(16.40 hodin)
(pokračuje Tomio Okamura)
V řadě rozvinutých zemí se státní penzijní výdaje pohybují mezi 10 až 15 % HDP. Protože náklady přechodu jsou nenulové, nelze jednoznačně použít Aaronovo pravidlo pro volbu mezi průběžným a fondovým systémem. Názor Bulíře z roku 1998, že fondový systém se zaplatí během jedné generace a navíc rozvoj finančního kapitálové trhu přinese kladné externality stimulující úspory, je příliš optimistický. Ačkoliv výhodou fondového systému by měla být stimulace úspor, skutečnost může být méně růžová. Většina obhájců fondového systému zdůrazňuje, že tento systém výrazně zvýšil míru úspor například v Chile. To však není vůbec jednoznačné, protože vzestup soukromých úspor v penzijních fondech je vyvážen poklesem ostatních dobrovolných soukromých úspor.
Stoupenci přechodu na fondový systém nedoceňují náklady přechodu, které v souvislosti s radikální penzijní reformou vznikají. Mezi generací mladých, kteří by vstoupili do nového systému, a generací starších, kteří by ještě zůstali v průběžném systému, existuje takzvaná ztracená generace, která by platila dvakrát: na své vlastní důchody i na důchody svých rodičů. Zatížení této ztracené generace navrhují autoři řešit vydáním takzvaných dluhopisů uznání, které by financovaly celou reformu. Jenže problém je v tom, kdo a kdy by tento dluh splatil. Podle Ricardo-Barroova teorému ekvivalence budou vládní dluhy dříve či později vykoupeny vyššími daněmi. Víra, že by ztracená generace mohla v průběhu svého životního stylu zvýšit svůj blahobyt, je proto iluzorní.
Předpokládáme, že náklady na přechod budou financovány vydáním dluhopisů uznání ve výši D, to je navýší stávající dluh. Prostředky, které si vláda pro financování přechodu vypůjčí, budou investovány a změní se na úspory v soukromých penzijních fondech. V okamžiku vzniku důchodové reformy se tedy nově akumulovaný kapitál přesně rovná nově vzniklému dluhu D. D rovná se S. Přesně jak jsem to říkal, že vládní dluhy budou dříve i později vykoupeny vyššími daněmi. Tak aspoň vidíme, co nás tady čeká s touto vládou. Po N letech by při úrokové míře dluh narostl na D, v závorce 1+I na entou, zatímco úspory by se zhodnotily na S, což je 1+I na entou. Pokud by se úroková míra z dluhopisu rovnala roční míře zhodnocení prostředků v soukromých penzijních fondech, stále by platilo, že D rovná se S. Představa, že by vydání dluhopisů uznání mohlo zvýšit celkový blahobyt, je proto iluzorní.
Námitkou může být, že úroková míra z vládních dluhů I se nemusí rovnat ročnímu zhodnocení prostředků v penzijních fondech J. Optimisté by řekli, že J bude vyšší než I, to je roční zhodnocení prostředků ve fondech bude vyšší než úroková sazba z dluhu. Ve skutečnosti takový předpoklad nemusí platit. Ohromné množství volného kapitálu, které se nashromáždí v penzijních fondech, může snížit úrokovou míru, viz Kubíček 2004. Nárůst vládních deficitů na snesitelnou úroveň by zase znejistil finanční trhy, které by požadovaly za investování do dluhopisů uznání větší výnos. Ačkoliv není a priori jasné, která ze situací nastane, je docela dobře možné, že se průměrná míra inflace z dluhu a roční zhodnocení navzájem vyruší.
Lze souhlasit s Vostatkem z roku 1998, že fondový systém trochu připomíná perpetuum mobile. Máme-li kapitál, můžeme mít výnos z kapitálu. Abychom ho však získali, musíme nejdříve spořit. Buď tedy můžeme udržet relativní penze v budoucnu, a pak musíme dnes víc spořit a méně spotřebovávat, nebo budeme dnes spotřebovávat stejně jako minulé generace, a pak se musíme smířit s nižšími důchody. Tvrzení Kreidla z roku 1998, že by systém s vyšší váhou fondového financování mohl přinést vyšší penze se stejnými odvody, je proto nevěrohodné. Toto zjištění je založeno pouze na statickém porovnání penzí, z akumulovaných penzí s důchody z průběžného systému, přičemž se zcela ignoruje, že lidé budou muset za dluhopisy uznání jednou zaplatit vyššími daněmi, které by snížily běžnou spotřebu, nebo vyšší inflací, které znehodnotí úspory.
Výpočty implicitního dluhu a jeho srovnávání s dluhem explicitním jsou spíše zavádějící. Za prvé je třeba si uvědomit, že implicitní dluh je fiktivní, to je, že je vypočítán jako hypotetický dluh, který by vznikl, kdyby se neměnily parametry průběžného systému. V průběhu času se však parametry měnit nebudou. Za druhé, radikální důchodová reforma s pomocí dluhopisů uznání je však horší, neboť tento implicitní dluh mění v explicitní. Odhady nákladů na přechod k fondovému systému jsou přitom obrovské. Mají-li současní důchodci pobírat starobní důchod jako dnes a střední generace získat alespoň část penzí z průběžného systému, pohybují se náklady přechodu od jedné poloviny k dvojnásobku HDP, ačkoli autoři utěšují, že implicitní dluh v průběžném systému je ještě vyšší, tedy ve skutečnosti fiktivní, zatímco jejich dluh je reálný.
Lze souhlasit s Kreidlem z roku 1998, že mechanické udržení průběžného systému pomocí vyšších daní zcela ignoruje účinky na celou ekonomiku: daňové úniky, nezaměstnanost a distorze na trhu práce. Výsledkem by bylo zpomalení či zastavení růstu HDP a mezd. O to více však překvapuje jeho řešení důchodové reformy pomocí dluhopisů uznání, které by měly prakticky stejný účinek, neboť by jednou musely být splaceny.
Ať se to komu líbí, nebo ne, současná mladá a střední generace se své odpovědnosti za důchodovou reformu nemůže zříci. Buď ji zaplatí v podobě vyšších daní, nebo (nesrozumitelné) vyššími daněmi v budoucnu. Představa, že se může ze své odpovědnosti vylhat, nebo dokonce dosáhnout vyšších penzí, je nerealistická. Žádná reforma penzijního systému nemůže principiálně vyřešit tento základní problém mezigeneračního konfliktu.
Lze proto jen obtížně souhlasit s názorem Holzmanna z roku 1996, že cílem důchodové reformy je provést paretovské zlepšení. K Pareto-efektivnímu posunu by došlo v situaci, kdy by si alespoň nějaká skupina mohla polepšit, aniž by si jiná skupina nepohoršila. To však lze jen obtížně naplnit při nepříznivém demografickém vývoji, při němž si nevyhnutelně relativně pohorší všechny generace. Pravdu má Bezděk, z roku 2001, že úsporná opatření v penzijních systému vedou ke zhoršení životní úrovně budoucích penzistů ve srovnání s dnes platným stavem. Pokud si chce dnešní střední a mladá generace udržet životní úroveň ve starším věku, bude muset omezit svou spotřebu dnes. Pokud lidé optimalizují spotřebu ve dvou obdobích, produktivním a postproduktivním, jejich celkový blahobyt se proto nezvýší. To samozřejmě nevylučuje, že konkrétní jedinci, kteří jsou dost prozíraví a budou si spořit na důchod dostatečné množství prostředků, se budou na odpočinku těšit stejným, nebo dokonce vyšším relativním důchodům než jejich rodiče. Celkově však každá generace díky současné krizi penzijního systému bude muset něco obětovat. Bude méně spotřebovávat v produktivním období, nebo v důchodu. Žádný oběd není zadarmo.***
