(16.30 hodin)
(pokračuje Tomio Okamura)
Teď se pojďme podívat na fungování průběžného systému. Rovnováha průběžného systému je dána rovnicí S.W.N = p.D, kde S je příspěvková sazba, W je průměrná mzda, N je počet pracujících, p je průměrná penze a D je počet důchodců. Kombinací těchto parametrů lze vyrovnat průběžný systém. Při nepříznivém demografickém vývoji je možno snížit průměrný důchod, potažmo mzdu, zvýšit sazbu důchodového pojištění či snížit počet důchodců například zvýšením věku pro odchod do důchodu.
Průběžný systém je založen na solidaritě nebo na ekvivalenci. Jde-li o dávkově definovaný systém, je založen na solidaritě. Jde-li o příspěvkově definovaný systém, je založen na ekvivalenci. Nárok na důchod je tak dán účastí na důchodovém pojištění, výší výdělku a počtem odpracovaných let, přičemž pojistné se platí z výdělku jako výdělkového stropu. Někdy je důchodový systém kombinací těchto přístupů. Ačkoli jsou průběžné systémy konstruovány s cílem zajistit společenskou solidaritu od bohatších k chudším, redistribuce mezi generacemi od bohatých k chudým není tak silná, pokud je vůbec nějaká, neboť existuje pozitivní korelace mezi výší celoživotních výdělků a délkou života jedince. Její účinek tak může být dokonce degresivní místo progresivní.
Jak průběžné, tak fondové systémy jsou citlivé na různé typy rizik. Na demografický systém jsou citlivější průběžné systémy, protože dříve či později jsou upraveny s cílem snížit deficity důchodových systémů. Riziku kapitálového trhu více podléhá fondový systém. Různé penzijní fondy dosahují různé výnosnosti. Některé mohou dokonce zkrachovat a vláda bude pravděpodobně hrát roli věřitele poslední instance.
Ne úplně se lze ztotožnit s názorem Bezděka z roku 2003, že většímu politickému riziku podléhají průběžné systémy než systémy fondové. Vláda či parlament mohou rychle měnit podmínky pro důchodové pojištění či spoření. S přechodem na fondový systém není vyloučeno, že budoucí levicová vláda, která se dostane k moci, zpochybní privatizaci důchodového systému a uvalí na střední (?) generaci novou daň.
Rutarová - Slavík argumentují, že rostoucí objem takto kumulovaných úspor a omezená možnost vlastníků s nimi disponovat bude motivovat stát, aby se jednou nerozhodl tyto zdroje zdanit, podobně jako je tomu už dnes u zboží s nízkou elasticitou poptávky - nepřímá daň na alkohol, benzin, tabákové výrobky. Možnost jedince vyhnout se takové dani bude patrně velmi omezená.
Příklon k průběžnému či fondovému systému souvisí s historickou zkušeností. Ve Spojených státech, kde znají vymahatelné právo a fungující kapitálové trhy, může být přirozenější náklonnost obyvatel k fondovému financování. Ve střední Evropě, kde pamatujeme válku, měnové reformy či střídání politických režimů, nemusí být větší důvěra v byť nedokonalý průběžný systém až tak pochopitelná.
Lze souhlasit s Vittasem, že neexistuje žádný zázračný důchodový systém, ať už fondový, nebo průběžný, soukromý, nebo veřejný, příspěvkově nebo dávkově definovaný. Žádný se nedokáže vyhnout problému černého pasažérství, morálního hazardu, nepříznivého výběru, transakčních nákladů. Tyto problémy postihují všechny typy kontraktů. Zvlášť závažné jsou v případě důchodových kontraktů překrývajících šedesát a více let.
Teď se pojďme podívat na dopad obou systémů na úspory. Stárnutí populace má makroekonomické důsledky. Dochází ke snížení míry úspor, kapitálové zásoby i růstu a negativně je ovlivněn trh práce. Tyto záporné důsledky nastanou jak v průběžném systému, tak ve fondovém systému. Lze souhlasit s Holmanem z roku 2002, že ekonomické břemeno vyplývající z demografického stárnutí je zcela nezávislé na podobě důchodového systému.
Dopad sociálního pojištění na úspory je sporný. Feldstein v roce 1974 argumentoval, že sociální pojištění oslabuje soukromé spoření a má negativní dopad na ekonomický růst. Naopak fondový systém podle něj přispívá ke zvýšení míry úspor a urychluje hospodářský růst. Spoření do fondu podle Felsteina - nebo Feldsteina? - mělo být povinné, protože někteří lidé nejsou dost zodpovědní, nebudou si šetřit na důchod a spadli by do sociální sítě.
Barro v roce 1978 naopak vyslovil hypotézu, že v dynastickém modelu rodiny s mezigeneračními transfery bude efekt sociálního pojištění na úspory neutrální. Optimalizující aktéři budou vyrovnávat vládní politiku. Vládní dluh bude v budoucnu vykoupen vyššími daněmi. Povinný státní penzijní systém nevytváří žádné nové společenské bohatství, pouze vytěsňuje dobrovolné soukromé úspory. Pravdu má podle autora spíše Barro, že privatizace státního penzijního systému, pokud je financována zvýšením státního dluhu, nemá sama o sobě žádný vliv na národní úspory. Zvýšení soukromých úspor v povinných penzijních fondech je plně vytlačeno poklesem veřejných úspor. Jedině pokud by byla reforma alespoň zčásti financována vládní finanční konsolidací, mohly by národní úspory vzrůst. Jestliže reforma důchodového systému zvýší národní úspory, není to způsobeno změnou způsobu financování, průběžný systém versus fondový systém, nýbrž provedenou rozpočtovou konsolidací. Ačkoli fondy nahrazují předchozí povinný průběžný systém, lidé vnímají povinné penzijní fondy jako náhražku za dobrovolné úspory. Dopad fondového systému na úspory nemusí být pozitivní.
Největší starost člověka investujícího do penzijního fondu, ať už dobrovolně, nebo povinně, je, že se svými úsporami do odchodu do důchodu nemůže nakládat. Povinné spoření má určité nedostatky. Například může nutit některé lidi více se zadlužovat nebo odklánět fondy od jiných ...... nutných výdajů, jako například od výchovy dětí nebo investování prostředků do vlastní nemovitosti nebo podnikání.
Teď se tedy podíváme v další kapitole na náklady přechodu. ***
