(16.20 hodin)
(pokračuje Tomio Okamura)
Co se týče finanční krize, deprese, hyperinflace, tak v případě průběžných systémů možné nižší příjmy, ale účinky na jednotlivce mohou být zmírňovány. V případě soukromých fondových systémů je tak omezená, nebo dokonce zrušená akumulovaná zásoba. Pořád jsem u těch makroekonomických rizik.
Co se týče průběžných systémů, tak co se týče nízké míry výnosů, tak žádné přímé účinky na financování a výnosy. Co se týče soukromého fondového systému, tak z hlediska nízké míry výnosů žádné účinky na financování, ale nižší výnosy. Tak.
A co se týče demografických rizik, když porovnáme průběžný systém a soukromý fondový systém, tak co se týče vysokého poměru závislosti, tak u průběžného systému zhoršující se finance. U soukromého fondového systému žádný přímý účinek na financování a výnosy.
Co se týče menší pracovní síly, a jsem u těch demografický rizik, tak u průběžných systémů vyšší mzdy a budoucí výnosy. U soukromých fondových systémů nižší příjmy a budoucí výnosy.
Co se týče politických rizik, tak změna kontraktů relativně snadná v případě průběžného systému, u soukromých fondových systémů obtížná. No jasně.
A co se týče citlivosti na fiskální situaci, tak u průběžných systémů je vysoká, a u soukromých fondových systémů pochopitelně nízká.
Takže tady jsme si řekli v přímém porovnání výhody a nevýhody v podstatě průběžných důchodových systémů a v porovnání se soukromými fondovými systémy. Reforma směřující k fondovému financování vede ke dvojí zátěži na přechodné generace, které musely přispívat do svých vlastních důchodových plánů, zatímco by platily své běžné penzijní závazky. V Chile vydala vláda takzvané dluhopisy uznání, aby pokryla důchodové závazky existující před fondovým systémem. Implicitní závazky tak byly transformovány do explicitních. Během prvních deseti let nového systému v Chile vznikl deficit důchodového systému 4 % HDP. Podle prognóz zmizí deficit v roce 2020, to je po 40 letech penzijní reformy v Chile. To znamená, že v krátkém a středním období chilská změna systému nevyústí ani do omezených veřejných výdajů, ani do zvýšených národních úspor. Proto nelze fondovému systému připisovat žádný dodatečný růstový efekt.
Myšlenka, že by lidé měli diverzifikovat svá důchodová portfolia, aby se nespoléhali jen na státní pilíř, je správná. Nelze však souhlasit s tím, aby spoření do penzijních fondů bylo povinné. A vidíme, tak tady už je shoda, protože právě to, co chtěla vláda ODS a TOP 09 před těmi deseti lety, tak bylo povinné. Povinné v podstatě placení do soukromého fondu bez nějaké garance, což samozřejmě je problém, a to jsme rozporovali. Povinné příspěvky do soukromých penzijních fondů jsou filozoficky nekonzistentní.
Takže pojďme se podívat a trošku si prodiskutovat a zamyslet se nad volbou mezi průběžným a fondovým systémem. Volba mezi průběžným a fondovým systémem není jednoduchá záležitost. V této části budu společně s vámi analyzovat standardní Aaronovo pravidlo pro zavedení buď průběžného, nebo fondového systému. Rozebereme si tady, vážené dámy a pánové, fungování průběžného systému důchodů a provedeme analýzu silné a slabé stránky průběžného a fondového systému. Zmíníme i diskutovaný dopad obou důchodových systémů na úspory.
Takže zahajovací bod pro diskusi o volbě důchodového systému je takzvané Aaronovo pravidlo, což znamená m + g > r, kde na pravé straně rovnice je r jako míra výnosu soukromých penzijních fondů na kapitálovém trhu a na levé straně míra výnosu v průběžném systému, který je dán růstem populace m a mírou růstu průměrných mezd g. Pokud je míra výnosů soukromých penzijních fondů vyšší než růst populace a míra růstu průměrných mezd, pak by měl být výhodnější fondový systém. Naopak jestliže populační růst, takzvaná Samuelsonova biologická míra výnosu, a průměrná mzda, z níž se platí důchodové pojištění, rostou rychleji než výnos soukromých fondů, je výhodnější průběžný systém financování důchodů.
Reálný výnos soukromých penzijních fondů ve světě je různý. Příklad Chile, kde roční výnosy převýšily 12 %, je spíše výjimkou. Odhady založené na makroekonomických datech a známém rozložení aktiv portfolií švýcarských penzijních fondů ukazují, že průměrná roční výnosová míra dosahovala v 70. a 80. letech 1,5 %. Opožďování reálné výnosové míry za reálným růstem mezd tedy dosahovalo 1,7 %. Rovněž systém penzijních úspor v Singapuru vytvářel v letech 1960 až 1990 relativně nízké výnosy, kolem 2 % ročně. Vzhledem k růstu reálných mezd přesahujícímu 4 % se zdá, že reálná úroková míra nezaručovala příliš vysokou míru návratnosti investic do penzijních fondů. V Malajsii činily roční výnosy 1 %. Výnos portfolia amerických akcií a dluhopisů, které mezi lety 1926 až 1992 generovalo 5,5 % ročně, je tedy potřeba brát s rezervou.
Jsou-li fondy povinné, vláda musí silně regulovat sektor penzijních fondů, aby garantovala minimální důchody z těchto fondů. Vysoká regulace a investování do bezpečných instrumentů, nejčastěji do vládních dluhopisů, nevedou k příliš vysokým výnosům. Jednou z nevýhod fondového systému je omezená možnost převést bez penalizace úspory před dosažením důchodového věku do jiné formy úspor. I kdyby byla splněna Aaronova podmínka, stále to nedává úplnou a konečnou odpověď na otázku efektivnosti metod financování důchodů, nebo přesněji, zda a za jakých okolností mezigeneračně Pareto efektivní alokace spotřeby je dosaženo spíše tou či onou metodou. Aaron předpokládal exogenní mzdy a úrokovou míru, takže výsledek platí spíše pro malou otevřenou ekonomiku. Vážnější je, že Aaronovo pravidlo nebere v úvahu smíšené systémy, tedy systémy složené zčásti z průběžného systému a zčásti z fondů, nebo měnící se míru důchodových příspěvků.
Analýza Aarona se zaměřila na zkoumání stálých stavů, ale nebrala v úvahu transakční náklady celého přechodu a distribuční konflikty mezi generacemi. Důchodové systémy už dávno nejsou jednopilířové, protože důchodové dávky čerpají lidé z různých zdrojů. Jak správně argumentuje Breyer (?) v knize z roku 1992, při přechodu od průběžného systému k fondovému systému založenému na soukromých úsporách je obecně nemožné kompenzovat první generaci důchodů za ztrátu, která jim vznikne z opuštění průběžného systému, aniž by si jiná generace pohoršila. Volbu mezi různými systémy financování důchodů nelze provádět jen na základě efektivnostního kritéria, ale je třeba vzít v úvahu i rozdělení mezi generace. Analytické zjištění, že při nepříznivém demografickém vývoji neexistuje způsob bezbolestné důchodové reformy, při níž by si všechny skupiny polepšily, je mimořádně závažné. Například Kovalčík a Zbořil v textu z roku 2000 slibují, že mladá a střední generace si může při vhodné reformě polepšit, zatímco starší si nepohorší. To je zavádějící. Konflikt mezi generacemi nelze odstranit žádnou geniální důchodovou reformou.***
