Předcházející část projednávání bodu pořadu schůze

 

(pokračuje Věra Kovářová)

71.
Návrh poslanců Josefa Bernarda, Markéty Pekarové Adamové,
Olgy Richterové, Martina Baxy a Jany Pastuchové na vydání zákona,
kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony
/sněmovní tisk 241/ - prvé čtení

Projednávání tohoto bodu jsme přerušili ve středu 31. května tohoto roku v obecné rozpravě. Připomínám, že stanovisko vlády bylo doručeno jako sněmovní tisk 241/1.

A nyní prosím, aby místa u stolku zpravodajů zaujali za navrhovatele poslanec Josef Bernard a zpravodaj pro prvé čtení Aleš Dufek.

Nyní budeme pokračovat v přerušené obecné rozpravě. Včera, tedy ve středu 31. 5., bylo přerušeno vystoupení paní poslankyně Michaely Šebelové. Táži se paní poslankyně, zda chce pokračovat ve svém vystoupení? Chce. Prosím, máte slovo.

 

Poslankyně Michaela Šebelová: Vážená paní předsedající, děkuji vám za slovo. Vážená paní ministryně, milé dámy, milí pánové, budu pokračovat krátce ve své řeči. Já se chci věnovat tomu, proč si myslím, že je důležité, aby práva uzavřít svazek dvou dospělých osob byla zakotvena právě v občanském zákoníku. Myslím si, že to je proto, že občané, kteří mají jinou orientaci sexuální, než je ta heterosexuální, jsou úplně stejní lidé jako my, nejsou to lidé druhé kategorie, a není proto potřeba mít pro ně zvláštní zákon. Nejedná se o žádnou zájmovou skupinu, o žádnou profesní skupinu, to společenství je velmi pestré, různorodé.

Chtěla bych na tomto místě navrhnout, abychom i v souvislosti s tímto jako společnost přestali používat označení "komunita", protože LGBT komunita, když to budeme používat, tak to může evokovat určité uzavřené společenství lidí, kteří mají nějaké společné cíle, společné zájmy, ale oni jsou - nebo my jsme - každý jsme jiný, jsme různorodí. Ta pestrost je důležitá a je potřeba si to uvědomit. Není to my a oni - jsme to všichni, jsme my - a jsou lidé, žijí mezi námi, jsou stejní jako všichni ostatní, může to být náš praktický lékař, může to být třídní učitel našeho dítěte, může to být náš kolega z práce. A my je nepoznáme, na první pohled vypadají úplně stejně. A mě napadá takový příměr, já mám ráda seriál Červený trpaslík a tam je takový hologram, Holly nebo Rimmer tedy, a on má na čele napsáno H a je na první pohled vidět, že je to hologram. Ale když má někdo lesbickou orientaci nebo gay orientaci, nemá to napsáno na čele, nepoznáme to na něm, je úplně normální, stejně jako my. A věřte mi, že vím, o čem mluvím.

Já na tomto místě moc děkuji svým dětem, že můžu veřejně prezentovat náš příběh. Mám dvojčata, jednovaječná, úplně identické kluky, a jeden z nich je gay. Často v rámci rodiny debatujeme, jak je vlastně zvláštní, že když se narodili - narodili se předčasně, dostali plnou zdravotní péči - tak se o ně stát staral úplně stejně, a já jsem za to vděčná, vděčíme jim za život našich dětí, protože zdravotnictví je na skvělé úrovni.

Pak chodili do škol. Na školy mají také stejné právo a nikdo to neřeší. Dokonce může dále chodit do školy, i když už se ví veřejně, že je gay. To je absurdní představa, co, že by to třeba nešlo, že by najednou to nebylo umožněno? To nám přijde absurdní. Když budou chodit do práce, budou platit - doufám, že budou pracovat a budou platit řádně daně, ale když si najdou životního partnera, jenom jeden z nich bude moci uzavřít trvalý svazek, a ten druhý ne. A tady nastupuje ta obrovská nerovnost. A to v podstatě ani nevíme, jestli i ten druhý syn, kterému se líbí ženy, nemáme jistotu, že bude mít děti, nemáme jistotu, že nám přinese dalšího daňového poplatníka. Takže jejich osud životní může být hodně podobný, ale v momentě, kdy by chtěli se svým životním partnerem uzavřít trvalý svazek na pokladě občanského zákoníku, nastává ta velká nerovnost. A tady vás prosím, abyste se nad tím zamysleli, protože to opravdu z mého pohledu už nemá logiku, a myslím si, že to je velký... pro mě to má velký význam v tom, že opravdu ukážeme jako společnost, že ve všech právech jsme si rovni.

Ještě bych chtěla vyzdvihnout jednu věc, budu opravdu krátká ve své řeči. Dneska máme Mezinárodní den dětí a já bych si přála, abychom jako poslanci a zákonodárci mysleli na práva všech dětí, a to i na práva dětí, které žijí již dnes - a takové děti jsou a jsou jich stovky - žijí v duhových rodinách a nemáme úplně vyřešenu jejich právní ochranu. A moc prosím, abyste opravdu mysleli v prvé řadě na práva těchto dětí, nemůžeme se tvářit, že neexistují. Jsou tady, žijí mezi námi, jsou to úplně normální, krásné, zdravé a někdy možná i různé děti prostě.

A poslední věc, kterou bych chtěla tady vás vyzvat, Abychom si my všichni uvědomili, že kromě toho, že jsme zákonodárci a samozřejmě nastolujeme právní předpisy, jsme také veřejně činné osoby, a to, jaká slova volíme při svých vystoupeních, má velkou váhu. Prosím, abyste na to mysleli i v rámci této diskuse, protože opravdu to, jak my budeme nazývat nás, všechny lidi, jakými jmény je budeme častovat, ovlivňuje společenskou náladu, společenskou atmosféru. Myslím si, že debata zatím běží krásně, je důstojná, a já za to děkuju.

A prosím vás, abyste podpořili projednávání zákona i v dalších čteních, abyste nám pomohli poslat tento zákon do výborů, abychom mohli diskutovat jednotlivé detaily a našli jsme napříč politickým spektrem tady shodu, takovou, která bude ku prospěchu našich spoluobčanů a vlastně ve finále celé společnosti nás všech. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk zprava.)

 

Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji. Nyní s faktickou poznámkou vystoupí paní poslankyně Nina Nováková. Vaše dvě minuty, paní poslankyně.

 

Poslankyně Nina Nováková: Děkuji za slovo, paní předsedající. Já mám opravdu jenom dvě kratičké poznámky. Ta první poznámka, už včera tady zaznívalo: Važte slova, neútočte a tak dále. To je naprosto bezdůvodná nějaká obava. Nikdy tady nezaznělo nic, co by obhájci tohoto návrhu mohli považovat za něco útočného, a už to zaznělo včera i dneska.

A ta druhá věc je: včera tady, prostřednictvím paní předsedající, z úst paní poslankyně Urbanové zaznělo, že láska je láska a tak dále a tak dále, a dneska tady zaznělo z úst mé paní poslankyně, předřečnice, že vlastně nemohou uzavřít stejnopohlavní páry trvalý svazek. Tomu vůbec nerozumím. Ta trvalost přece spočívá právě v té lásce a v tom, že se vzájemně na sebe mohou spolehnout, a zatím je to registrované partnerství a my všichni, kteří nechceme takzvaně to manželství pro všechny, nebo alespoň většina z nás, chceme zrevidovat zákon o registrovaném partnerství - a mluvíme o partnerství, my nemluvíme o registraci, jak říkáte, u psů, takže jako jen v úvodu pořád říkáme: prosím, abyste se nebáli, že vás někdo bude urážet. Děkuji.

 

Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji. Nyní je přihlášen do rozpravy pan poslanec Michal Zuna a připraví se paní poslankyně Kocmanová.

A ještě než pan poslanec dostane slovo, přečtu omluvy: omlouvá se Robert Králíček od 14.30 z osobních důvodů a Julius Špičák po celý jednací den ze zdravotních důvodů.

Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Michal Zuna: Děkuji za slovo, vážená paní předsedající. Vážený pane ministře, vážené poslankyně, vážení poslanci, já jsem se chtěl ještě přihlásit k faktické na paní poslankyni Novákovou, ale jelikož to tak hezky vyšlo na můj vstup, tak tím zahájím tu moji řeč.

Paní poslankyně Nina Nováková uvedla, že láska je dána svou trvalostí, nebo opakovaně (obráceně?), že trvalost je dána tou láskou. Ale k čemu vám je láska bez práva, láska, která nemá právo, která nemá stejné právo, jako má láska u jiných osob?

A teď už se dostanu k tomu, co jsem chtěl sdělit v rámci svého výstupu. Na úvod bych rád vyjádřil podporu k novele občanského zákoníku, protože tak, jak jsem uvedl v té faktické poznámce, narovnání práv všech osob je naprosto zásadní a naprosto jednoznačné. Nerozumím tomu, že v dnešní době žijeme v zemi, kde všechny osoby nemají stejná práva, a i pohled na manželství nebo na svazek stejnopohlavních párů se ve své době vyvíjí, stejně jako se vyvíjela v rámci společnosti celá řada jiných oblastí, když tady naši kolegové v únoru 1920, ne přímo tady ve Sněmovně, protože Sněmovna sídlila v Rudolfinu, schvalovali volební právo žen, tak ta debata, si umím představit, že byla velmi podobná, velmi polarizující, ale dnes volební právo žen považujeme za naprosto samozřejmé, dnes se nad tím nikdo nepodivuje, nikoho to nepřekvapuje. A myslím si, že pár let, až se ve společnosti nebo i tady ve Sněmovně případně budou lidé bavit o tom, že stejnopohlavní páry mají nárok mít stejná práva jako heterosexuální páry, které uzavírají manželství, tak se nad tím nikdo podivovat nebude.

Tato část společnosti mohla být vyřešena vlastně už v roce 2006, kdy byl přijat zákon o registrovaném partnerství, ale všichni dobře víme, že registrace a manželství je zcela něco odlišného. Těch práv, která je potřeba mezi různopohlavními a stejnopohlavními páry narovnat, je celá řada. Nepůjdu příliš do hloubky, protože od toho určitě budeme mít druhé čtení, nicméně ať už se to týká technických parametrů uzavření svazku na všech matrikách, byť ano, řešíme to ještě samostatně v zákonu o matrikách, formální vznik příbuzenských vztahů, společné příjmení nebo majetková práva, automatický vznik společného jmění manželů, práva spojená se společným užíváním bytu - to jsou všechno kategorie, které stejnopohlavním párům registrovaným stále chybí.

Ale protože je ten den dětí, tak bych také rád zdůraznil to nejpodstatnější, co je potřeba v této oblasti narovnat, to jsou rodičovská práva a práva dětí, ať už se jedná o společné adopce, či pěstounství, případně při osvojení dítěte v případě úmrtí jednoho z manželů řekněme, tak je to i zejména právo dítěte na milující rodinu, vyrůstat v milující rodině a být obklopeno láskou. Projednáváme zákon, který nemůže nikomu ublížit, nemůže nikoho zasáhnout v negativním slova smyslu, ale může mnoha lidem pomoci. Proto i já vyjadřuji podporu této novele. Děkuji za pozornost.

 

Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji. Nyní vystoupí paní poslankyně Klára Kocmanová, připraví se pan poslanec Aleš Dufek. Prosím, máte slovo.

 

Poslankyně Klára Kocmanová: Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, já jsem se rozhodla pojmout svůj dnešní projev podobně jako moje předřečnice, a to formou sdílení příběhu. Věřím totiž, že po letech, kdy je otázka stejnopohlavních párů diskutována, většina z nás už ví, že mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím jsou zásadní rozdíly - neexistence vdovského důchodu až po fakt, že uzavření registrovaného partnerství je pouze administrativním úkonem beze svědků, jenom před matrikářem.

O stejnopohlavních párech se často mluví jako o nějaké abstraktní skupině, jako by to vlastně ani nebyli reální lidé s reálnými příběhy. Proto vám jeden takový reálný příběh představím. A myslím, že ten příběh ukáže, proč bychom měli manželství pro všechny přijmout co nejdříve. Příběh, který bych s vámi ráda sdílela a k jehož zveřejnění mám souhlas, je příběh Hany a Adély, které byly partnerkami patnáct let. Adéla i Hana žily společně v malém domku na Praze-Suchdol. Celý život pracovaly v neziskovém sektoru, obě se vždy snažily pomáhat, kde jen to šlo. Hana byla dlouhá léta ředitelkou filmového lidskoprávního festivalu Jeden svět, který asi mnoho z vás zná. Hana a Adéla společně odmala vychovávaly dvě děti, jejichž biologickou matkou byla Adéla. Adéla šla na podzim minulého roku k lékaři s problémy s dýcháním. Lékaři jí diagnostikovali rozsáhlý nádor na plicích s metastázami v celém těle. Ihned zahájili léčbu, Adéla však v souvislosti s ní utrpěla sérii mrtvic, na základě kterých ochrnula. I přes veškerou snahu lékařů Adéla po třech měsících od diagnózy v únoru tohoto roku v nemocnici v Motole zemřela.

Proč celý tento bolestivý příběh vlastně vyprávím? Protože na něm se ukazuje, jak špatně je dnes legislativa nastavená. Hana jako nebiologická matka, která se o své děti odmala starala, byla vedle něčeho tak strašného, jako je umírání celoživotní partnerky, ještě nucena řešit, co bude s jejími dětmi, jestli o ně náhodou nepřijde, jestli s nimi bude moci být v nemocnici, kdyby náhodou v tom čase byly hospitalizovány, a tak dále. Jelikož ji totiž v tuhle chvíli naše zákony právně neuznávají jako rodiče, nemá k dětem žádná práva ani povinnosti, a to i přesto, že je celý jejich život vychovávala. V tuhle chvíli běží soudní řízení, aby se Hana mohla stát alespoň poručníkem dětí, zdůrazňuji, poručníkem, nikoliv oficiálním právním rodičem. Pokud by totiž nyní požádala jako individuální osoba o jejich adopci, děti by přišly o jakýkoliv právní vztah k rodině její zemřelé partnerky Adély, k jejich babičce, k jejich dědečkovi a tak dál, protože adopcí úplně zaniká vztah k původní rodině a to v rodině nikdo nechce.

Celý příběh Hany a jejích děti je srdcervoucí a mě hrozně mrzí, že k takovým situacím vůbec musí docházet. Už jen představa toho, že musíte v obrovském smutku a absolutním stresu po smrti své partnerky řešit, aby vaše děti zůstaly vaše, a pak to obhajovat před soudem s nejistým výsledkem, je nepředstavitelná. To se stále bavíme o situaci, kdy rodina zemřelé Adély má s Hanou dobré vztahy, považuje ji za součást rodiny a za matku dětí jejich dcery. Jinak ani nechci domýšlet, do jakých situací by se jejich děti mohly dostat, pokud by tomu tak nebylo, například kdyby rodiče zemřelé Adély neakceptovali sexuální orientaci své dcery.

Tohle všechno můžeme změnit, tohle všechno by vyřešil zákon, který tady dnes projednáváme, protože by umožnil mimo jiné osvojení dítěte partnerky. Tím by se Hana, která děti odmala vychovávala a děti ji považují za svou mámu, za života Adély stala také jejich právní matkou a nemusela by ani ona, ani děti, ani zbytek rodiny podstupovat nekončící měsíce všechen ten stres a obavy. Nemohlo by se stát, že děti, které měly dvě mámy, po smrti jedné z nich najednou mohou přijít i o tu druhou.

Kolegyně a kolegové, prosím v zájmu všech stejnopohlavních rodin, které se mohou ze dne na den ocitnout v obdobné situaci, abyste tento zákon podpořili do dalšího čtení. Mnoha lidem to pomůže a nikomu to neublíží. Děkuji.

 

Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji. Nyní vystoupí v obecné rozpravě pan poslanec Aleš Dufek, připraví se paní poslankyně Válková. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Aleš Dufek: Dobré dopoledne. Pokusím se shrnout jako zpravodaj, jakým způsobem se vyvíjí diskuse nebo jaké argumenty byly v této chvíli vzneseny. Zaznívá tady neustále se opakující výraz zrovnoprávnění, rovnost, stejná práva. Pokud samozřejmě by si někdo přečetl vládní prohlášení, zrovna by se tam dalo dočíst, že tahle vláda míní zrovnoprávnit osoby stejného pohlaví, to znamená, že máme v jakémsi záměru vyřešit tady tyhle věci, jako je společné jmění manželů, vdovský důchod, které tady padaly, aby i v těchto věcech se stejnopohlavní páry dočkaly stejných práv jako tradiční manželé.

Já bych fakt chtěl, aby ta diskuse nebyla o emocích, nebyla tady o těch příbězích, ale spíš abychom se nějakým způsobem zaměřili na body, které zase jsou takovými body, na nichž staví odpůrci tohoto návrhu. To znamená, že jsou v podstatě dva, to je možnost vzniku rodinných modelů otec-otec-dítě a matka-matka-dítě. To znamená, že bych fakt žádal navrhovatele, aby se na toto soustředili a zkusili nějakým způsobem dokázat, že není rozdíl při vyzrávání člověka, jestliže má před sebou model matky a otce.

Druhým momentem by bylo dobré výraz manželství, který si v podstatě myslím, že dost lidí vnímá, že to je dlouholeté tradiční označení pro vztah mezi mužem a ženou, aby dokázali, že je to plytký pojem.

Já jsem si podrobně nastudoval tady tu důvodovou zprávu a budu z ní citovat. Neobstojí ani argument etymologický, který tvrdí, že údajně slovo manželství vzniklo ze starých podob slov muž a žena. Jiné etymologické výklady ale tvrdí, že původní slovo malženstvo ve staročeštině vzniklo ze slovanského žena a germánského mel - smlouva. To by odpovídalo, že manželství bývalo v minulosti chápáno spíše jako pragmatická smlouva o ženě než jako svazek citový. Ať tak či onak, původ slova není určující pro to, jaký význam mu dáme dnes. Dnes není manželství smlouvou o ženě.

To znamená, mě samozřejmě tahle věc překvapila, nikdy jsem takový etymologický výklad neslyšel. Já bych fakt prosil následující vystupující, aby se soustředili právě na tyto věci, To znamená pojem slova manželství a vlastně tu věc, že chceme vytvořit nový model rodiny.

 

Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji. Nyní s faktickou poznámkou se hlásí pan poslanec Hayato Okamura. Prosím, máte slovo, pane poslanče.

 

Poslanec Hayato Okamura: Vážené a milé kolegyně, vážení a milí kolegové, já bych chtěl jenom skromně podotknout s pokorou, že manželství jako svazek muže a ženy je přesvědčením a praxí většiny lidstva. My žijeme dnes a tady v roce 2023, ale v průběhu mnoha staletí, ale i v současnosti, když to vezmeme geograficky, na většině naší planety je živé přesvědčení, že je to svazek muže a ženy.

Chci také připomenout velké náboženské tradice. V naší zemi se říká, že je věřících málo, ale zase zkusme se na to podívat planetárně, ať je to křesťanství, judaismus nebo i islám, ale i další tradice, je tady většinové přesvědčení, že se jedná o svazek muže a ženy. Říkám většinové, jsou samozřejmě menšinové názory i v rámci křesťanských církví, ale většinový názor je tento. Chci připomenout také velké příběhy z umění, třeba z literatury, z výtvarného umění, zrovna v naší evropské tradici, v našem evropském okruhu. Vzpomeňme si na Romea a Julii a další a další příběhy, které nás formují, jsou v základech naší civilizace.

Když mluvíme také o právech jednotlivých aktérů, chci připomenout také právo dítěte, právo dětí. Zkusme se zase s pokorou, bez nějakých předsudků, zamyslet nad tím, jestli třeba dítě nemá právo mít otce a matku nebo alespoň vědět, že má otce a matku, a třeba je znát i jménem. Děkuji moc. (Potlesk v sále.)

 

Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji za dodržení času. Nyní je přihlášena do obecné rozpravy paní poslankyně Helena Válková - Nevidím. Nyní je na řadě pan poslanec Zdeněk Kettner, připraví se pan poslanec Milan Feranec. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Zdeněk Kettner: Děkuji za slovo, paní předsedající. Dámy a pánové, kolegyně a kolegové, jako zástupce SPD, konzervativní strany, která hájí tradiční hodnoty, a tím pádem i tradiční rodinu, asi nijak nepřekvapí má slova. My v současnosti máme dvě legislativní úpravy. Máme tady legislativně upraveno manželství pro heterosexuální páry a pak tady máme legislativně upraveno takzvané registrované partnerství. Nerozumím tomu, proč by se dvě legislativy nějakým způsobem takhle měly najednou měnit, zasahovat do nich.

Když jsem poslouchal tady některé proslovy, když jsem zaslechl, že vlastně nemožnost uzavřít manželství pro homosexuální a lesbické páry, že jim brání ve štěstí - nejsem si úplně jistý, že nějaký papír, který se bude nějakým způsobem nazývat, zaručí štěstí. Myslím si, že mnohé heterosexuální páry by o tom mohly povídat. Myslím si, že štěstí v soužití, v partnerském soužití je úplně, ale úplně někde jinde.

Co se týká toho takzvaně registrovaného partnerství proti tomuto, vůbec jsme nikdy nevystupovali, nikdy jsme s tím problém neměli a chápeme, že v období, kdy tento zákon vešel v platnost, že se vyskytly praktické problémy, které ukázaly, že ten zákon není úplně dokonalý, že tam jsou problémy, které těmto párům prakticky znepříjemňují, znesnadňují život. Co nám brání, abychom tento zákon novelizovali? Abychom upravili ten zákon tak, aby všechny ty diskriminační části, které jim skutečně vadí, aby byly napraveny? Zaslechl jsem například i názor, že vadí samotný název registrované partnerství, to znamená, to registrování, že to vyvolává nějaké souvislosti - tak i tady přece není problém. Tak navrhněme jiný název, který bude řekl bych příjemnější sluchu nebo který nebude vyvolávat nějaké negativní emoce. S tím my opravdu problémy nemáme.

Co máme ale velké problémy, je potom adopce dětí. Když se kouknete, kolik dětí je právně volných k adopci, je to velmi, velmi nízké procento a i heterosexuální páry mají dlouhé pořadníky na tyto děti. A co, takže se to změní tímto zákonem, a teď najednou těch dětí bude spousta naprosto, úplně pro všechny páry, které si zamanou? To je spíš jenom zbožné přání.

To znamená za nás: nechceme zasahovat do instituce manželství, které se v rámci staletí osvědčilo, na kterém stojí kořeny národa, na kterém stojí kořeny státu, a zaměřme se na úpravu legislativy, registrovaného partnerství. Tam si myslím, že je cesta, kde je to průchozí cesta, a myslím si, že s úpravou, s novelizací registrovaného partnerství nebude mít problém nikdo napříč politickou Sněmovnou.

Z tohoto důvodu, co jsem tady řekl, jménem klubu SPD dáváme návrh na zamítnutí tohoto návrhu. Děkuji.

 

Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Ano, děkuji. Pan poslanec Feranec zatím stahuje svoji přihlášku a na řadě je v obecné rozpravě nyní přihlášený pan poslanec Exner, připraví se pan poslanec Karel Haas. Prosím, máte slovo, pane poslanče.

 

Poslanec Martin Exner: Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, vidím toto téma jako souboj západních hodnot, které respektují práva menšin, versus východních, které vnucují lidem životní styl vládnoucí autority a svobodu jim berou. Na jedné straně manželství pro všechny je pro všechny, tudíž nikomu nic nebere, ale menšině dopřává práva většiny, zatímco na druhé straně si vládnoucí moc uzurpuje pro většinu práva, která menšina mít nesmí. Dosud mi nikdo nevysvětlil, jak manželství stejnopohlavních párů ubírá něco z heterosexuálního manželství. To přece není pytlík bonbonů, který buď sním já, nebo ho sní někdo jiný.

Co se týká manželství a práv dětí, tak bych chtěl upozornit, že téměř polovina dětí se dnes rodí v České republice mimo manželství a homosexuální ženy i muži si mohou pořídit dítě i dnes. Mohou ho vychovávat společně se stejnopohlavním partnerem a nikoho se na to nemusí ptát. Pak není důvod takovým párům neumožnit manželství a těžko tvrdit, že je to proti zájmům dítěte. A kromě jiného není žádné tajemství, že Rusko podporuje tyto kulturní války s cílem rozdělit společnost, podporuje organizace a jednotlivce, které různými dezinformacemi vzbuzují emoce a racionální debatě tím brání. Rusko se snaží udělat z manželství pro všechny tabu, tím ho zablokovat a společnost rozdělit.

Je to jednoduché. Když se podíváte na mapku, kde jsou zobrazené země, které mají manželství pro všechny, a na ty, které mají třeba v ústavě zákaz manželství pro všechny, tak si můžete myslet, že to je mapka NATO a Varšavské smlouvy z konce osmdesátých let. Podle mě tedy je to jednoduché, je to civilizační záležitost. Buď chceme být svobodná západní Evropa, kde stejnopohlavní páry se mohou brát třeba i v kostele, anebo chceme být východní konzervativní periferie ruského stylu. Děkuji.

 

Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji. Vystoupení vyvolalo několik faktických poznámek. Nejprve pan poslanec Dufek, poté pan poslanec Munzar a následuje pan poslanec Feranec. Prosím, máte slovo, vaše dvě minuty, pane poslanče.

 

Poslanec Aleš Dufek: Já bych tedy chtěl v této chvíli říct, že se cítím dotčen tím, co tady můj předřečník řekl. Že - tak jak se tady slibovalo včera a slibovalo se tady dneska ráno, že se povede diskuse pouze věcná - tohle je překročení Rubikonu. Je to prostě vydírání a je to klasický útok na někoho, který má jiný názor. To znamená, dáme mu nálepku, je provýchodní, je proruský, protože má jiný názor. Tohle je síla, velká! (Potlesk zprava.)

 

Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji. Pan poslanec Munzar s faktickou poznámkou, poté pan poslanec Feranec. Prosím, vaše dvě minuty.

 

Poslanec Vojtěch Munzar: Děkuji, paní předsedající, milé kolegyně, milí kolegové - pane poslanče Exnere, vaším prostřednictvím, tak tohle fakt ne! Včera tady ministr vnitra Rakušan volal po toleranci, volal, abychom se navzájem nenálepkovali, abychom respektovali navzájem názory, a vy tady jako první věc uděláte ve svém projevu, že konzervativce, nás, kteří máme konzervativní hodnoty, onálepkujete nějakou ruskou nálepkou. A sám si odporujete, sám si odporujete, když voláte po tom západním světě, jak se díváte. Když jsme tady projednávali jiný návrh zákona, tolerance alkoholu pro vodáky, tak vy jste byl prvním a největším kritikem uvolnění této tolerance. A my jsme vám říkali, podívejte se do západních států, podívejte se, jak je tolerance alkoholu třeba za volantem, a vy jste to odmítal. Takže jednou se to hodí, podruhé se to nehodí. Takhle fakt ne, styďte se a nenálepkujte! Děkuji. (Potlesk z lavic SPD.)

 

Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji. Nyní s faktickou poznámkou pan poslanec Feranec. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Milan Feranec: Děkuji, paní předsedající, dámy a pánové, už asi hodně z toho řekli předřečníci v reakci na pana Exnera. Tak já to jenom shrnu krátce. Doteď jsem se na sociálních sítích dočítal, že kdo náhodou má nějaké pochybnosti o tomto zákoně, zda skutečně je to to pravé ořechové, tak byl homofob a tak dále. Pan poslanec Exner to povýšil na vyšší kvalitu. Každý, kdo by měl stín pochybnosti, je proruský. Výborně! Tak kde skončíme, prosím vás, v této debatě? To je ta racionální debata? Děkuji. (Potlesk zleva.)

 

Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Nyní je přihlášen do obecné rozpravy pan poslanec Haas, připraví se pan poslanec Martin Major. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Karel Haas: Vážená paní předsedající, děkuju mnohokrát za slovo. Kolegyně, kolegové, já se to pokusím vrátit zase k racionální debatě. Nebudu nálepkovat opravdu nikoho. Shrnu svoje argumenty, proč jsem úplně jednoznačně proti tomu návrhu, a budu věřit, že i když se mnou zastánci návrhu, kterých si vážím, jejichž názor respektuji, (nesouhlasí), tak budu doufat, že oni si stejně budou vážit těch mých názorů proti. Mohl bych jenom zopakovat tu prosbu o vzájemný respekt o nenálepkování vzájemně, z obou názorových stran.

Já ten návrh nepodporuji ze dvou okruhů důvodů, za prvé z hodnotových, a v tomto zákoně se nestydím jako právník říct, že jsou pro mě důležitější než právní argumenty, a pak i z právních argumentů. Tak, jak už mě možná jako suchara v uvozovkách, střílím sám sebe do kotníků, znáte, tak všechny ty právní, ty se dají ozdrojovat, takže opravdu ozdrojuji konkrétní judikaturou evropskou, konkrétní judikaturou naší. Ty hodnotové se ozdrojovat nedají, protože ty máme každý nějak uvnitř sebe samotných.

Hodnotové důvody mám v zásadě čtyři. Já jsem proti tomu návrhu, protože se snažím mít úctu k naší vlastní historii. U některého z předřečníků, nevím u koho, takže to neberte nijak zle, tady u někoho padlo, že manželství je staré několik set let. Prosím vás, manželství je staré několik tisíc let. Ono i právně je staré několik tisíc let. Možná právníci, kdo si pamatujete, když jsme studovali právní historii, podle mě první zmínka byla v Chammurapiho zákoníku, a to je řádově nějakých 1 800 let před Kristem, a manželství je samozřejmě mnohem starší. Já si myslím, že pokud se v lidstvu - a nejen v České republice - vyvinuly nějaké instituty, tak snaha právníků - a teď mluvím proti právnické obci - třeba moderních právníků, přepisovat cestou právních předpisů jevy, instituty, které jsou staré několik tisíc let, jdou s lidstvem těch několik tisíc let, mají nějaké ustálené hodnoty, nějaká ustálená pravidla, tak si myslím, že tohle není úplně správná cesta, a pro mě to tedy úctu k historii lidstva úplně nevyjadřuje.

Druhý hodnotový důvod. Tvrzení zastánců manželství pro všechny, při vší úctě, a opravdu to vyjádřím úplně věcně a klidně, o tom, že manželství v současném pojetí, tak jak je i v českém právu definováno jako svazek muže a ženy určený primárně k řeknu reprodukci lidského rodu, a případné manželství stejnopohlavních párů, pokud by byl návrh schválen, popírají objektivní biologickou realitu. Já se teď nestydím říct, je nás tady 200 poslanců a všichni jsme druh savce, který se dělí na řeknu muže a ženu. Takže přijímání zákonů, které popírají biologickou realitu světa, je podle mě nesprávné. To je druhý důvod.

Určitě netvrdím, a teď to hrozně silně zdůrazňuji právě proto, abych nebyl nějak nálepkován, že stejnopohlavní páry nemohou dobře, krásně, láskyplně vychovávat děti - nepochybně mohou, ale ta výchova v manželství, které je složeno z matky a otce, začínám u ženy, nebo ze ženy a muže, když to nebude manželský vztah a bude to soužití jakékoliv jiné, a případná výchova dětí ve stejnopohlavním páru, ať dvou žen, nebo dvou mužů, nikdy nemůže být totožná, zdůrazňuji, totožná. Neříkám, jestli horší, nebo lepší, říkám, nemůže být totožná, prostě proto, že ve stejnopohlavním páru bude chybět pro výchovu dětí vždy jeden z těch elementů, ať už mateřský, nebo otcovský, mužský nebo ženský by spíš bylo přesné označení. Takže tato rozdílnost, nehodnotím to kladně nebo záporně, rozdílnost pro výchovu dětí a vlastně upření - to slovo říkám v uvozovkách a věřím, že nemá žádnou negativní konotaci - dětem toho prvku buď mateřského, nebo otcovského je ten třetí hodnotový důvod.

A čtvrtý hodnotový důvod je ten, že lidstvo už zažilo spoustu krizí, nejen Česká republika, a za doby největších krizí to podle mého názoru vždycky byla rodina, která zůstávala za společenských, válečných, zdravotních krizí, jiných krizí, tak to vždycky byl ten základní stavební prvek, základní jistící kotva pro to, aby lidská společnost a lidský rod nějak dál fungovaly. A já se obávám - neberu to jako útok, ale obávám se, a proto používám slovo eroze, že pokud bychom ten návrh schválili, přispíváme - já netvrdím, že to tím způsobíme, ale přispíváme - k nějaké částečné erozi tady toho základního stavebního prvku a tady té základní jistící kotvy, to znamená rodiny, která lidstvo mnohokrát převedla přes všechny krize. Tak to jsou ty čtyři hodnotové důvody.

Teď ty právní. Ty budou suchopárné, ale snažil jsem se opravdu vybrat z práva věci, které jsou naprosto srozumitelné, a omlouvám se, že tady budu citovat, protože tenhle zákon je z mého pohledu zatím možná nejdůležitější, který jsme za ten rok a tři čtvrtě zatím projednávali.

Začínám od mezinárodního práva, protože Česká republika přijala mezinárodněprávní závazky, které samozřejmě musíme dodržovat. Jsme součástí evropského prostoru, evropského civilizačního prostoru, jsme smluvní stranou Úmluvy o lidských právech a spadáme jako Česká republika a respektujeme jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva. Dovolím si z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který otázku manželství stejnopohlavních párů, otázku řeknu institutu - ony se ve všech státech nejmenují stejně - českého institutu registrovaného partnerství zabýval mnohokrát a ty dva závěry, pak řeknu i citaci a ozdrojuji, jsou úplně jednoznačné: Není nijak protiprávní, není nijak diskriminační a neexistuje povinnost členských států úmluvy přiznávat stejnopohlavním párům přístup k institutu manželství. To jsou slova ne Karla Hase, za chvilku odcituji, to jsou slova Evropského soudu pro lidská práva. A za b) členské státy úmluvy požívají volnost v tom, jak nadefinují co do rozsahu - k tomu se dostanu ve své třetí části právního bloku - jsou členské státy volné v úvaze, jak naplní institut manželství a případný institut v národním právním řádu pro stejnopohlavní páry. Tyto dva závěry vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva úplně jednoznačně. Není to jedno rozhodnutí, je to spousta rozhodnutí. Já si dovolím odcitovat z rozhodnutí Ratzenbröck a Seydl proti Rakousku: "S přihlédnutím k tomu, že manželství má hluboce zakořeněné společenské a kulturní konotace, které se mohou v jednotlivých společnostech zásadně odlišovat, soud shledal, že čl. 12 ani čl. 14 úmluvy ve spojení s čl. 8 neukládají smluvním státům povinnost přiznat párům osob stejného pohlaví přístup k institutu manželství." A řeknu, ta volnost členských států, co se týče námitky stěžovatelů ohledně rozdílu mezi právní úpravou manželství a registrovaného partnerství, soud vyzdvihl, že jednotlivé státy požívají určité míry posuzovací volnosti co do postavení, které přiznávají alternativním prostředkům právního uznání svazku dvou osob stejného pohlaví. To je ta mezinárodněprávní rovina, kterou mám dokonce i před národním právním řádem.

A pak se omlouvám, že budu třikrát citovat z judikatury Ústavního soudu. Myslím si, že český Ústavní soud - můžu mít výhrady k jednotným rozhodnutím - je složen dobře, průřezově, citlivě, mnoha rozhodnutími prokázal, že má velkou úctu k základním lidským právům a svobodám. To první, co chci zdůraznit, že české ústavní právo, a zase ne chápáním Haase, ne hodnotami Haase, ale jasným vyjádřením českého Ústavního soudu, vychází za prvé z biologického dělení lidí - člověka - na ženy a na muže podle binární biologické přírodní reality lidstva. To je první věc.

A druhá věc. Jenom - a to slovo jenom říkám v uvozovkách, já naprosto respektuji vnitřní identifikaci každého člověka - ale jenom vnitřní identifikace člověka, jeho jakési vnitřní rozhodnutí o tom, že se cítí být řeknu v nějakém pohlaví, s ohledem na to, o jak řekněme nejisté, nestálé, subjektivní - to také není žádný pojem s negativním významem - o jak subjektivní řeknu kritérium se jedná v oblasti této vnitřní identifikace, není dostačující k nějakým relevantním právním zásahům do českého právního řádu.

Tyto dva závěry - zase ozdrojováno - nejsou to žádná stará rozhodnutí, to znamená, abychom nepodezírali Ústavní soud, že jsou to nějaká konzervativní rozhodnutí třeba ze začátku devadesátých let. Toto rozhodnutí je rozhodnutí pléna Ústavního soudu 2/20.

První věta k dělení lidstva podle objektivní přírodní reality na muže a ženy, a holt to jinak být nemůže, nás něco, někdo stvořilo: "Na území České republiky se lidé dělí na ženy a muže. Toto chápání binární existence lidského druhu nemá původ ve vůli státu." Vsuvka, my jsme tady zákonodárci ve smyslu vůle veřejné moci, neboť veřejná moc pouze akceptovala tuto realitu. A pokračování té věty: "Slova mají význam a pojmy muž a žena jsou samy o sobě dostatečně srozumitelné a u většiny jedinců rozřazení do těchto dvou kategorií, k němuž dochází ihned po narození, nezpůsobuje obtíže, protože opět vyplývá z té biologické objektivní přírodní reality světa, na kterém žijeme."

A ten druhý právní závěr, který jsem zdůraznil, při veškeré ohromné úctě k vnitřní subjektivní identifikaci každého jedince s tím, kým se cítí být, ale že to není podstatné pro zásahy do právního řádu České republiky, citace z téhož rozhodnutí pléna Ústavního soudu 2/20. Naopak informace o tom, s jakým pohlavím se jednotlivec vnitřně identifikuje, je z hlediska uvedených příkladů v zásadě bezvýznamná a odlišné zacházení s lidmi podle této charakteristiky by postrádalo objektivní a rozumné důvody, které k odlišnému zacházení ústavní pořádek vyžaduje. V průběhu řízení nebylo Ústavnímu soudu předloženo logické vysvětlení toho, k čemu by mělo sloužit dělení lidí na ty, kteří se identifikují jako muž, a na ty, kteří se identifikují jako žena. Takové kategorie nemají původ v právní ani společenské realitě.

Druhé rozhodnutí Ústavního soudu, které tady chci zmínit a snažím se jít od obecnějších věcí, ale souvisejících s dnes projednávanou materií, je to, že v českém právním řádu neexistuje žádné základní právo na sňatek, neexistuje žádné základní právo na osvojení dětí. Chápání rodiny v biologickém smyslu, znovu tento nález za chviličku budu citovat, opakuje stejně jako plenární nález 2/20 - a to rozhodnutí, které teď zmíním, zmíním i proto, že Ústavní soud vlastně v tom rozhodnutí vyslal apel k nám zákonodárcům, abychom neerodovali tradiční rodinu jako stabilizující prvek společnosti. Opět přesně odcituji slova Ústavního soudu tak, aby to nebylo jakkoli modifikováno mnou samotným. Bod 35 plenárního nálezu Ústavního soudu 7/15, tento nález je z roku 2016, to znamená, zase to není nějaká dřevní judikaturní historie. Ústavní soud vychází především ze skutečnosti, že "neexistuje základní právo na osvojení dítěte, a to ani na ústavní úrovni, ani na úrovni mezinárodních závazků České republiky". Další věta: "Není totiž dáno ani základní právo na uzavření sňatku, respektive registrovaného partnerství. Zvláštní ochrana je totiž zaručena toliko rodičovství a rodině, chápáno rodině v tom tradičním smyslu z pohledu reprodukce dětí." To, že rodina je Ústavním soudem takto chápána, ta citace z bodu 36 tohoto plenárního nálezu 7/15, postačuje proto konstatovat, že pojem rodina chápe Ústavní soud primárně nikoliv jako jakýsi umělý sociální konstrukt, to znamená ty vztahy, láskyplné krásné vztahy, nýbrž především jako konstrukt biologický, založený na pokrevním příbuzenství osob, které spolu žijí, případně jako vztah nepříbuzenský, který vztah biologický napodobuje, to je osvojení. A opravdu k tomu, že Ústavní soud vlastně vyslal apel k zákonodárcům na to, abychom nepřispívali k erozi tradiční rodiny, ta věta možná z těch všech závěrů, které se vám dnes tady snažím říct, je pro mě úplně nejpodstatnější. Na straně druhé však Ústavní soud zdůrazňuje, že nespatřuje sebemenší rozumný důvod, pro který by on sám měl k erozi tradičního pojetí a její funkce jakkoli aktivně přispívat. Jak totiž píše sociolog Ivo Možný, rodina se mění, ale vždy je stabilizujícím prvkem společnosti.

A nebojte, už se blížím ke konci. Třetí z judikátů Ústavního soudu, který dnes chci v dnešní debatě připomenout, je opět relativně nové rozhodnutí. Je to rozhodnutí pléna Ústavního soudu 6/20. Toto rozhodnutí - tady bude jenom jedna citace - jím chci ukázat, že Ústavní soud České republiky postupuje plně v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a závěry, které jsem říkal, že vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, to znamená, neexistuje ani na evropské mezinárodní úrovni žádné právo na manželství osob stejného pohlaví a členské státy požívají volnosti v tom, jak definují obsah, jakými právy a povinnostmi naplní obsah manželství a případný obsah jakéhokoliv alternativního institutu podobného manželství určeného pro osoby stejného pohlaví, tak přihlášení se k té judikatuře Evropského soudu pro lidská práva proběhlo i na úrovni českého Ústavního soudu. Citace z bodu 12 plenárního nálezu Ústavního soudu 6/20: "Podrobí-li se relevantní judikatura ESLP patřičnému rozboru, nelze jen ve shodě s většinou konstatovat, že neexistuje žádné obecné právo stát se rodičem nebo počít dítě, že právo stát se rodičem nelze dovodit ani z čl. 8, ani z čl. 2 Úmluvy a že z Úmluvy nelze dovodit ani žádné obecné právo na to, stát se osvojitelem, a nelze tedy dovozovat žádnou povinnost státu umožnit přístup k osvojení."

Skončil jsem, pro někoho možná třeba s právně nudnými citacemi Ústavního soudu. Konstatoval jsem, jaká je teď právní úprava mezinárodní, která váže Českou republiku v oblasti základních lidských práv, jaká je česká judikatura ústavní v oblasti práv v kontextu věci, kterou dnes probíráme, a asi bych byl špatný právník, kdybych se nepokusil navrhnout, co s tím do budoucna. Takže jak v právu do budoucna, a tady navážu na jednoho z předřečníků, na slova zpravodaje kolegy Aleše Dufka, prostřednictvím paní předsedající. Já si teď dovolím být věcně kritický k našim kolegům zákonodárcům, není to takové to hraní si na generála po bitvě, ono se těžko posuzují historické skutečnosti, které proběhly, včetně zákonodárných, když jsme nebyli jejich přímými aktéry, nicméně si myslím, že na dnešní situaci bylo zaděláno přijetím českého zákona o registrovaném partnerství. Proč? Ten zákon, a to i já, byť jsem dnes proti návrhu v uvozovkách nazývanému manželstvím pro všechny, tak zeptáte-li se mě na to, jestli je česká právní úprava registrovaného partnerství nastavena správně, tak vám řeknu, že správně nastavena není a měla by být podle mého názoru mnohem lépe nastavena ve třech základních rovinách.

Za prvé - a někdy to ukazuje, jak jsou slova důležitá - podle mého názoru pojem registrované partnerství, který byl zákonem z roku 2006 zvolen, je absolutně nevhodný pro láskyplné vztahy dvou osob. Ten pojem prostě je technicistní, asi technicistní je to nejlepší slovo, není libozvučný a myslím si, že pro láskyplný vztah dvou osob opravdu nebyl zvolen dobře. Jestli to bylo vědomě, nebo nevědomě, do hlav tehdejších zákonodárců nevidím. Takže pojem registrované partnerství nebo označení tohoto svazku tímto pojmem je podle mě první chybná rovina současné české právní úpravy.

Druhá rovina, a ona pro dva lidi, kteří k sobě mají láskyplný vztah, může být velmi citlivá, je vlastně rovina procesu uzavření. Proces uzavření manželství a proces uzavření registrovaného partnerství není totožný. Dobře víte, že registrované partnerství má matriční úpravu, pořád ještě platnou a účinnou pouze na čtrnácti matričních krajských úřadech. Tady vlastně je mi hrozně líto, že zákonodárci přistoupili k registrovanému partnerství nebo k tomu svazku - ten pojem je podle mě také špatně - k tomu svazku dvou osob a k procesu jeho uzavření z pohledu toho - většina z nás asi někdy působila v roli ať už starostů, radních nebo i zastupitelů, kteří oddávali, já také oddávám, myslím, že si to všichni společně s těmi lidmi v obřadních síních nebo na jiných místech užíváme -a rozdíl mezi uzavřením manželství a rozdíl mezi uzavřením registrovaného partnerství z pohledu slavnostnosti, toho soft prvku láskyplnosti, je podle mě také velmi podstatný.

A vlastně na třetím místě teprve říkám práva, a tam naprosto souhlasím s důvodovou zprávou, to nebudu popírat. Podle mého názoru ji její předkladatel zpracoval velmi dobře. Důvodová zpráva obsahuje vlastně rozdílovou tabulku a ohromné množství - a pro mě vlastně nepochopitelně ohromné množství - soukromoprávních práv: přístupy k informacím, sdílení informací, společné jmění nebo spoluvlastnictví namísto společného jmění a tak dále a tak dále - ohromné množství soukromých práv, konkrétních práv a povinností. Registrované partnerství, možná ti, kdo se v právní problematice nepohybují, nabíhají třeba na laciné linky, když se říká, že je to totéž, tak já, byť nejsem pro návrh, uznávám, že v rozsahu práv a povinností manželství a registrované partnerství zdaleka není totéž a rozsah těch rozdílů je opravdu nedůvodný a ohromný.

A tím se dostávám k úplnému závěru mého vystoupení. Můžu jenom vyslat prosbu směrem k navrhovatelům zákona. Pokud navrhovatelé zákona myslí vážně slova o vstřícnosti, slova o naslouchání, slova o respektu, tak já tady vlastně - první byl, já tu debatu se snažím poslouchat celou i tu včerejší část - pokud je tady vzájemný respekt, tak bychom měli asi hledat kompromis, protože vnímáme, že jak českou společnost, tak nás tady ve Sněmovně to téma názorově - věřím, že ne lidsky - vzájemně názorově rozděluje, tak bychom měli hledat kompromis. A věřím, že z mých slov - proto jsem měl ten třetí blok, co s tím do budoucna - věřím, že třeba jsem nastínil to, kde bych já, ač budu hlasovat proti, kde bych já tu cestu ke kompromisu viděl, a myslím, že ta cesta ke kompromisu není úplně malá. Nastínil jsme tři cesty k možnému kompromisu. Děkuji vám mnohokrát za pozornost. (Potlesk v pravé části jednacího sálu, slabší potlesk v levé části jednacího sálu.)

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji, pane poslanče. S faktickou poznámkou se přihlásil pan poslanec Aleš Juchelka.

 

Poslanec Aleš Juchelka: Děkuji, pane předsedající. Velmi bych chtěl ocenit a poděkovat panu poslanci Haasovi za jeho slova, která jsem tady bedlivě poslouchal, dělal jsem si nějaké výpisky. Závěr té řeči: mohu říct, že kolega Nacher měl tady kompromisní návrh, který má pořád neustále v šuplíku, na narovnání právě tady těchto práv. Má ho tam už několik let, takže určitě je možné tady toto znovu otevřít a de facto být samozřejmě součástí toho napříč politickým spektrem, abychom tato práva narovnali. To znamená, zkráceně, když jsme u marketingu: občanský zákoník je manželství pro všechny. Tady to by bylo manželství - práva ano, manželství ne, jako ten název. To znamená, že to znovu můžeme oprášit. Kolega Nacher tady není, určitě bude mít řeč tady k tomuto sněmovnímu tisku a určitě to tam zmíní. Nicméně ještě jednou bych chtěl velmi poděkovat a ocenit pana poslance Haase, poněvadž mluvil úplně stejně, jako bych mluvil já. Moc děkuji.

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji. Faktickou poznámku žádnou další nemáme, tak poprosím dalšího přihlášeného, a to je pan poslanec Martin Major. Máte slovo.

 

Poslanec Martin Major: Vážený pane místopředsedo, vážení ministři, milé kolegyně, vážení kolegové, milí studenti, manželství je v našem kulturním okruhu, ve kterém se náš národ víc než tisíc let nachází a vyvíjí, tradičně chápáno jako legální svazek muže a ženy a tento svazek je považován za základní instituci rodiny ve společnosti. Naši předkové kdysi v legendách právě charakterizovali přechod od chaosu k uspořádané společnosti mimo jiné právě i tím, že v takovéto společnosti muž a žena uzavírají manželství. Význam těchto základních postulátů se nijak nezměnil ani během staletí a platí i dnes, i když se některé proudy ve společnosti stále silněji snaží v rámci obecné relativizace tradiční pojmy rozostřit, rozředit a zamlžit jejich kontury. Debatuje se o tom, zda je správné, aby bylo nadále manželství omezeno pouze na svazek muže a ženy, a já si však nemyslím, že bychom v tomto směru měli těmto tlakům ustupovat. Stejnopohlavní páry, kterých si já osobně velice vážím, absolutně je respektuji, mohou přece všechny právní, úřední a další výhody vyplývající z institutu manželství získat i jinou legislativní formou. Touto cestou jsme se již včera vydali a já se ničemu takovému naprosto nebráním. Jsem připraven podpořit například rozšíření legislativních výhod pro registrovaná partnerství. Jen bych byl rád, kdybychom neměnili význam pojmů. Manželství kdysi vzniklo jako svazek muže a ženy, a proto tento pojem prosím nezkoušejme silou přetvarovat. Děkuji. (Malý potlesk v pravé části jednacího sálu.)

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji, pane poslanče. Další z přihlášených je pan poslanec Jan Berki.

 

Poslanec Jan Berki: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, schopnost rozhodovat se, a to ještě navíc rozhodovat se s vědomím důsledků svých rozhodnutí, je jedním ze znaků člověka. Rozhodoval jsem se, zda svůj proslov pojmout jako stručný, nebo se dotknout všech aspektů zmiňované normy. Rozhodoval jsem se, zda ho pojmout čistě jako faktografický, anebo ho protknout emocemi. Rozhodoval jsem se, zda má být energický, důrazný, anebo smířlivý. Rozhodoval jsem se, zda reagovat na všechny podněty, které tu zazněly, anebo je nechat do diskusí ve výborech. Prostě se rozhoduji o způsobu své komunikace. Rozhodujeme se o způsobech komunikace všichni. Děkuji všem, kteří tu komunikaci vedou věcně, protože byť spolu nesouhlasíme, nemusíme se urážet a nálepky skutečně ničemu nepomáhají.

O čem jsem se ale nerozhodoval, byla moje orientace. Jsem prostě takový, jaký jsem, A rozhodl jsem se, že se budu snažit být prospěšný této společnosti. Moje rodina, moji přátelé, moji blízcí, moji kolegové se rozhodli, že mě přijmou takového, jaký jsem. Vy se dnes budete rozhodovat, jestli pustíte dál normu, která umožní mně, nejenom mně, a především nejenom mně, se cítit plnoprávným členem této společnosti. Děkuji vám. (Potlesk.)

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji a poprosím další řádně přihlášenou, a to je paní poslankyně Nina Nováková. Máte slovo.

 

Poslankyně Nina Nováková: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, ve svém vystoupení, které nebude dlouhé, volně navážu na vystoupení pana poslance Haase s tím, že s ním v některých drobnostech možná budu polemizovat, a zároveň bych chtěla zdůraznit to, co jsem řekla už ve své faktické poznámce. Je jasné, že tady Sněmovnou rezonuje silná vůle o nalezení třetího řešení, A teď tady se pustím trošku do polemiky s panem poslancem Haasem. Když před necelými dvaceti lety rozhodovali naši předchůdci o tom, že schválí zákon o registrovaném partnerství, někteří říkali - z těch, kteří toužili po tom, aby mohli uzavřít registrované partnerství, tedy zástupci stejnopohlavních párů nebo jejich zastánci - tak říkali: To je poslední krok, který chceme. My chceme prostě nějakou oficialitu, nějaké oficiální uznání toho svazku. Tehdy zákonodárci, naši předchůdci, použili toho slova, které my teď vnímáme jako hanlivé, a to je to registrované, protože oni tím chtěli dát najevo, že to partnerství je zachyceno zcela oficiálně. Takže já bych jako s nimi velmi soucítila nebo vnímám, co je vedlo k tomu, že použili to sousloví registrované partnerství, protože tehdy to bylo maximum, co bylo v souladu s jejich vůlí a co chtěli nabídnout stejnopohlavním párům, aby cítily určitou jistotu. Je jasné, a dnes myslím vůbec není polemika o tom, že tabulka, která je v důvodové zprávě, že skutečně v zásadě nelže, je pravdivá, a je tady vůle napříč politickým spektrem, alespoň tomu věřím, abychom napravili to, co z hlediska řekněme praktického chodu života tyto registrované partnerské páry znevýhodňuje a opravdu diskriminuje.

Teď se dostávám k tomu, že říkat o tom, že někteří z nás jsou odpůrci toho, aby pojem manželství a s tím, respektive ten pojem, který byl vyhrazen určitému společenskému institutu, který byl naprosto osvědčený, a v západní kultuře, zdůrazňuji, v západní kultuře, která stojí na antice a křesťanství, se v zásadě jeho model nezměnil, a je to takový ten řekněme aristotelovský, tady to, prostřednictvím předsedajícího, pan poslanec Major to tak trošku zmínil. Aristoteles říká, že by nevznikl stát, nebyla by společnost, která by byla nějakým způsobem jako organizovaná a soudržná, kdyby na začátku nebyl muž a žena, a teď - to je právě to úskalí - muž a žena mají přirozenou dispozici založit rodinu tím nejpřirozenějším způsobem, a to je - a teď, prosím, prosila bych o pozornost - tím nejpřirozenějším způsobem, bez jakéhokoliv zásahu státu. Upřímně řečeno, každá společnost, každá kultura touží po tom, aby ona sama se biokulturně udržela, to znamená, preferuje formy chování, které minimalistickým způsobem zajišťují biokulturní přežití a pokračování dané společnosti. A to je přesně ono. Muž a žena jsou jediní disponováni k tomu, že prostě stačí jenom jejich rozhodnutí, a zajistí pokračování rodu. Toto jejich rozhodnutí, pokud příroda je na jejich straně, skutečně se jim podaří pokračování rodu zajistit a stanou se tedy rodiči - zase neříkám, že oni to naplní, ale mají dispozici být těmi optimálními rodiči - protože dobrý rodič může být klidně rozhodně člověk, který má jinou než heterosexuální orientaci, ale ten pár nemůže nabídnout dítěti to, co může nabídnout heterosexuální pár, když je to tedy skutečný i genetický a biologický rodič, protože tenhleten pár nese v sobě rodovou historii a při výchově dětí je to nesmírně důležité. Každý z vás, když se sešla rodina, někdy slyšel, že: No, to máš po strejčkovi, to máš po tetičce. Babička řekne své dceři nebo svému synovi: Pozor, vidím, že u našeho vnuka nebo u naší vnučky se projevují určité dispozice k typu chování, které může být chováním rizikovým. A tohle prostě, když není tedy to biologické pokračování, tak to prostě v nabídce není.

Vrátím se k tomu právu a dispozici. Já chci být rodičem, chci být v manželství, ale to neznamená, že k tomu automaticky jsem disponován. A fakt se vracím k tomu - nebudu říkat příběhy ani nebudu říkat, ani nebudu citovat z nějakých soudních výnosů, ale chci říct jenom tu praktickou věc. Prostě pro společnost je nejpraktičtější podporovat jeden typ lidského chování, a to je typ, kterému si společnost dlouhodobě po staletí navykla říkat manželství, protože to je v podstatě to s nejmenšími náklady pro danou společnost. A ať mohou - občané, kteří jsou sexuálně orientovaní na stejné pohlaví, nejsou v naší společnosti vůbec nijak diskriminováni. To by prostě nebyli v poslaneckých sněmovnách, nebyli by na vysokých manažerských funkcích, vlastně všechny dveře se jim otvírají. Jenom tyhle jedny dveře my jim váháme otevřít, protože víme, že prostě ta disponovanost biologická tam není a že tam skutečně není možnost, aby dítě bylo vychováváno svými biologickými rodiči s tím, že tam ještě přistoupí ta rodinná historie.

A teď řeknu něco, čím jsem už rozzlobila některé příznivce této novely. Řeknu to, protože mám nějaký věk a protože vlastně všichni, kteří jsou ve Sněmovně, já nevím, do nějakých devětapadesáti let, do stáří devětapadesáti let, a absolvovali třeba - mají univerzitní vzdělání, absolvovali vysokou školu, tak prostě byli nuceni absolvovat také zkoušky z marxismu-leninismu. A jsou to lidé, kteří museli, ti, kteří mají humanitní vzdělání a zajímají se trošku více o filozofii, sledovali osud marxistického myšlení, které z mého pohledu jednoznačně vede k totalitě. A znovu řeknu - teď vím, jak se strašně na mě rozzlobí, prostě nebudu oslovovat konkrétní, ale vím, že už jsem jednou tu reakci zažila - teď budu zase diskriminovaná a očerňovaná já, když vyslovím, že člověk, který chce redefinovat - nebo společnost, síly ve společnosti, které chtějí redefinovat - základní opěrné pilíře, které jsou, znovu říkám, nejpraktičtější a nejvíce zaručují, nejspolehlivěji zaručují biokulturní přežití společnosti, tak ti, kteří to chtějí redefinovat, vždycky se u nich dohledají - musím říct, protože jsem studovala filozofickou fakultu v době nejhorší, v době normalizace, takže jsem ten člověk, který doma říkal něco jiného a ve škole mlčel - takže my vidíme, že tam skutečně prvky neomarxismu jsou. A já teď, než mě začnete mlátit, řeknu proč. Protože už v Komunistickém manifestu a v jeho výkladech je, že největší odpůrce, největší zdroj odporu pro jakýkoliv totalitní režim je přirozená rodina, protože tam najde azyl, a ta může pokračovat bez povolení státu, a proto se musíme na ni zaměřit. Já teď vůbec tím nechci říct, že poslanci, kteří z dobré vůle, z velkorysosti a tak dále podporují, anebo dokonce jsou spolutvůrci tohoto legislativního návrhu, že by věděli o sobě, že by reflektovali tu zkušenost, skutečnost, že jsou to - prostě že my, někteří z nás, to vnímáme skutečně jako realizaci neomarxistických myšlenek, které potřebují napadnout základní instituty, a ten základní institut je přirozená rodina a přirozené manželství.

Tím vůbec nechci říct, že lidé, kteří se rozhodnou spolu žít ve stabilním páru, a já si za to strašně vážím toho, že oni chtějí nahlas před celou společností, před okolím říct: My dva muži a my dvě ženy k sobě patříme a věrně spolu vytrváme v dobrém i zlém. To bych - jsem poslední, kdo by jim to chtěl upřít. A rozhodně si myslím, že tomu patří název, zatím my jsme lepší nenašli, zatím tomu říkáme partnerství, nikoliv registrované partnerství. Možná přijdeme na nějaký lepší název, to jim rozhodně nechci upřít, ale zároveň tam disponovanost přirozenému biokulturnímu pokračování společnosti není.

Další si nechávám, pokud návrh projde do dalších debat, třeba ve druhém čtení. Děkuji za slovo.

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji, paní poslankyně, a prosím další přihlášenou a tou je paní poslankyně Romana Bělohlávková. Máte slovo.

 

Poslankyně Romana Bělohlávková: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážený pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, stojím zde před vámi jako heterosexuální žena, 34 let šťastně vdaná a pyšná máma tří dospělých dětí. Ani za jednu z těchto svých identit se nestydím, přiznávám se k ní, hlásím se k ní a doufám, že i já mám svoje práva.

Situace je vážná. Mě mrzí, jak prořídly poslanecké lavice. Nehovoříme o DPH, neřešíme důchodovou reformu ani konsolidační balíček, a tak naši kolegové, kteří jsou zdatní ve finanční sféře, teď pravděpodobně dělají něco jiného. Ale přesto vím a jsem přesvědčena o tom, že hodnotové věci jsou něčím, co dalece překročí toto naše volební období. A když budu poněkud ironická, za pět roků si málokdo vzpomene, jestli naši důchodci dostali dnešním dnem navýšení důchodů o 700 nebo 1 700 korun, ale to, jak se rozhodneme v hodnotových otázkách, a to jistě manželství pro všechny je, to bude něco, co zde zůstane další desetiletí a bude nás provázet ve svých negativech i pozitivech.

Přirozený řád světa je něco, co existuje naštěstí bez ohledu na našem rozhodnutí. A to je něco, co mě svým způsobem uklidňuje, protože - a vy to víte - toto je pouze další krok na cestě, která má relativizovat naši západní civilizaci. Když v roce 2006 byl přijatý zákon o registrovaném partnerství, tak si velmi dobře tu diskusi pamatuji, byla také bouřlivá, nesnadná a zaznívala tam slova, že je to maximum. Adopce dětí? Ani náhodou. Manželství? To nás nenapadlo. Přešlo patnáct roků a manželství pro všechny se stalo tématem. Jenže já vím, že ani toto není poslední téma. Přejde dalších patnáct roků a budou zde stát možná někteří z vás, já už určitě ne, a bude se možná zvažovat zákon, který umožní polyamorii. A věřte tomu, že to tak je. Protože když se podíváte na západ od našich hranic, tak jsou státy na světě, které opravdu tak, jak my nyní řešíme manželství pro všechny, tak oni opravdu řeší stejně vážně manželství pro více osob současně. A možná to potom za dalších patnáct let půjde zase dál. Já nevím.

Ale důvod, proč jsem se přihlásila do této diskuse, je trošku jiný. Jsem dětská lékařka, vy to víte, a pokud někoho na světě mám opravdu neskonale ráda, jsou to děti, nejenom ty moje vlastní, ale všichni ti moji malí i velcí pacienti, kterých v ordinaci vždy v pondělí potkám řádově desítky. A mně opravdu vadí a bojím se o děti, protože vím, že tvrzení, pokud děti budou vyrůstat ve stejnopohlavních rodinách, je nijak neovlivní, je tvrzení, které zkrátka je lživé. Opravdu jsem se poctivě snažila hledat nějaká relevantní data. Těžce se hledají v této době data, která nepodporují to, co vlaje, nebo to, co je pod duhovou vlajkou. Ale solidní psychologové vám řeknou, že ta data ještě být nemohou, protože na to, aby se dala vyhodnotit nebo dal vyhodnotit vliv výchovy dětí, je potřeba, aby přešly dvě až tři generace. Takže my ta data v tuto chvíli opravdu mít nemůžeme.

Ale protože někdy není špatné být pozadu, v Americe už dnes je generace dospělých osob, která byla vychovávána stejnopohlavními rodiči, a nejsou to zprávy, které se hodí. Ale realita je taková, že tito dospělí lidé protestují, ozývají se a vyčítají společnosti, co dopustila, aby se jim v jejich dětství stalo. A to je pro mě opravdu zdvižený prst, protože tito lidé jsou dneska dospělí, jsou finančně nezávislí a hovoří o svém dětství a o tom, kolik let a mnohdy i desetiletí jim trvalo, než vlastně pochopili deficit, se kterým vyrůstali, a než našli cestu, jak ho nahradit. Je pravda, že ani toto nejsou dvě generace, takže ani z tohoto nelze dělat nějaké ukvapené závěry.

Nicméně my víme, že děti se učí napodobováním a že vzor mateřství a vzor otcovství potřebují ke svému zdravému, harmonickému vývoji. Neříkám, že tím vzorem musí být vždycky biologický rodič, ale opravdu ten vzor mužství a ženství je pro děti nenahraditelný. Nedávno, dva týdny zpět, jsme měli na půdě Poslanecké sněmovny kulatý stůl, který pořádala naše poslankyně Pavla Golasowská s tématem otcovství, a psychologové, kteří tam vystupovali, se vrátili do Poslanecké sněmovny po pěti letech. Byla to paní doktorka Trapková a pan doktor Chvála a oni promítali slidy z toho roku 2018 a říkali, že jsou téměř až překvapeni tím, jak některé jejich obavy a prognózy se naplňují. A nejsou to pouze samozřejmě čeští psychologové. Jeden z nejznámějších psychologů, který se věnuje lidské psychice a zvláště dětem, Erik Erikson, hovoří o osmi obdobích, o osmi etapách věku člověka. A pozor, pět těchto etap člověk prožívá ve své primární rodině, pět z osmi. To znamená, že vliv rodičů je opravdu nezastupitelný, nenahraditelný, a nikdo nesmí říkat, že je jedno, zda dítě zažije vzor muže a vzor ženy, anebo pouze vzor dvou mužů nebo dvou žen.

Také mi chodí různé dopisy, samozřejmě. A myslím si, že po dnešku mi zase nějaké hezké přijdou. Ale to mi úplně nevadí. I když mám modré šaty, možná zase budu černoprdelnice, ale já to ustojím. To, co ale je opravdu důležité, a proto zde stojím: prosím vás, když se zaštiťujete dětmi, tak opravdu hledejte jejich dobro a neschovávejte za ně svoje sobecké touhy nebo sobecká přání, protože ty děti si to opravdu nezaslouží.

Mám dospělé děti a musím říci, že moje děti vidí svět trošku jinou optikou než já. Mám pacienty, kteří mají homosexuální orientaci. Mám kamarády, kteří jsou z LGBT komunity. A proto si myslím, že opravdu ten čas k úpravě některých legislativních parametrů dosud zvaného registrovaného partnerství nastal. A my jako KDU-ČSL, i když to mnohé možná překvapilo, máme připravenou střední cestu. Pracoval na ní dlouho, pečlivě, a samozřejmě za pomoci právníků, náš poslanec Jiří Navrátil. V tomto návrhu je opravdu upraveno 90 % toho, co chtějí ti, kteří volají po manželství pro všechny, změnit.

A to, co tam není a pro co nikdy ruku nezvednu, je to, aby zde byla uzákoněna možnost adopcí dětí, protože se obávám, že v této zvláštní, chaotické době ve chvíli, kdy bychom povolili adopce homosexuálním párům, tyto páry budou mít přednost před heterosexuálními žadateli. A vím, proč to říkám, protože opravdu mám svoji zkušenost z napadání, z homofobie, z tmářství a ze středověkých postojů.

Takže když to shrnu: přirozený řád světa nezměníme, ať už manželství pro všechny přijmeme, nebo nepřijmeme. Děti, které vyrůstají v homosexuálních rodinách, budou jistě touto výchovou poznamenány. A jaký dopad to bude mít na příští generace, se my už asi nedozvíme, a střední cesta opravdu existuje a znovu opakuji, že my ji máme připravenou. Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji, paní poslankyně. Váš projev vyvolal jednu faktickou poznámku. Pan poslanec Vít Vomáčka.

 

Poslanec Vít Vomáčka: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, využiju pouze těch svých dvou minut a věřím, že mi budou dostatečně stačit.

Já bych chtěl poděkovat za včerejší vystoupení paní kolegyni Válkové, která podle mého názoru nazvala naše rozhodnutí naprosto jasně. My se budeme zodpovídat našim voličům, našemu okrsku, tam to budeme vysvětlovat. Proto samozřejmě i já na závěr tady řeknu, jak budu hlasovat.

Ale k tomuto vystoupení jsem byl vyprovokován mojí ctěnou kolegyní Romanou Bělohlávkovou, která použila slovo: podíváme-li se na západ od nás. Já jsem se vždycky na západ od nás rád díval, ale určitě v poslední době všichni, co jsme tady, si říkáme, jestli ten západ je úplně to pravé. A teď třeba narážím na ty různé Green Dealy a podobně. Já vím, že svět se mění. Evropa se mění neskutečným způsobem, odcházíme - zbavujeme se tradičních hodnot. A když jsem před chvílí koukal, na galerii byla mladá generace. Samozřejmě pakliže já budu proti této právní úpravě, tak u této generace určitě nebudu získávat své hlasy. Ale zároveň to, že to budu vysvětlovat svým voličům, taky si to budu porovnávat se svým viděním světa tak, jak jsem byl vychováván, jedno s druhým... A nepotřebuju tady stát u tohoto pultu dvacet minut a vysvětlovat, protože jsem přesvědčen, že 95 % poslanců je dneska rozhodnuto, jak budou hlasovat.

Takže pouze na závěr říkám: pro mě je to norma, u které nepřipadá v úvahu, abych pro ni zvedl ruku. Děkuju.

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji, pane poslanče. Máme zde další faktickou poznámku, pan poslanec Vladimír Zlínský.

 

Poslanec Vladimír Zlínský: Vážený pane předsedající, děkuji za slovo. Vážené dámy a pánové, dovolte, abych se taky vyjádřil. Já tady budu reagovat na svou předřečnici, paní doktorku. Já se na to podívám z hlediska evoluce lidského rodu. Ono to tady už bylo zmíněno, že vlastně institut manželství mezi mužem a ženou se vyvinul - já si myslím, že to nejsou staletí, že jsou to přímo tisíciletí - proto, že kdyby neexistoval, tak by nebyla zaručena stabilita reprodukce našich společností, takže ty společnosti by v podstatě neexistovaly.

Já bych chtěl upozornit na to, že asi si toho všímáme všichni, že upadá porodnost našich populací, tedy hlavně těch západních, že je to velmi nepříznivý trend, a chtěl bych upozornit na to, že my namísto abychom diskutovali o tom, jakým způsobem tento nepříznivý trend obrátit, který povede, bezpochyby povede k zániku nebo nahrazení našich společností, tak se tady bavíme o věci, kterou tedy - úplně bych neřekl, že nechápu ty kolegy, kteří to tady navrhují, ale považuji to za minoritní proti tomu problému, před který jsme postaveni tím, a budeme postaveni v blízké budoucnosti a nakonec už to vidíme u důchodové reformy, že vlastně se nedostatečně reprodukujeme, protože porodnost v naší zemi je 1,7, v jiných západních zemích je ještě daleko nižší. Takže toto bychom měli primárně řešit, úpadek porodnosti, nikoliv manželství pro všechny. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji za dodržení časového limitu a vzhledem k tomu, že není žádná další faktická poznámka, prosím další přihlášenou, paní poslankyni Levko.

 

Poslankyně Jarmila Levko: Vážený pane předsedající, děkuji za slovo. Kolegové, kolegyně, budu velmi stručná. Já jsem bytostně přesvědčena, že je čas zajistit rovná práva párům stejného pohlaví. Dovolte mi malou odbočku do minulosti. Na začátku minulého století tady v našich končinách ženy bojovaly za svá práva, za to, aby vůbec mohly jít volit. To se jim podařilo v roce 1920. A ruku na srdce, dámy, dnes už si neumíme představit, že bychom nešly k volbám, že bychom nemohly být voleny, a vůbec jinak byly kráceny na svých právech. A také tenkrát část společnosti mužů, ale i žen byla proti této změně. A já myslím, že je potřeba na té naší cestě za rovná práva všech občanů prostě popojít dál, v tuto chvíli zajistit rovná práva právě stejnopohlavním párům. Já jsem přesvědčená, že k tomu prostě dojde dříve nebo později, v některých zemích už tuto normu mají. A tak se ptám, proč to neudělat teď?

A na závěr jednu poznámku. Já vlastně úplně nerozumím nesouhlasu části společnosti i části poslanců zejména proto, že institut manželství, tak jak ho známe dnes, tam žádná práva krácena nebudou. Jinými slovy, neublížím nikomu a pomůžeme části společnosti tak, aby se cítila jako rovnocenní členové. A jsem přesvědčená, včetně dětí, které už dnes v stejnopohlavních párech žijí a žít budou, jenom se to legalizuje. A tak vás chci poprosit, abyste se na to podívali touto optikou a tuto legislativní normu podpořili. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji, paní poslankyně, a nyní prosím, máme zde faktickou poznámku, anebo přednostní? Přednostní, ano. Pan předseda.

 

Poslanec Marek Výborný: Děkuji, pane místopředsedo. Vážený pane ministře, kolegyně, kolegové, abych mohl případně reagovat o něco déle než ty dvě minuty, vystupuji s přednostním právem. Nicméně je to vlastně trochu reakce nejenom na moji ctěnou předřečníci, ale i další příspěvky, které tady zaznívaly v uplynulé části rozpravy.

Chci za prvé poděkovat za to, že až možná na nějaké drobné výjimky se ta debata vede ve velmi věcném a slušném stylu. Myslím, že to tak má být. Nechci tady hovořit opravdu nějak dlouho, protože argumentů i z mých úst tady při projednávání, zvláště v minulém volebním období, zaznělo mnoho a určitě na to případně ještě bude čas a prostor, ale dvě věci chci připomenout.

Opakovaně tady zaznívá, že se vede debata o právech, a já chci říct, že si to nemyslím. Ta debata není o právech, ale ta debata je na prvním místě o hodnotách, protože manželství jako takové přece není právem. Já kdybych to teď chtěl obrazně přirovnat, mám právo být fotbalistou FC Barcelona? Myslím, že to není právo, to je nějaká cesta, ke které se někdo, kdo má nějaký talent, nějaké možnosti a velmi často pak také štěstí, dostane. Ale stejně tak manželství není právem a jeho účelem není ošetření vztahu dvou lidí, kteří se mají rádi. Láska je něco jiného než právo. Ty věci mají stát vedle sebe, nemají se dávat dohromady. Já si velmi vážím každého vztahu dvou lidí a je úplně jedno, jestli to je vztah dvou mužů, jestli to je vztah dvou leseb, jestli to je manželské soužití muže a ženy nebo jestli to vztah vnuka a babičky nebo tatínka a dcery. To jsou různé podoby a různé formy lásky, které ale nemáme mít tendenci škatulkovat nebo dávat do nějakých mantinelů právního řádu nebo býti přesvědčeni o tom, že dokud něco nebude, jsou popírána naše práva. My tady jako zákonodárci v tomto nemáme vstupovat, nemáme ingerovat do vztahů dvou milujících osob. To je jejich záležitost, nám po tom vlastně, když to řeknu velmi lidově, kolegyně, kolegové, nic není.

My nevedeme ani debatu o právech menšin, a jestli na něco je právo - a s tím já plně souhlasím - tak je to právo, aby byly narovnány některé věci, které dneska registrované páry - a já jsem jenom proto, aby to nebyly registrované páry, nechť to jsou páry - aby tyto věci byly narovnány. Tam je to o právech, ano, o právu na společné jmění těch dvou, kteří spolu žijí. Tam je to o právu, které se týká dědictví. Tam je to o právu, které se týká všech dalších okolností života, jak o nich hovoří nakonec naše zákony, i občanský zákoník, a když jsme s kolegou Navrátilem připravovali s naším týmem tu novelu zákona, tak se to týká víc jak třiceti právních předpisů. Tam už jsme v oblasti práv, tam je namístě se o tom bavit a my jsme ti poslední, kdo by tomu chtěli bránit, a naopak to považujeme za rozumnou cestu - někdo to tady říkal, některé návrhy tady byly v minulém volebním období, ten návrh je připraven a my jsme připraveni v tomto smyslu i naplnit programové prohlášení vlády, ale nevedeme debatu o právu na manželství.

Ono je to možná taková snaha o zkratku, dosáhnout všech těch ostatních práv zkratkou, a nikoli tím, že poctivě půjdeme a budeme hledat, kde všechny ty věci nejsou narovnány a narovnány být měly. Ta debata se vede na různých půdorysech, i tom koaličním - já jsem přesvědčen o tom, že když k tomu takto poctivě přistoupíme, skutečně k tomu narovnání těch práv dojde.

Ale prosím, pojďme k tomu takto poctivě, a ne tou zkratkou, protože já jsem skutečně přesvědčen o tom, že nic takového jako právo na manželství, stejně tak jako právo na dítě - ano, říkám to tady zcela jasně, nejsem přesvědčen o tom, nebo respektive jsem přesvědčen o tom, že žádné právo na dítě neexistuje. Dítě je dar, je to zázrak, spojení dvou životů, muže a ženy, a takto by to mělo být. Pojďme jasně oddělit rovinu práva a rovinu toho, co patří do vztahu dvou milujících osob. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji, pane předsedo, a nyní s další řádně přihlášenou je paní poslankyně Jana Pastuchová.

 

Poslankyně Jana Pastuchová: Děkuji, pane místopředsedo. Budu velice krátká, ale vidím, že se nám debata opět stahuje tam, kam asi někdo chce, a to tím, že to asi nestihneme, protože když se na to podíváte, ve 12.15 začíná další bod a mě to moc mrzí. Já bych chtěla poděkovat všem kolegům a kolegyním, kteří zde vystupují napříč politickým spektrem, až na nějaké výjimky, které se mi osobně také nelíbí. Tuto debatu prožívám v této Poslanecké sněmovně už potřetí. Jsem tady třetí volební období a třetí volební období se tato debata probírá. Mám svůj osobní pocit, že toto složení Sněmovny se malinko, malinko posouvá pro mě jako příznivkyni tohoto zákona lepším směrem. Už se o tom mluví, některé názory se tu vnímají jinak než před devíti lety.

Já bych trochu chtěla zareagovat na některé kolegy. Jsem také maminka, mám dceru, miluji děti, miluji svá vnoučata a nemůžu souhlasit s tím, že páry, které vychovávají dítě ve svazku stejného pohlaví, že by ty děti se tam měly nějak hůř než u heterosexuálních párů. Při své práci minulé, dvacet let výjezdů na záchranné službě, bych možná o tom mohla vyprávět. Mám ráda děti, a proto každému dítěti přeji, aby mělo milující rodinu. Chodila jsem na praxi do dětských domovů a budu opravdu ráda, když dítě z dětského domova bude mít milující rodinu, i stejnopohlavních párů, než aby v dětském domově, kde nemá vzor vůbec žádný té rodiny, vůbec žádný, tak aby i toto dítě mohlo žít ve šťastné rodině, ať je to máma-máma nebo táta-táta.

Znám kolegy, určitě tady znáte každý někoho z vás, a když vidím, jak se o ty děti starají, chodí s nimi do zoologické na zmrzlinu, na dovolené, opravdu mám ráda děti a právě těm dětem, i těmto dětem z dětských domovů, přeji, aby každý takovou rodinu mohl mít, a opravdu mně osobně nezáleží na tom, jestli je to muž a žena nebo stejnopohlavní pár.

Další, co bych chtěla říct - jak jsem řekla, že vnímám Sněmovnu, jak se trošku posouvá za těch devět let, já tady už za třicet let třeba nebudu, nebo určitě nebudu, určitě nebudu, a možná až tady - nemyslím si jako poslankyně, myslím jako občan, protože takhle to myslím - budou sedět za třicet let jiní poslanci, tak, jak paní kolegyně říká, že na to nejsme ještě připraveni, já zase přemýšlím o tom, že oni budou třeba přemýšlet o tom, že jak nám to dlouho trvalo, než jsme to schválili, že bude úplně zase to o něčem jiném.

Nebudu zdržovat, i když vidím, že se to sune úplně někam zase k zablokování, aby se to přerušilo. Jsem na to zvyklá už po ta tři volební období, ale přečtu jednu esemesku, která mi přišla teď od mé kolegyně, skoro stejně staré kamarádky, v heterosexuálním páru, má dvě děti, netýká se to její rodiny, ale píše mi: "Hezký den, Jani, moc vám, a hlavně všem, kterých se to nejvíce týká, ať se podaří prosadit to, co tu už dávno mělo být. Tajně v práci poslouchám Poslaneckou sněmovnu a držím vše, co mám." Děkuji.

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji, paní poslankyně, a nyní prosím další řádně přihlášenou, paní poslankyni Helenu Válkovou. Jenom podotýkám, že ve 12.15, za 34 minut...

 

Poslankyně Helena Válková: Já vím, já jsem upozorněna, pane místopředsedo, protože znají někteří posluchači, milé poslankyně a poslanci, moje trošku renesanční projevy, takže já samozřejmě jsem byla upozorněna na to, že beru čas z možného hlasování a posunutí tohoto zákona do prvního čtení, ale já bych měla přece jenom takové dvě, tři, čtyři poznámky.

První je, protože jsem se dočetla v médiích, která tady taky jsou, že hnutí ANO hraje nějakou divnou politickou hru a že vlastně rukojmím je zákon o manželství pro stejnopohlavní páry. Tak možná, že někdo takovou hru hraje, nechci mluvit úplně za všechny, ani nemůžu, ale je nás hodně v hnutí ANO, kteří už potřetí volební období se snaží tuto problematiku prosadit. Ne vždycky se to podařilo, já sama jako zmocněnkyně vlády pro lidská práva jsem to několikrát zkoušela a v tomto směru mají média pravdu, že se mi to nepodařilo na vládě prosadit tak, aby se o tom hlasovalo, ale nebylo to, že by s tím byl projevený nesouhlas. Byly jiné, důležitější věty a víte, že pandemie, která dala všem zabrat, myslím fakticky, legislativně i sociálně, oddálila tento tisk a i já jsem chápala, proč se neprojednával. Vždycky ale se můžeme na něco vymluvit, na druhé straně, teď ta výmluva tady taková superaktuální není a jsem velmi ráda, že konečně jsme se dostali do stadia, že o tomto tisku hovoříme, a možná že se nám podaří jej posunout dál. (Ukazuje materiál.)

Já tady mám statistiky, které teď nebudu číst, protože bych vzala cenný čas, byť když vidím, že nás ještě deset a je tam pevně zařazený bod, tak očividně se nepodaří hlasování o přikázání výborům - protože věřím, že dopadne dobře, v tomhle jsem optimistka - tento jednací čas k tomu využít, tedy posunout ten tisk dneska, a škoda to určitě je.

Chtěla jsem tady jenom připomenout jednu věc, a i když o tom hovořil pan poslanec Výborný, vaším prostřednictvím, a já souhlasím například s jeho prohlášením, že dítě a jeho narození je zázrak, a když vstupujeme do této oblasti, tak vstupujeme do určitého řekněme jevu, který si nedovedeme nebo nechceme vysvětlit jenom biologicky, tak pokud jde o jeho příměr s manželstvím, tak mně se zdá, že není úplně přesný, protože když se i podíváme na předkládanou novelu občanského zákoníku, na § 655, a tedy souhlasím zase s panem poslancem Dufkem, vaším prostřednictvím, že to je velká, zásadní změna, kterou - i když je to v podstatě nahrazení dvou slovíček dvěma slovíčky - se nám mění celé vnímání manželství jako svazku muže a ženy, tak je to něco, co bych nepřirovnávala k zázraku.

Myslím, že řadě z nás minimálně první pokus manželství ztroskotal, ty statistiky za Českou republiku nevypovídají dobře, ale dá se to napravit, máme tady možnost znovu uzavřít manželství pro toho, kdo se nedal odradit ztroskotáním toho prvního, a manželství je prostě určitý právní institut, není to narození dítěte. To bych spíš přirovnala k narození dítěte lásku mezi mužem a ženou nebo ženou a ženou a mužem a mužem. To je něco, co si občas nedovede člověk vysvětlit a nemá pro to racionální zdůvodnění. Ale manželství jako určitý právní institut, který upravíme tak, že nahradíme slovo manželství je trvalý svazek muže a ženy zněním manželství je trvalý svazek dvou lidí vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon - má se tady na mysli občanský zákoník - to je něco, co máme ve svých rukách.

Takže já se budu snažit svému předsevzetí dostát a skončím projev asi tak v jedné desetině toho, co jsem si připravila. Ukazuji na kameru, že toho mám dost. Ale myslím si, že budu mít dost příležitostí v rámci druhého čtení, ve výborech rozhodně, pokud někdo navrhne - já to nenavrhnu, ale pokud někdo navrhne - že se prodlouží lhůta mezi projednáváním a jednotlivými čteními, je to naprosto legitimní, protože souhlasím, jak již jednou bylo řečeno, že jde o zásadní změnu, byť jenom velice stručnou, která dopadne na mnoho, na desítky souvisejících právních předpisů. Takže určitě budeme pro prodloužení lhůty mezi čtením. Nebo předpokládám, že bychom proti tomu nebyli.

A chci vás také poprosit, nikoliv požádat, to ani nemůžu, abyste pustili tento tisk opravdu do dalšího legislativního procesu co nejdříve. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji. Váš projev vyvolal jednu faktickou poznámku, pan poslanec Dufek.

 

Poslanec Aleš Dufek: Musím reagovat na svoji předřečnici, kterou vnímám jako samozřejmě bryskní (?) právničku. Já bych skutečně chtěl, aby se ta naše diskuse vyčerpala právě tady, v prvním čtení, protože to se dostane do výborů, kde se tím bude zabývat přibližně dvacet lidí, úzký okruh lidí, ale to je fakt naprosto zásadní zákon. Já si myslím, že spousta lidí si ty konsekvence neuvědomuje, a já se fakt obávám, že to musíme, musíme v rámci prvního čtení takhle do slova a do písmene přemlít, aby pak těch 200 lidí vědělo, o čem fakticky hlasuje.

To jsou takové věci... Já zatím slyším jenom: chci být plnohodnotný, chci mít právo, právo, právo... Ale prosím vás, každé subjektivní právo narazí na subjektivní práva těch druhých a my jsme si doposud nevymezili v této diskusi vůbec subjektivní práva těch dětí malých, jaká ony mají práva. To tady vůbec nezaznívá. Já jsem to čekal mnohem kvalitnější, upřímně vám říkám, tu argumentaci, než prostě přijít a říct: chci být plnohodnotný. No, zatím mlčím.

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji. S faktickou poznámkou paní poslankyně Válková.

 

Poslankyně Helena Válková: Děkuju za jasné vyjádření, takže zkusíme to odehrát v prvním čtení. Já už tedy jsem hovořila teď, vidím, že bude hovořit hodně ještě dalších řečníků. Teď mám jenom ty dvě minuty. Já to beru jako určitou výzvu a řekněme si to tedy v rámci podrobných argumentačních důvodů, proč chceme nebo proč připouštíme a vážně se zabýváme touto možností už v rámci prvního čtení.

Já si myslím, že to je legitimní požadavek, a jsem vděčná za to, že jste ho transparentně, milý pane kolego, řekl na mikrofon. Ale jenom dovolte, ústavně-právní výbor samozřejmě k tomu má nejblíže, je to sice dvacet lidí, ale já si myslím, že by to určitě nezůstalo jenom u jednoho výboru, že by si to vzalo, jak jsem už zaznamenala, minimálně, nebudu je tady teď vypočítávat, čtyři výbory se k tomu chtěly vyjádřit, co já vím, dokonce pět. Nemyslím si, že by to bylo dvacet lidí. Ale pojďme na to gruntovněji, připravme se na to, vyhraďme si třeba celý jednací den, řekněme si ještě v prvním čtení, a třeba já budu optimistka, se podaří přesvědčit ty, kteří buď váhají, anebo dokonce jsou teď na pozicích, kdoví, jaké fatální následky by to mělo. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji a poprosím paní poslankyni Renátu Zajíčkovou. Máte slovo.

 

Poslankyně Renáta Zajíčková: Dobré skoro poledne všem, kteří se dívají, a myslím si, že je jich hodně, na dnešní diskusi, a samozřejmě dobré poledne všem kolegyním a kolegům. Než začnu nebo přednesu tady takovou spíš svojí úvahu, tak bych jenom chtěla, prostřednictvím vás, pane předsedající, se vyjádřit i k tomu tlaku, který se tady na nás vyvíjí, v tom slova smyslu, že se něco snažíme prodlužovat a podobně - vůbec to tak není. Já jenom si vzpomínám na momenty, kdy jste tady volali po tom, že je potřeba o věcech hodně diskutovat, že od toho je to první čtení, a já si myslím, že to, o čem dneska jednáme, je tak zásadní věc, tak zásadní věc, která ovlivní naše budoucí generace, že kdybychom tomu věnovali tři dny, tak si myslím, že se vůbec nic nestane, protože je to přesně tak, jak tady říkaly moje předřečnice, že leckdy jednáme o věcech a věnujeme jim hodiny, které opravdu velmi brzy třeba pozbudou nějaké platnosti nebo významu, ale to, čemu se věnujeme dnes, je opravdu velmi zásadní pro naší společnost, a proto prosím, věnujme tomu čas a nenechme na sebe vytvářet takový tlak. Takže i pokud to dneska nestihneme a budeme se tomu věnovat jindy, tak si myslím vlastně, že to je správně. Ono se nám to také v té hlavě uloží, uzraje to. Já tady sedím, pečlivě to vnímám, poslouchám, není mi to jedno, beru to velmi vážně toto téma, a právě proto si myslím, že ta diskuse k tomu patří, mluvme o tom a nepodceňujme to, prosím.

A ještě bych chtěla zareagovat na svého předřečníka, zase prostřednictvím vás, pane předsedající, byl to kolega Exner, který tady hovořil, a já jsem nestihla zareagovat na faktickou poznámku, ale musím se vymezit velmi důrazně a zásadně vymezit proti tomu, co tady řekl, a musím říct, že se cítím velmi dotčena, a skoro bych si troufla říct, že bych chtěla žádat jeho omluvu za to, co tady pronesl a co tady řekl, protože to je nehorázné.

Vy jste tady vyzývali k tomu, abychom k věci přistupovali seriózně. Myslím si, že všichni z nás k tomu seriózně přistupujeme. A musím říct, že všichni, kdo tady vystupujeme a vyjadřujeme tady svoje názory, vlastně i riskujeme nějakou svojí osobní pověst, protože to, co se strhne na sociálních sítích třeba po dnešní debatě vůči určitému názoru, si asi dokážete všichni představit. Takže my tady vlastně neseme svojí kůži na trh, nebojíme se tady vyjadřovat svoje myšlenky, a vy nás osočujete, opět říkám prostřednictvím vás, pane předsedající, z toho, že jsme výchoďáři a podobně. Já vlastně od vás žádám omluvu za to, co jste řekl.

A teď tedy moje drobná úvaha. Zaznělo tady už toho strašně moc. Některé myšlenky, které tady byly, bych podtrhla úplně všemi deseti, ztotožňuji se s nimi, a to musím říci, na obou dvou březích, řeknu. Ale přesto se kloním k tomu jednomu a jsem zastáncem určitě spíš konzervativnějšího přístupu. Všichni víme, že se čas nezastaví, že se stále všechno vyvíjí a mění. Živá, neživá příroda, člověk jako druh, ale třeba i počasí a móda. Mění se naše společnost a naše instituty, které vše lidské definují. Leckdy si změn nevšimneme, jindy přiletí jako vítr. A při každém takovém vývoji se pak ptáme, co nám ta změna přinesla, zda a komu byla užitečná, a jestli nás náhodou tato změna neuvrhla na slepou cestu. Všechny tyto momenty naše lidstvo zažilo.

Tím jediným, kdo prověří a zhodnotí užitečnost a prospěch těchto změn, je čas. Ten vytvoří možnost se s odstupem poohlédnout a zhodnotit naše úsilí a vůli. Vždy až po nějakém čase je možné si říci, jestli historické změny přinesly kýžený výsledek. Jako konzervativec neházím včerejšek do koše, ale také nejásám automaticky nad zítřkem, protože nikdy nevíme, co nám přinese.

Co se týče otázky stejnopohlavních párů, i tady jsme se už posunuli v čase. Prošli jsme si obdobím, ve kterém byl stejnopohlavní vztah kriminalizován. Prošli jsme si obdobím, kdy přestal být tento vztah kriminalizován, ale byl v právním vakuu. Nyní jsme v období, kdy vztah homosexuálních párů máme formou registrovaného partnerství uzákoněn. Chci zdůraznit, že žijeme ve výjimečně svobodné zemi. Naše společnost je velmi tolerantní a otevřená pro všechny a všem, tedy i homosexuálové mají v naší společnosti zaručena veškerá práva.

Momentálně se nacházíme ve stavu, kdy máme vedle sebe dva instituty - manželství a registrované partnerství. Od roku 2006 dostaly stejnopohlavní páry zákonnou oporu, která byla v té době maximum možného. I tento institut byl podroben zkoušce času. Po těch letech vidíme, že tato změna neměla žádný fatální vliv na společnost. Vidíme, že se společnost dokázala s takovou změnou ztotožnit a že nepřinesla do našich životů nic škodlivého a omezujícího.

Otázka, kterou si já kladu a která visí ve vzduchu, je taková: neproběhlo to v klidu právě proto, že ta změna byla pozvolná? Jsem pro to, aby se u stejnopohlavních párů narovnala veškerá majetková práva. Nevidím důvodu, aby nemohl vzniknout institut společného jmění partnerů. Jsem pro to, aby i uzavření stejnopohlavního svazku mělo stejné náležitosti jako uzavření manželství, tedy aby bylo možné svazek uzavřít na jakékoliv matrice, o tom jsme již včera jednali, aby se svazek uzavíral za přítomností svědků a tak dále. Zkrátka aby se nejednalo jen o administrativní úkon, ale o plnohodnotné stvrzení toho, že se dva lidé mají rádi.

Další otázkou je samozřejmě samotný název. Jsem pro to, aby se z názvu vypustilo slovo registrované anebo aby bylo nahrazeno důstojnějším názvem. Vnímám argumenty, které rozporují výklad slova manželství jako svazek muže a ženy. Myslím si však, že naše společnost to právě takto bere, bere slovo manželství jako svazek muže a ženy, proto bych u toho zůstala, ať má každý institut své pojmenování. Má-li to takto společnost zažité, nevidím důvodu, proč bychom toto měli měnit.

Věřte tomu, že mezi lidmi nedělám rozdíly a je mi jedno, jestliže je Vlasta s Vlastou anebo Vlasta s Vlastou. Ale musíme připustit, že i tady jsou rozdíly, že homosexuální páry a heterosexuální páry jsou rozdílné. Ne v tom, že jedni milují více a druzí méně, ne v tom, že by u jedněch byl jejich cit méněcennější, ale v tom, že jeden pár je biologicky schopný mít dítě a druhý ne. Toto je prostě fakt. Prosím, buďme fér a nepopírejme toto.

Právě tento rozdíl mě vede k tomu, abych se v případě manželství pro všechny právě ptala na otázku ve vztahu k dětem, a to bez ohledu na to, abych předem dělala jakékoliv soudy. S tím souvisí další věc. Otázka rodičovství není jen o tom, kdo a jak je zapsaný v rodném listě. V souvislosti s výchovou dětí stejnopohlavními páry jde ruku v ruce i otázka surogátního mateřství, které nemáme jako společnost ještě ujasněnou.

Jsem zastáncem postupných kroků. Ne proto, že bych byla vyděšená ze změny, ne proto, že bych někomu něco nepřála, ale proto, aby se společnost se vším sžila, přijala za své a aby se nakonec změna neobrátila proti těm, kteří po ní volají. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk v sále.)

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji, paní poslankyně. Poprosím dalšího přihlášeného - pardon, ještě zde máme jednu faktickou - paní poslankyně Ožanová.

 

Poslankyně Zuzana Ožanová: Děkuji, vážený pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolím si zareagovat na kolegyni Zajíčkovou a zcela s ní souhlasit, vaším prostřednictvím, pane předsedající. Víte, kolega Exner by se měl omluvit za svá slova. Nicméně chápu jeho postoj, protože ve veřejném prostoru tento názor již několikrát zazněl, například od zpravodajky České televize Nory Fridrichové, která k tomuto nyní projednávanému tématu natočila reportáž. I Rada České televize ji považovala za nevyváženou. Proč mě to zajímá? Protože jsem byla také účastnicí její reportáže. Já si dovolím - už jsem to tu jednou dělala - citovat z Echo24: "Rada také odmítla argument Fridrichové, podle něhož je střet mezi příznivci a odpůrci manželství pro stejnopohlavní páry dalším bojištěm válečného konfliktu na Ukrajině." Vážení kolegové, kolegyně, měli bychom být zastánci kritického myšlení, nepřebírat takovéto - teď nevím, jak najít slušné slovo, já jsem z Ostravy, slušné slovo mě nenapadá - takovéto druhy názorů a přednášet je na plénu Poslanecké sněmovny. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji a poprosím paní poslankyni Helenu Válkovou, ještě s faktickou.

 

Poslankyně Helena Válková: Jenom takové preventivní upozornění, pane místopředsedo. Určitě bychom měli vážit slova. My v mandátovém a imunitním výboru máme dost práce, nenudíme se a neradi bychom to projednávali. Samozřejmě že pronesená urážka, která je pociťována jakoukoliv poslankyní nebo poslancem jako urážka od kolegyně, kolegy, poslankyně, poslance, je předmětem jednání. Pokud se uražený obrátí na mandátový a imunitní výbor, projednáme to, ale věřím tomu, že si to vysvětlíte mezi sebou.

Ale chci se ještě vyjádřit k jedné věci. Já jsem velmi pozorně projev paní poslankyně Zajíčkové, vaším prostřednictvím, poslouchala a myslím si, že s ní můžu souhlasit potud, stejně jako s panem poslancem Dufkem, vaším prostřednictvím, že tady v Poslanecké sněmovně je to nejlepší místo, kde si můžeme ty názory vyříkat a i se dohodnout, jestli už přišel ten čas, nebo nepřišel.

S tím surogátním mateřstvím, které jsme zvedly s paní poslankyní Ožanovou, protože se jenom o něm hovořilo, že už se s tím něco musí dělat, a všichni víme, že jsme šedou zónou, a nikdo s tím raději nic nedělá. Tato otázka je také spjata - a já vás chci pozvat tady i mikrofonem, 22. června s paní poslankyní Malou pořádáme - ale to je jedno tady, jestli jsou to dvě poslankyně za ANO, navíc máme každá trošku jiný názor - ale pořádáme kulatý stůl, kde budeme jenom poslouchat a minimálně jako poslanci do toho vstupovat, doufám, genetiky, psychology, policisty, soudce Nejvyššího soudu, neziskovky, všechny, kteří k tomu mají co říci, abychom potom mohli správně tu problematiku upravit. Ale tohle podle mého názoru nelze přirovnávat k problematice stejnopohlavního manželství, protože o tom už diskutujeme roky, zatímco o surogátním mateřství (Předsedající: Čas máme, skutečně.) diskutujeme týdny.

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Nyní řádně přihlášený pan poslanec Munzar.

 

Poslanec Vojtěch Munzar: Děkuji, pane předsedající. Ještě jednou dobrý den, kolegyně a kolegové. Zažíváme zde ve společnosti, tedy i u nás v parlamentu, střet v pohledu na manželství. Z mého pohledu je to střet dvou diametrálně odlišných úhlů pohledu. Každý se dívá na manželství z jiného úhlu, a proto ty dva názory se těžko potkávají. Ten jeden, který má velikou mediální podporu a podporu předkladatelů manželství pro všechny, je pohled na manželství jako na právní institut, který popisuje technicko-legislativně soužití dvou osob, aby se jim spolu lehčeji žilo. Já vyznávám ten druhý pohled, který považuje za pravý význam manželství předpoklad, zdůrazňuji, předpoklad zabezpečení přirozeného pokračování společnosti, a z toho důvodu je manželství hodno zvýšené ochrany a výhod. To je ten jeho pravý význam, a proto je výjimečné. Není to pouhá legislativní, řekněme technicko-právní úprava soužití, i když k tomu soužití vede ušlechtilý cit, jako je láska. Proto manželství pro mě zůstává výlučným svazkem muže a ženy. Je to něco výjimečného a rodina je tradičním základem našeho státu.

Tento názor budu hájit, i když v některých kruzích není dnes populární. Tímto názorem ale nikomu neupírám právo s někým žít. Ať si každý žije, s kým chce, zejména pokud cítí k sobě velmi silné pouto, a já respektuji vnitřní identitu každého jednotlivce. Ale změnou tradiční hodnoty manželství v něco jiného by zanikla jeho pravá podstata. (Odmlka pro neklid v sále.)

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Ano, pane kolego, chápu, děkuju za uklidnění.

 

Poslanec Vojtěch Munzar: Všichni pamatujeme celospolečenskou debatu ohledně registrovaného partnerství. To byl požadavek právě na legislativní úpravy k zabezpečení některých individuálních práv a odstranění některých překážek ve společném soužití. Tehdy se říkalo, že právě to je cílem. Dnes se tento svazek nazývá potupným svazkem omezujícím práva. Já jsem otevřený k debatě k úpravě konkrétních individuálních práv a legislativních změn, které ulehčí soužití stejnopohlavních párů v praktické každodenní rovině, s tím myslím nikdo nemá zásadní problém. Problém je v tom, že to iniciativě Manželství je fér a podporovatelům manželství pro všechny nestačí. Důležitý je ten symbol, to je název manželství, a je to společenská, filozofická i politická diskuse o principu.

A právě o tomto budeme rozhodovat, zda necháme manželství jeho původní, tradiční a pravý význam, a tím pravým významem je spojení muže a ženy, z jejichž spojení vzejdou jejich vlastní potomci, nebo tento význam popřeme a pak skutečně bude manželství jen technicko-právní úpravou soužití dvou jakýchkoliv osob. Je to tak trochu rozhodování mezi budoucností, pokračováním naší společnosti, nebo současností, úprav práv mezi dvěma lidmi.

Mimochodem, to, co se dnes nazývá právy, jsou de facto původně výhody, které společnost věnovala těm, kteří mají potenciál zabezpečit její přirozené pokračování. Žádným naším hlasováním nezměníme, že naši potomci přirozeně vznikají ze spojení muže a ženy. To není sociální konstrukt, to je rozhodnutí přírody, to není lidskoprávní otázka. Je pouze mylnou a nebezpečnou představou, že přirozenou podstatu lidstva změníme a předěláme. Ano, ne každé stávající manželství může využít a využije svůj potenciál pro pokračování společnosti, neboť každé manželství není ideální. Život bohužel přináší spoustu nešťastných důvodů, pro které existuje také vysoká rozvodovost, ke které také vede spousta důvodů, a jeden z nich je opouštění vnímání manželství jako tradiční hodnoty. Ale budeme k této erozi přispívat? Budeme posílat české veřejnosti signál, že manželství je pouze technicko-právní úpravou soužití?

Zastánci stejnopohlavního manželství svými slovy a argumenty u tohoto pultíku i ve veřejné debatě hodnotu manželství z mého pohledu předělávají na technicistní normu, na popis soužití dvou jakýchkoliv osob. Hlavním důvodem pro prosazování manželství stejnopohlavních párů je však adopce dětí. V pozadí celých diskusí stojí nikoliv právo, ale nárok na dítě, bez ohledu na to, kde se ve skutečnosti vezme. Podstatné ale v této diskusi musí být, že děti si nemohou vybrat, těch se nikdo neptá.

Argumentem obhájců adopcí je to, že stejně existují manželství, která nejsou ideální, která se rozpadnou. Ano, rozpadlé manželství není pro děti ideální. Nikdo ale nevstupuje do manželství proto, aby se rozpadlo. Nebo se můžeme bavit i o manželství, kdy jeden z partnerů zemře. V takovém případě bude chybět nejen jeden z rodičů, ale také buď role muže, nebo role ženy a ukázka vztahu mezi nimi. Dítě se učí podle rodičů a interakce v každodenním životě mezi mužem a ženou je základem i přípravy dětí do svého vlastního dospělého života. Může se bohužel v životě stát spousta věcí, kdy rodina nebude ideální, ale manželství se neuzavírá proto, aby nebylo pro děti ideální, naopak. Ale my dnes bychom plánovitě vytvořili manželství, kde by chyběla jedna z přirozených rolí a jeden ze vzorů. Tím nijak nezpochybňuji možnou lásku a starost o děti v takovém svazku, nicméně jedna z rolí muže nebo ženy by tam chyběla a my bychom naším hlasováním takovou situaci plánovitě vytvořili. Já tuto věc odmítám bagatelizovat.

Tady se používaly osobní příběhy, já se vám také svěřím s jedním osobním příběhem. Mně zemřel otec, když mi bylo deset let, a v mé výchově převažovaly ženy z mého příbuzenstva, máma, teta, babička. Zvládly to, udělaly maximum, ale svým způsobem to v životě bylo omezení. Jedna z rolí tam zkrátka chyběla. Dá se to zvládnout, ale ideální to není. A já proto nikdy, nikdy nevytvořím svým hlasem plánovitě neideální situaci žádnému dítěti, kde plánovitě bude chybět jedna z rolí - muže, nebo jedna z rolí - ženy. Děti si vybrat nemohou. Argument, že manželstvím pro všechny sledujeme zájmy dítěte, je nesprávný. Tímto návrhem se naplňuje spíše touha stejnopohlavních párů po výchově dítěte, které nemohou mít přirozeně společně jako biologičtí rodiče. Proto jsme do tohoto rozhodnutí tlačeni. Ale skutečně se tím reflektují práva dětí, když nemají právo výběru?

Představte si, kolegyně, kolegové, sami v sobě hypotetickou situaci, kdy máte sirotka, máte rozhodnout o jeho adopci a máte dva páry jako zájemce. Jeden pár je stejnopohlavní a jeden je heterosexuální. Oba dva mohou nabídnout stejnou úroveň zázemí, mají stejnou společenskou a ekonomickou úroveň, mají stejné vzdělání, stejný pozitivní vztah k dětem, jsou stejně slušní, stejně hodní, stejně milí. Jak rozhodnete? Jak rozhodnete? Když jsem tuto otázku kladl zástupcům manželství pro všechny, v lepším případě jsem se dozvěděl, že je to jedno. Není to jedno! Myslíme-li na zájem tohoto sirotka, jeho zájmem je mít při každodenním životě vedle sebe obě role, i muže, i ženy. Ale ve skutečnosti se u dětí v drtivé většině nejedná o sirotky, jedná se o děti, které biologické rodiče mají, nejsou tedy právně volnými a nutně rozhodnutí o adopci musí předcházet rozhodnutí o tom, že biologický rodič přestává mít právo na své dítě, ale zejména že dítě přestává mít právo na svého biologického rodiče, u stejnopohlavních párů minimálně u jednoho rodiče. Nepůjdu do detailů českého právního řádu, nejsem právník, ale minimálně z morálního hlediska je to vždy velmi těžké rozhodnutí. Ale o tom bychom měli také při této diskusi diskutovat, zda je to správné, zda takovým dětem je normální a správné vzít právo na jejich biologického rodiče.

My jsme konfrontováni někdy až s velmi agresivní kampaní s velkým tlakem, která nás má přesvědčit, že mít jiný názor než progresivistický je staré a špatné. Pokud však společnost opustí hodnoty, na kterých je vystavěna, je odsouzena ke skomírání. (Odmlka pro ruch v sále.)

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Kolegové, kolegyně, prosím, abychom se v sále zklidnili, není nás tady tolik, aby tu mohl být tak silný hluk. Na obou stranách sálu - jak v pravé části prosím, abyste když tak své diskuse přenesli do předsálí, tak v levé části sálu. Děkuji.

 

Poslanec Vojtěch Munzar: Děkuji, pane předsedající. My jsme svědky nálepkování ve veřejné debatě, na sociálních sítích. Přečetl jsem si mnohokrát vyjádření, že ten, kdo má jiný názor a nepodpoří manželství pro všechny, je homofob. Nebo tady od pana kolegy Exnera, že konzervativní pohled na věc je vlastně proruský. Nálepky nejsou namístě, to není fér! Zastánci stejnopohlavních manželství nazvali svoji kampaň Jsme fér, ale nálepkování opravdu fér není! Homofobie je pouze nálepka, kterou používají aktivisté pro názory, které jsou pro ně nepohodlné. Pokud chceme společnost skutečně spojovat, a nikoliv rozdělovat, je potřeba začít u tolerance názorů. Není možné vyžadovat toleranci netolerancí. Mám jiný názor než část z vás, respektuji ovšem váš názor, ač s ním nesouhlasím. A totéž očekávám od každého z vás.

Já jsem podepsal návrh na zakotvení manželství do ústavy jako svazku muže a ženy nikoliv v reakci na konkrétní návrhy změny občanského zákoníku, ale kvůli tomu, že se hodnota manželství jako takového vytrácí. Jsem přesvědčen, že naopak ochrana tradiční rodiny, manželství jako svazek jednoho muže a jedné ženy, může přispět ke stabilizaci čím dál více rozkolísané společnosti. Dnešní společnost je vychovávána v tom, mít co nejvíce práv, či spíše mít co nejvíce nároků. Otázkou je, zda tento přístup, když se začne uplatňovat uvnitř manželství, není jedním z důvodů rozpadu manželství. I v manželství musíme respektovat toho druhého, musíme respektovat jeho názory, a žádné manželství nebude dobře fungovat, pokud je v něm člověk příliš sebestředný, nerespektuje například přirozená omezení toho druhého a například si chce za každou cenu prosazovat své údajné nároky. Takové manželství nebude moc dobře fungovat a při tomto postupu nebude dobře fungovat ani naše společnost.

A zopakuji, co jsem řekl na začátku. Pravý význam manželství je zabezpečení přirozeného pokračování společnosti. Z tohoto důvodu je hodno zvýšené ochrany a výhod. To je jeho pravý význam, a proto je výjimečné. Není to pouhá technicko-právní úprava soužití dvou osob. Proto návrh na stejnopohlavní manželství nepodpořím, ale nemám problém s úpravou individuálních práv pro vzájemné soužití stejnopohlavních párů. Děkuji. (Potlesk části poslanců napříč sálem.)

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Vaše vystoupení vyvolalo dvě faktické poznámky. S první faktickou poznámkou vystoupí pan kolega Haas, poté bude následovat paní poslankyně Válková, nicméně upozorňuji, že ve 12.15 vás budu muset přerušit, protože máme pevně zařazený bod. Pane poslanče, vaše dvě minuty.

 

Poslanec Karel Haas: Děkuji mnohokrát za slovo, pane předsedající. V návaznosti na proběhlou debatu i nabídku, která zazněla od více předřečníků, chci podat v souladu s § 90 odst. 7, aby to nezapadlo před koncem diskuse ve 12.15, návrh na vrácení zákona navrhovatelům k přepracování. Pokud jsou míněna vážně slova o hledání kompromisu, tak jsem zvažoval, jestli podat návrh na zamítnutí - ten tady padl od kolegů z SPD, já podávám v souladu s § 90 odst. 7 jednacího řádu návrh na vrácení zákona k přepracování. Děkuju.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuju, pane poslanče, znamenám si.

A nyní vystoupí s faktickou poznámkou paní poslankyně Válková. Prosím, paní poslankyně.

 

Poslankyně Helena Válková: Já jsem chtěla, pane místopředsedo, jenom upozornit na to, že problematika, která se týká výchovy dětí, a o to tady také hodně jde a souvisí i s problematikou osvojení, předpokládám, že bude ještě více v detailu řešena pozměňovacími návrhy, protože já tam vidím také prostor a nebála bych se toho. Je to odvážný krok, ale některé zahraniční právní úpravy mají v takových případech, o kterých tady můj předřečník hovořil, diferencovaný přístup. To znamená, když budou stejné - a jsem si vědoma toho, co říkám - poměry, stejné podmínky, s ohledem na sociální vnímání role rodiny v dané společnosti se upřednostní osvojení heterosexuálním párem. Takže není to nic, co by bylo diskriminující, a neměli bychom to z té debaty vylučovat, byť jsem si vědoma toho, že řada těch, kteří jsou stoupenci zakotvení institutu stejnopohlavního manželství, se teď můžou cítit dotčeni. Myslím si, že bychom se měli víc poučovat i z toho, co v zahraničí znají. A společnost očividně není připravena, ve svém celku určitě ne - troufnu si říct, že to bude tak půl na půl - na situace, kterou tady popsal můj předřečník, že v případě, kdyby byly oba páry - stejnopohlavní a heterosexuální - na tom úplně stejně, umožnit osvojení, dejme tomu, tomu stejnopohlavnímu páru se zdůvodněním, že jinak by to bylo diskriminační. Naše společnost taková není a v takovémhle případě bych si dovedla představit i právní úpravu, která by právě s ohledem na (Předsedající: Čas, paní poslankyně!) sociální vývoj a tak dále upřednostnila někoho jiného. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Vaše dvě minuty utekly. I tak jsme to trošičku natáhli, je 12.15. Musím přerušit bod číslo 71 a přerušuji ho, protože na 12.15 máme zařazen bod číslo 68. Jedná se o

 

Následující část projednávání bodu pořadu schůze

Aktualizováno 6. 11. 2023 v 15:58.