(1.30 hodin)
Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Nyní tedy vystoupí pan poslanec Kettner a připraví se... následuje paní poslankyně Hanzlíková. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Zdeněk Kettner: Děkuji za slovo, paní předsedající. Dámy a pánové, překvapivě budu mluvit o školství. Do školství jsem se dostal v roce 1992 a v těch letech české školství patřilo ke špičkám na světě. Když se dělala mezinárodní srovnání, tak v přírodních vědách, v matematice, ve všech oblastech, které si jenom dokážeme představit, jsme patřili k těm nejlepším na světě, A jediné, s čím byl problém, bylo samostatné vyhledávání informací a práce s nimi. Naivně jsem se domníval tedy, ono se to logicky nabízí, že reformu uděláme tedy tak, co nefunguje, všechno ostatní ponecháme. Pak jsem si bohužel na vlastní kůži zažil tu první reformu, kdy bylo rozhodnuto, že vlastně všechno před rokem 1989 byla totální katastrofa, všechno úplně zboříme a začneme stavět na zelené louce, A s výsledkem se potýkáme dodnes. To znamená, veškeré ty výsledky mezinárodních srovnání - no, abych byl úplně přesnější, když jsem teď viděl poslední statistiky, tak zase až tak úplně špatně na tom nejsme, co se týká matematiky a přírodních věd, v rámci evropských států jsme v horní třetině, takže zase až taková katastrofa to není, ale katastrofa to může být, protože všechny kroky, které se ve školství dělají, směřují k tomu, abychom v školství opravdu jsme se dostali na úroveň, nevím, nějakých afrických rozvojových států.
Základ - dříve bylo naprosto běžné, že do běžné školy chodily děti vzdělavatelné, děti se specifickými problémy chodily kdysi do takzvaných zvláštních škol, nyní do speciálních škol, ale ono to bylo pořád málo. Pořád byl takový pocit, že to je nějaká diskriminace, přitom to byl systém, který nám záviděl celý svět. Výsledkem totiž byla stoprocentní gramotnost všech dětí, které byly vzdělavatelné.
Další taková, když to řeknu vyloženě, morová rána pro české školství bylo zavedení ideologicky nařízené inkluze, což nebylo systémové řešení. Inkluze jako taková je dobrá myšlenka, ale je to úplně stejné, jako když se rozhodneme postavit nový dům. My si na zelené louce postavíme komín a pak začneme přemýšlet, co se zbytkem. To znamená, že jsme tady systém podobného typu měli, akorát se tomu neříkalo inkluze, říkalo se tomu integrace. To znamená, děti se specifickými vzdělávacími potřebami byly buďto zařazeny do běžných tříd, nebo byly přímo v rámci běžných škol vytvořeny takzvané dyslektické třídy - déčka - a mělo to efekt, mělo to nějaké výsledky pozitivní jak pro ty děti, tak tím pádem samozřejmě i pro společnost. Pak nastoupila inkluze. Inkluze neprospívá absolutně vůbec nikomu. Neprospívá ani dětem, pro které se to vytvořilo. To znamená, každé dítě potřebuje zažít pocit úspěchu, a opravdu, děti s těmi těžkými mentálními postiženími a tak dále v běžné třídě, v běžné dětské populaci nemá šanci zažít pocit úspěchu, protože dětský kolektiv je velice krutý a nekompromisní. Ve výsledku tedy tím trpí jak ty děti, kterým jsme chtěli pomoci, ale ve výsledku tím trpí i běžné děti, běžná dětská populace, a neprospěje to absolutně vůbec nikomu. My neustále mluvíme o tom, jak Česká republika má velké problémy s tím, podchytit mimořádně nadané děti, mimořádně nadané jedince, ale kde na to ten učitel má vzít prostor? On veškerou energii navíc musí věnovat těm dětem, které jsou takzvaně integrované, protože nebudeme si nic nalhávat - učitel, který má k dispozici asistenta pedagoga, to nejsou vystudovaní, když to řeknu, malí pedagogové. To by bylo v případě, kdyby skutečně to byla nějaká systémová záležitost a my jsme začali ten systém budovat odspoda, to znamená, asistent pedagoga by se začal studovat na středních pedagogických školách, a pak by byli skutečným přínosem, pak by to skutečně fungovalo. Ale prostě nějaké rychlokurzy, to skutečně nijak těm pedagogům nepomůže. Ti asistenti pedagoga - ano, najdou se světlé výjimky, já třeba jsem na to měl to štěstí - ale jinak je to spíš takový dozorce. Pak najdeme i situace, kdy škola vyloženě nařizuje asistentovi pedagoga, že se od toho dítěte skutečně z bezpečnostních důvodů, aby nebylo ohroženo ono nebo ostatní děti, že asistent pedagoga se nesmí od toho dítěte hnout ani o přestávce. Kde pak dojde k nějaké integraci a socializaci s dětským kolektivem? Protože ten dospělák prostě to dítě nepustí, neustále tam stojí jako nějaký dozorce. Čili to je velký problém.
Nyní se posunu trošičku dál a to je návrh rozpočtu v kapitole školství pro příští školní rok. Skutečně mám pocit, že školství je taková nechtěná Popelka, která snese úplně všechno, a mám pocit, že i co se týká pedagogů, tak je na ně kladeno, že prostě snesou všechno. Jsou to prostě profesionálové - což jsou profesionálové, proto tu svoji profesi vykonávají a prostě jim to nedá, děj se co děj. Jenom si říkám, kam až budeme muset zajít, až ten systém prostě rupne.
Současná pětikoalice si dokonce i uzákonila těch 130 % průměrné mzdy. Upozorňoval jsem na to, že to je takový Damoklův meč, že mně to přijde trošičku podivné, když tento závazek vláda není schopna splnit dobrovolně, že si to vlastně sama sobě nakáže zákonem. A podle posledních propočtů není reálné s rozpočtem, který tady máme, těch 130 % naplnit. Ano, už jsem četl nějaké ekonomické úvahy, odkud by se to mohlo vypočítávat, takže takzvanými nějakými ekonomickými čachry toho možná dosáhneme, ale zatím to vypadá, že skutečně z nějakých 130 % se dostaneme, a teď budu hodně optimistický, na nějakých 116 %, a to není úplně pozitivní pro vzdělávání.
Co si budeme povídat, základem jsou finance. Pokud budeme chtít perfektní profesionální výkony a budeme chtít ty nejlepší z nejlepších, tak jim musíme něco nabídnout. Pokud soukromý sektor jim bude nabízet platové podmínky podstatně výrazně lepší, oni samozřejmě nebudou mít důvod jít do škol a půjdou do soukromého sektoru. ***
