Předcházející část projednávání bodu pořadu schůze

 

(pokračuje Jan Skopeček)

71.
Návrh poslanců Josefa Bernarda, Markéty Pekarové Adamové,
Olgy Richterové, Martina Baxy a Jany Pastuchové na vydání zákona,
kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony
/sněmovní tisk 241/ - prvé čtení

Bod byl přerušen 1. 6. 2023 v obecné rozpravě. Teď nevím, jestli byl někdo přerušen přímo v diskusi, ale v tuhle chvíli... Paní poslankyně Válková byla přerušena během faktické, respektive, už si vzpomínám, paní Válková měla faktickou poznámku, kterou uplatnila.

My se tedy vrátíme do obecné rozpravy, do které je v tuhle chvíli jako první přihlášen pan poslanec Munzar Vojtěch, který je nicméně omluven, takže paní poslankyně Jana Bačíková - také tady není, paní poslankyně Ochodnická Martina.

Ještě připomenu, že stanovisko vlády vám bylo doručeno jako sněmovní tisk 141/1.

A je v pořádku, že pan poslanec Bernard a pan poslanec Dufek zaujali místo u stolku zpravodajů. Budeme pokračovat v přerušené rozpravě. Paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Martina Ochodnická: Já vám moc děkuji, pane místopředsedo. Vážené kolegyně, kolegové, pane ministře - pardon, teď jsem neviděla - málokdy zde mám potřebu se jakkoli vyjadřovat na mikrofon. Jako bývalá starostka se stále nemohu zbavit pocitu marnosti a jakési hry. Připadá mi, že jsme málo osobní, málo efektivní, málo myslíme na to, že bychom měli být především vzory.

Dnes jsem se ale rozhodla vystoupit právě proto, že předložená novela je mnohem osobnější a niternější než cokoli, co jsme tu dosud projednávali. Shoduji se tímto s kolegou, svým milým a váženým kolegou Karlem Haasem, který včera řekl, že nic důležitějšího jsme tu ještě pravděpodobně neřešili od počátku volebního období. Roky jsem to sledovala, myslím projednávání manželství pro všechny. Všechny dosavadní debaty jsem viděla a slyšela skrze obrazovku svého počítače, když jsem seděla buď ve své kanceláři, anebo doma. Byly mnohdy nechutné, byly degradující, byly odsuzující a byly nálepkující. Styděla jsem se mnohdy i za poslance, kterým jsem dala svůj hlas a které jsem si zvolila, protože ač respektuji jejich názor a názor kohokoli z vás, odsuzuji to, kam se v minulých debatách nechali zahnat a často i vyprovokovat.

Proto bych ve svém příspěvku chtěla především děkovat a vyslat vzkaz celé naší společnosti a všem, kteří nás dnes sledují a včera sledovali a při minulých příspěvcích sledovali, protože si myslím, že jsme vyhráli. Vyhráli jsme všichni, protože debata, která tu dosud probíhala, byla veskrze respektující, veskrze slušná, často velmi osobní, hledající kompromisy a řešení nebo minimálně je navrhující, a to je to nejdůležitější. V tuto chvíli mohu říci, že jsem pyšná, možná poprvé za ten rok a půl, co tu jsem, že jsem součástí této Sněmovny, a děkuji vám všem, kteří podpoříte posun do druhého čtení, protože věřím tomu, že poprvé a tentokrát se může podařit, že budeme debatovat, hledat řešení a nebudeme na sebe útočit a útočit na ty, kteří si nevybrali tu situaci, ve které jsou.

A ještě jedno velké poděkování, a tentokrát veskrze osobní, všem těm, kteří vystoupili ze své komfortní zóny a svěřili nám ať už své osobní, anebo příběhy blízkých, protože si myslím, že to je jeden z těch zásadních důvodů, proč se debata a diskuse, která tu probíhá, udržela v normách slušného chování, v normě toho, jak bychom chtěli a měli mezi sebou debatovat mnohem častěji. Děkuji vám všem a velmi si vážím toho, jak to dosud probíhalo, a doufám, že to zvládneme i nadále. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Bude pokračovat pan poslanec Salvetr.

 

Poslanec Rudolf Salvetr: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené dámy, vážení pánové, já se budu držet klidné roviny a nechci tady rozviřovat reakcemi trošku bojovnou náladu, jak jsme ji tady viděli dva dny zpátky. Velmi pečlivě jsem poslouchal předkladatele této normy, a kdybych měl použít slova našeho bývalého nejvyššího představitele, tak bych řekl, že jen - několik teček - nemění své názory. A pak také to, co tu zaznělo z úst paní místopředsedkyně Richterové a pana ministra Rakušana, kteří zdůrazňovali: pojďme hledat nějaký kompromis v diskusi a k něčemu se dostaňme.

Já si dovolím připomenout anebo zmínit stav společnosti, naší společnosti, který tu je. On je nebo byl občas v těch příspěvcích líčen jako velmi nepřátelský k některým skupinám lidí, ale vždyť to tak není! Tato společnost už je dlouhé roky velmi liberální a já jsem skoro nechápal, proč to zmiňujeme. Alespoň když se potkáváme na ulici, koneckonců v profesních životech, v běžných životech, nikdo není ničím nálepkován. Tam, kde asi nějaký problém - nebo ne asi, ale určitě - je třeba v určitých právních otázkách a v postavení stejnopohlavních párů. Ale to, že je někdo jinak orientován, prostě v naší společnosti, české společnosti, nijak nálepkováno není.

Dlouho jsem si nebyl jist při vztahu a posuzování této záležitosti v tom, zda mají být děti svěřeny do péče stejnopohlavním párům. Měl jsem s tím skutečně velkou potíž, snad i ovlivněn svojí profesí pedagoga, kde velmi často, zejména před několika lety, bylo zmiňováno, že je důležité, aby děti viděly jak mužské, tak ženské vzory. A co si budeme říkat, sborovny našich škol prostě jsou feminizované a za každého učitele, který přišel a dokázal vnést jiný pohled na svět, jsme byli vděčni, pokud se jej podařilo do té naší sborovny dostat, a byl tam dobrým katalyzátorem. Musím říct, že ten můj pohled se začal měnit někdy před deseti, patnácti lety, kdy jsem absolvoval jeden z desítek lyžařských a vodáckých kurzů, tehdy z Vyššího Brodu. Na zájezd, který jsem po Vltavě vedl, přijeli dva Holanďané a s sebou měli dvě malé děti, desetiletého chlapce, tříletou holčičku. Světe div se, v kempu bylo pozdvižení, oni dva typičtí Holanďané a ty děti byly prostě černé. Bylo mi to záhadou, ptal jsem se, kde se tam vzaly. Toho chlapce jsem měl na háčku celý týden, oni jeli s tou svojí holčičkou a byl to naprosto neuvěřitelný vztah mezi nimi. Tu holčičku si vzali v den, kdy jí byl jeden rok, a letěli si pro ni do Los Angeles. Toho chlapce si vzali o něco staršího. A začalo mi to trochu vrtat hlavou, jestli je vůbec tohleto možné nebo jestli je to jakýsi přelud, nicméně po roce ve stejném termínu jsem dojel na stejné místo a oni tam byli opět. A to už byl velmi silný moment, že vlastně i po roce se v té jejich rodině neodehrálo nic, co by mělo negativní dopad na ty děti, a oni s nimi fungovali velmi dobře. Před těmi dětmi byl nějaký čas, řekněme do osmnácti let, který by strávily v dětských domovech, a já jsem se poprvé začal víc zamýšlet nad tím, jestli je lepší, pokud to dítě žije ve velkém dětském domově - a je to rozhodně také pro mnohé z nich záchrana - anebo jestli žije v nějaké rodině. A ten můj pohled se v tuto chvíli značně naviklal, ten tradiční pohled, který jsem měl do té doby.

Co mně však vadí na projednání této věci, je obrovská míra agresivity, která kolem toho vznikala a vzniká. Je až neuvěřitelné - myslím si, že někteří z vás toto také říkali - že vám najednou do mailu začne chodit: Jak jste si vůbec dovolili nehlasovat pro zařazení na program? Jak to, že jste pro tu normu nehlasovali? A už vůbec nemůžu slyšet věci o tom, že tady někdo z někoho dělá občany druhé kategorie. To sem prostě nepatří a stejně tak sem nepatří - a toto zmíním - vystoupení, kterého jsme tu byli svědky, vaším prostřednictvím, od pana kolegy Exnera o nálepkování východ-západ. To vystoupení bylo prostě čistě východní, ale myslím si, že se přes to můžeme velmi snadno přenést.

Myslím si, že jsme všichni schopni nalezení určité shody, a to bychom pominout neměli. Shodu vidím v tom, že bychom měli společně napravit právní předpisy tak, aby jeden z tohoto páru, pokud postihne druhého neštěstí, nestál před problémem, že vybudovali spolu majetek, že se nemůže dozvědět informace o jeho zdravotním stavu a další potíže, které by s tím mohly být spojeny. To si myslím, že je náš jednoznačný úkol, a předpokládám, že na tom tady dozajista nalezneme shodu.

Ale to, jak jsem začínal a říkal jsem o tom měnění názorů, změnit názor neznamená na druhou stranu dělat kotrmelce anebo se stavět na hlavu. A proto prosím pojďme hledat shodu i na tom pojmu. Je to asi ta poslední věc a pro tu já osobně jinak hlasovat ochoten nejsem. Myslím si, že západní společnost žije také na nějakých tradičních kořenech, které bychom neměli opomíjet, a prostě manželství je muž a žena. A protože pojem registrované partnerství, přiznám se, je příliš administrativní a technicistní a nelíbí se mi, pojďme hledat shodu i na jiném, možná přívětivějším vyjádření. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk některých poslanců napříč sálem.)

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. Další vystoupí pan poslanec Vojtko. Pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Viktor Vojtko: Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte i mně, abych se připojil k podpoře manželství pro stejnopohlavní páry.

Během diskuse tady zazněla řada silných příběhů, které ukázaly, co to prakticky znamená a jakým způsobem může narovnání práv zvýšit kvalitu života občanů této země, protože samozřejmě lidé, kteří mají homosexuální orientaci, jsou plnoprávnými občany této země. Zaznamenal jsem tady ale také řadu argumentů s odkazem na tradici. Tradice si osobně velmi vážím a vnímám její hodnotu. Naše vlastní historie nám ale zároveň ukazuje, jakým způsobem se tradice během času proměňují. Můžeme se podívat třeba na volební právo pro ženy, ale našli bychom spoustu dalších příkladů i v majetkových právech nebo trestech. Nemáme trest smrti například, který dříve byl také považován za tradiční a normální věc.

Ač nejsem právník, myslím si, že je vhodné se v tomto smyslu odvolat i na jeden ze základních principů z Listiny základních práv a svobod, jednoho z našich základních ústavních předpisů. V hlavě 1 čl. 3 se říká: "Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení." I když se toto ustanovení samozřejmě netýká přímo manželství pro stejnopohlavní páry, lze mu rozumět podle mého názoru i zcela obecně jako hodnotovému vymezení a troufnu si říct, že já osobně - a myslím si, že i řada z nás - ho bude určitě považovat za jeden z pilířů naší kultury, země a demokracie. Je tedy zcela pochopitelné očekávání, že to bude patřičně aplikováno ve všech významných oblastech práva a života. Proto vnímám narovnání práv i pro stejnopohlavní páry jako důležité téma naplňující tento princip a naše politická debata by měla vést k tomu, jak toho dosáhneme co nejlépe včetně k tomu příslušejících povinností, protože tady samozřejmě nejde pouze o právo, ale jde i o s tím související povinnosti.

Myslím si, že v tomto kulturním a hodnotovém zakotvení nám může být inspirací i mezinárodní srovnání. Jednoznačným trendem v zemích, které jsou nám kulturně blízké, nebo mohou být dokonce naším vzorem, je právě manželství i pro stejnopohlavní páry. V minulých deseti letech těchto zemí výrazně přibývá a nezaznamenal jsem u nich naplnění žádných katastrofických scénářů. Prostě se proměnily a já věřím, že k lepšímu. Změna je prostě život. Dovolte mi pro ilustraci v abecedním pořadí vyjmenovat všech 34 zemí, které obdobnou změnou prošly. Jsou to Andorra, Argentina, Austrálie, Belgie, Brazílie, Dánsko, Ekvádor, Finsko, Francie, Chile, Irsko, Island, Jihoafrická republika, Kanada, Kolumbie, Kostarika, Kuba, Lucembursko, Malta, Mexiko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Nový Zéland, Portugalsko, Rakousko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Tchaj-wan, Uruguay, USA a Velká Británie. A vy si prosím udělejte obrázek, zda mezi tyto země chceme patřit i my.

Mám rád data a čísla a neustále se tady opakuje jeden argument, ke kterému jsem si konkrétní čísla a data našel. Jedná se o absenci vzoru druhého pohlaví v rodině. Nikterak to nechci bagatelizovat a určitě pro rodiny, kterých se to týká, je to velká výzva, pokud mají třeba jenom jednoho rodiče anebo by měly rodiče, které mají stejné pohlaví. Z dat Českého statistického úřadu ale plyne, že neúplných rodin je u nás už teď 14 %, to znamená, že zhruba 430 000 rodin v této zemi má pouze jednoho rodiče a chybí ten druhý vzor. To ale přece neznamená, že tenhle problém nemá řešení. Máme tady spoustu rodin, které si to dokážou vyřešit právě třeba tím, že mají zástupce dalšího pohlaví v širší rodině. A stejně tak nemůžeme předpokládat, že i manželstvím pro stejnopohlavní páry, případně rodinám, kde mají rodiče stejného pohlaví, se tohle bude úplně vyhýbat. Přece také mají další příbuzné a ty vzory mohou poměrně dobře, myslím si, nahradit jiným způsobem.

Na závěr bych rád také upozornil, že rozhodování, které nás čeká, ovlivní především budoucnost a mladou generaci. Proto berme v úvahu i postoje právě mladých lidí, které jsou k stejnopohlavním sňatkům velmi kladné, a vyjděme prosím vstříc společnosti, která je tolerantní a rovná ve svých právech, ale i v povinnostech pro všechny. Děkuju.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuju, pane poslanče. Následně vystoupí pan poslanec Feranec, připraví se pan poslanec Nacher. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Milan Feranec: Děkuji, pane předsedající. Pane ministře, dámy a pánové, dovolte i mně říct několik málo vět k této tematice. První věc vysvětlím. Já jsem hlasoval pro zařazení toho bodu na pořad jednání. Pochopitelně hlasoval jsem pro to, protože za a) už to tady leží dlouho - jestli to je šestým rokem, to už si nepamatuji přesně, za b) minimálně je to vnímáno jako určitý společenský problém, který je potřeba řešit. Já to respektuji, proto jsem hlasoval, ale hlasoval jsem i pro zařazení takzvané ústavní ochrany manželství, protože jak už tady bylo řečeno, vnímám to jako dvě strany jedné mince. A i lidi, kteří si myslí, že je potřeba chránit ústavně, mají právo vystoupit, mají právo říct svůj názor. Z toho nakonec vznikne nějak... (nesrozumitelné). Tak jenom krátké vysvětlení.

Už tady padlo, podstata zákona je hlavně změna občanského zákoníku, zejména paragrafu, který definuje manželství, plus nějakých dalších paragrafů občanského zákoníku a dalších - myslím, že tam je pět zákonů, o důchodovém pojištění, o evidenci obyvatel, o matrikách, jménech, příjmeních, registrovaném partnerství a o specifických zdravotních službách.

Já mám k tomuto zákonu dvě skupiny výhrad. První výhrada je dejme tomu technická. Mimochodem, vláda, když přijala k usnesení, zaujala neutrální - rozumím tomu, je to politické rozhodnutí, je to neutrální, nicméně bylo tam upozorněno na určité technické nedostatky tohoto zákona nebo tohoto návrhu. Jasné, asi jsou řešitelné v rámci druhého čtení. Nicméně jednu věc: právníci asi znají termín ASPI - automatizovaný systém právních informací, všichni ho máme k dispozici - a když jsem si tam zadal, do ASPI, pojem manželství a podíval jsem se, v kolika účinných právních předpisech je řešeno, bylo jich asi 366, z toho asi stovka zákonů. Nejsem si úplně jistý, jestli navrhovatelé podchytili každou změnu. Pochopitelně je to velmi náročná práce, spíše bych to viděl - takovou změnu, která tak zásadním způsobem mění náš právní řád - na vládní návrh se všemi připomínkovými místy a tak dále, nicméně stalo se. Takže první věc, to jsou určitě pochybnosti technické o úplnosti, správnosti toho zákona.

Ale potom je věcná stránka a ta věcná stránka - když bych měl vyjádřit ve zkratce svůj pohled na tuto záležitost, tak jsem nepochybně pro, ať se nějakým způsobem narovnají práva stejnopohlavních párů. Děkuji předkladatelům, že zpracovali tu rozdílovou tabulku, je velmi zajímavá - patrně nepostihuje úplně všechny oblasti, ale skutečně je velmi zajímavá a se spoustou věcí budu souhlasit, určitě včetně toho takzvaného přiosvojení, včetně informace o zdravotním stavu, majetku a tak dále, takže určitě ano. Ale já si myslím, že cesta, jak zajistit více práv, je právě řešení toho obsahu - řešit jednotlivé zákony, kde z nějakých důvodů ta práva nejsou stejná, řešit obsah.

Obávám se, že trošku řešíme formu, a já to nikomu nevyčítám, ale mně to přijde, že i vášniví podporovatelé - dostáváme ty maily - jdou tou cestou buď všechno, nebo nic. Nejsem si jistý, jestli je to správný postup - nebo za mě ne. Takže na jedné straně říkám: ano, jsem pro více práv, ale řešme ten obsah. Na druhé straně jsem a budu setrvávat v postoji, že manželství je určitý institut speciální, nebo tak důležitý, tak důležitý, že si určitou ochranu zaslouží. A já tomu říkám zkráceně, má zůstat ten milimetrový rozdíl mezi manželstvím a - teď já nechci říkat - partnerstvím, registrovaným partnerstvím, to je jedno, a proč má zůstat? No protože na tom je postavena naše společnost.

Pochopitelně, můžeme se dohadovat, jak velký má být ten milimetr, tak jak bylo ve středověku, byl pražský loket a olomoucký loket a nevím jaký prostě, každý může mít na to trošku jiný názor, ale jsem přesvědčený o tom, že to má zůstat, z mnoha dobrých důvodů. Opakuji znovu, na tom je naše civilizace postavena.

A možná přijde doba, kdy rodina se bude formovat jinak. Pamatuji si kdysi - nebo pamatujete - polský film Sexmise, kde se děti vyráběly nějakým jiným způsobem? Možná tato doba nastane, ale já jsem přesvědčený, že dnes nenastala, minimálně ve vnímání společnosti. Každá společnost, každá generace unese nějaké procento, nějakou velikost změn společenských. Obávám se, a teď mluvím za sebe a mluví za mě asi moje výchova, zkušenosti, pohled na svět, že tato změna je příliš velká. A tím nevylučuji, že to nastane.

Takže já bych skutečně byl radši, ať tady řešíme obsah tohoto zákona, konkrétní práva, a chápu, že bude velká debata například o osvojení, teď nemyslím přiosvojení, ale osvojení, a budou tam různé názory a rád bych slyšel názory i odborníků, psychologů a tak dále. A toto je podle mě cesta, jak tato práva narovnat. Takže závěrem, já návrh tohoto zákona, jak je předložen, nepodpořím a opakuji znovu, můj názor je, že má zůstat ten milimetrový rozdíl mezi manželstvím a jiným druhem partnerství. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. Nyní vystoupí pan poslanec Nacher. Prosím, máte slovo.

Než začnete, načtu jednu omluvu: omlouvá se paní Mračková Vildumetzová Jana od 12.45 hodin z rodinných důvodů. Máte slovo, prosím.

 

Poslanec Patrik Nacher: Děkuji, pane místopředsedo. Dámy a pánové, já mám k tomuhle celkem jasný, neměnný, konzistentní názor, ale dovolím si několik poznámek, možná i nabídnout jiný úhel pohledu.

Za prvé, mě trochu mrzí, že nás je tady tak málo v sále, protože jak říkám, tohle je jedna z mála věcí, kde i tou argumentací, i tím, jak tady vystupujeme, i tím, co říkáme, i tím, jak někteří nálepkují, můžeme ovlivnit ty, kteří na to nemají silný názor. Já to vnímám tak, že tady třetina je rozhodně proti, že to nepodpoří, třetina je pro, třetina se rozhoduje a záleží na tom, jak se povede ta debata, jak bude kultivovaná ta debata, jaké zazní argumenty.

Na rozdíl od jiných zákonů, třeba vládních nějakých norem, které... i když tady může člověk mluvit jak Jan Zlatoústý, tak je to úplně jedno, že ano, protože stejně to koalice podpoří a opozice má menšinu. Tady v tomhle případě si myslím, že se můžeme navzájem nějak obohatit a přesvědčit, a přesto nás tady teď sedí asi třicet pět nebo kolik. Tak to je první poznámka.

Druhá, už jsem u toho začal, to je to nálepkování. Všimněte si, jak všichni - nebo většina, ať jsem přesnější - kteří to nepodpoří, tady hovoří velmi opatrně, jakoby našlapují, aby náhodou na sociálních sítích nedostali v uvozovkách čočku. Naproti tomu pak tady vystoupí pan poslanec Exner a řekne, že kdo je pro (proti?), tak je rusofil. To za mě je medvědí služba, tohleto, co tady zaznělo. Já doufám, že pan poslanec se ještě do konce prvního čtení za to omluví, že to prostě není možné, protože je to precedens, takhle nálepkovat. V té chvíli u jakéhokoliv dalšího zákona, budeme se tady bavit o balíčku a podobně, tady vystoupí zas někdo jiný a řekne: Kdo nepodpoří balíček, tak je fanda Ruska? Takhle to tady budeme řešit a vytvářet tam nějaké oslí můstky týkající se směřování České republiky, zadlužování a podobně? Ne, to si myslím, že sem vůbec nepatří. Já bych to nazval, že to je tolerance netolerantních. Tady se neustále - to je dost časté slovo, ta tolerance - o ní mluví, ale v zásadě vlastně vy tady onálepkujete a tímto způsobem dehonestujete, diskvalifikujete někoho, kdo má jiný názor.

Pojem manželství pro všechny: já jsem říkal, už když jsme to probírali poprvé před třemi lety, to je nepřesný pojem. Když už tady jsme všichni takoví hrozně pinktlich na ty pojmy a jde o symboly, je to manželství pro stejnopohlavní páry, tak to takhle používejme. Není to pro všechny, nejsou to všichni. Kdyby to byli všichni, tak by se to týkalo i třeba lidí, kteří jsou v nějakém jiném vztahu mezi sebou, jako příbuzní a podobně, když to jsou všichni - všichni jsme všichni. Toto se týká jenom určité části, tak to aspoň používejte přesně, protože pak se pod to jakoby něco schová.

Třetí poznámka - průzkumy veřejného mínění. Dost často se argumentuje, a chodí mi ty dotazy na mail a na sociálních sítích, že většina populace s tím souhlasí. Dobře, je to nějaký průzkum veřejného mínění, já ho nezpochybňuji, ale jak to, že najednou tady tím se teď argumentuje? Mám pocit, že včera - nebo tady jsem byl vlastně s kolegou předsedou rozpočtového výboru v televizi a on, když jsme byli v televizi na CNN Prima News, říkal, že většina by byla pro snížení daní, jestli se na to pan kolega pamatuje. Budeme se tedy řídit průzkumy? Tak v tom případě pojďme v této situaci snižovat daně, protože určitě většina, vy jste to řekl, by byla pro snížení daní. Ale není možné selektivně to brát tak, že když se nám to hodí, tak průzkumy budeme brát jako argument, a když se nám to nehodí, tak ty průzkumy používat nebudeme.

Já jsem tady v kampani dost často slyšel, že hnutí ANO se řídí průzkumy, a tudíž dělá populistickou politiku. Tak se chci zeptat těch, kteří to říkali, jestli to budou aplikovat teď sami na sebe v té chvíli. Jak si všímáte, já to neaplikuji na vás, ale prostě tady jenom upozorňuji na to, že se tady argumentuje průzkumem veřejného mínění.

A teď ten obsah. Já jsem od začátku, když jsem byl s těmi aktivisty v kontaktu, ať už to byla Adéla Horáková, Česta Válek a podobně, říkal, a ten můj názor je stejný: narovnání práv, nepojmenovávat to manželstvím. Měl jsem připraven návrh, který tu srovnávací tabulku, která byla v důvodové zprávě, tak ji dorovnává tak, že se všechna ta práva narovnají - všechna. Pokud si dobře vzpomínám, tak to sáhlo v globálu do šesti zákonů, v nějakých detailech do dalších možná několika desítek.

Tudíž narovnání těch práv. Když jsem byl na několika přednáškách v rámci Prague Pride v Praze, ti lidé, a to mě hrozně překvapilo, když jsem to říkal v té veřejné diskusi, samozřejmě bojovali za manželství pro stejnopohlavní páry, ale potom v soukromí mi řekli, že jim jde primárně o narovnání práv. Já jsem se jich vždycky ptal, proč to neřeknou na mikrofon nahlas, a oni říkají, že by potom v té komunitě narazili. To je moje reálná zkušenost.

Já jsem zaznamenal, že se tady připravuje - možná, nevím - nějaký pozměňovací návrh, tak je klidně možné, že se tedy po třech letech zase dobereme k tomu, co jsem tady říkal už před těmi třemi lety. A mám pocit, že to říkal Milan Feranec nebo i někdo předtím, nevím, jestli Karel Haas, že tady by se mělo dívat na to, co chtějí ti lidé, a jít možná cestou třeba postupnou než jít strategií všechno, nebo nic. Já jsem tehdy s tím návrhem narazil do takové míry, že jsem ho stáhl, uklidil do šuplíku, do trezoru a už jsem ho nevytáhl. Viděla ho Helena Válková, ten návrh.

To znamená, uvidíme, jak se to tady bude vyvíjet. Tím se dostávám i k tomu, že jsem rád, že se ta debata tady vedla, vede a bude vést a že bude detailní. A že i v našem klubu je spousta lidí, kteří to nepodporují, tak podpořili to, abychom to zařadili na program. Protože i to - když jsem jednal tenkrát s těmi aktivisty, tak si to pamatuji moc dobře, že říkali: Furt je lepší to projednat a mít jasně, kde to končí, než to mít zastrčené někde v šuplíku a říkat: Až po volbách, až po těchto volbách, až po létě, až něco, až se schválí rozpočet, a vlastně je držet v nějaké falešné naději, že se ty poměry změní do té míry, že to projde nebo neprojde. To mi přijde fér, to teď projednat, nějak rozhodnout a nějak se k tomu postavit. Nějak se k tomu postavit! Proto říkám, že mě mrzí, že tady není víc lidí v sále.

Poslední poznámka: já to hodnotím i z určitého kontextu doby, kdy dneska skutečně se tady relativizuje úplně všechno, a mně ta relativizace úplně všeho opravdu vadí. A zase říkám, je to medvědí služba i pro tuto věc. Já jsem to říkal třeba Adéle Horákové, ona si to určitě dobře pamatuje, ta relativizace i toho, že v zásadě dneska se zpochybňuje počet pohlaví, muž, žena, někteří si stěžují, že nechtějí mít rodné číslo, protože se z toho dá poznat pohlaví. Teď se tady budou dělat různé změny, mění se různé formuláře - pro všechny, ne pro ty, kterých se to týká. To je v pořádku, žijeme v nejsvobodnější době, a přesto mají někteří pocit, že ne a že se právě kvůli tomu promile lidí mají měnit pravidla a podmínky pro všechny. Takže ono to prostě musíme zařadit do nějakého kontextu té doby, která vlastně dneska relativizuje úplně všechno.

Takže jsem rád, že to tady probíráme, předpokládám, že to projde do druhého čtení. To si myslím, že by bylo v pořádku, protože tam je příležitost případně načíst pozměňovací návrhy, a tak se ukáže, jakým způsobem se to bude vyvíjet. A dopředu férově říkám, že když to bude pak ve třetím čtení, tak to v této podobě nepodpořím. Říkám to konzistentně od začátku, neměním názor ani podle průzkumů, ani proti průzkumům. Zatím mě žádný jiný argument nepřesvědčil, abych svůj názor a svoje stanovisko změnil. Já vám děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. Nyní vystoupí paní poslankyně Potůčková, připraví se paní poslankyně Fialová.

 

Poslankyně Lucie Potůčková: Děkuji. Vážený pane předsedající, milé kolegyně, milí kolegové. Manželství pro stejnopohlavní páry je zakotveno v právních řádech, jak už zde bylo řečeno, mnoha zemí a to už opravdu bylo opakováno nesčetněkrát. Patří k nim i výrazně katolické státy, jako je Španělsko, Portugalsko, ale také třeba Kolumbie, Brazílie a samozřejmě Irsko. Irsko, kde podle cenzu z roku 2022 se 69 % hlásí ke katolické církvi. A tak se v Irsku rozhodli vyhlásit referendum právě o podobném zákoně, zda Irové chtějí manželství pro všechny, nebo řekněme pro stejnopohlavní páry, či nikoli, a 62 % obyvatel bylo pro a zákon byl schválen.

Statistiky z České republiky, jedná se o výzkum mediální z roku 2019, jasně ukazuje, že 67 % obyvatel toto manželství podporuje. Dnes, po čtyřech letech, je tato podpora na 71 procentech, a jak je vidět, podpora stále roste. A zde tedy používám - zde se obracím na pana kolegu Nachera, prostřednictvím pana předsedajícího - i já používám argumentaci veřejným názorem a statistikami, ale já se domnívám, že ty statistiky, že se nejedná o politickou věc, že se jedná o hodnotovou záležitost. Tak si myslím, že to je trošku jiná - že se nejedná o daně, že je to poněkud trochu jiná věc. Ale v tom se mohou naše názory samozřejmě lišit.

Stejné procento obyvatel v České republice, která (které) podporuje nemanželství pro všechny - budu používat tento termín - je ateistická (ateistické). A tak zatímco v Irsku se rozhodli tak, jak se rozhodli, navzdory názorům hlavy katolické církve, která stejnopohlavním svazkům rozhodně nijak nefandí, my v ateistických Čechách se pořád nejsme schopni rozhodnout i přes tak obrovskou podporu ve společnosti. Vždyť už i některé církve, například Českobratrská církev evangelická na svém posledním synodu konaném letos přijala přelomové rozhodnutí s možností požehnání svazků osob stejného pohlaví.

A zde bych se velmi ráda obrátila s úctou a pokorou i na některé vážené kolegy z ODS, protože ta matematika je prostě neúprosná, i když vás tu sedí velmi málo, samozřejmě. A i vaše hlasy, aspoň některých z vás, budou nebo by byly potřeba pro to, aby tento návrh prošel do dalších čtení. Základními principy vaší strany, kvůli nimž vám voliči dávají svůj hlas, je rozpočtová odpovědnost, odpovědnost za vlastní život a více svobody místo neustálých kontrol. Tato novela občanského zákoníku přináší samozřejmě i odpovědnost, protože manželství je právní smlouvou, která přináší nejen práva a svobody, ale také povinnosti a závazky. A pokud jde o rozpočet, zde budu velmi, velmi ledově a příkře pragmatická. Adoptované dítě - a ano, i stejnopohlavním párem - je nejen obvykle šťastnější, ale stojí stát rozhodně méně peněz než jakákoli ústavní výchova.

Pokud jde v uvozovkách o konkurenční zákon o ústavním zakotvení manželství jako svazku muže a ženy - a já ho rozhodně nijak neznevažuji - již od roku 2002 se snaží američtí republikáni prosadit Marriage Protection Amendment, to bylo naposledy v roce 2013 a 2015, a tento zákon se nedostal nikdy ani do výborů. A to prosím v daleko konzervativnějších, federálně myšleno, Spojených státech, než je Česká republika. Pokud tedy jde o ten sporný název manželství, o kterém se tu také velice široce debatuje, je stálým předmětem sporu, i v Irsku se ponechal název marriage. Ve Francii je to mariage, ve Španělsku matrimonio z latinského matrimonium, složeného ze slova mater a ze sufixu monium neboli jednat a konat. Je zde vidět, že i historie zcela jasně viděla, že manželství především znamená zápřah pro matku. Doba se naštěstí už v mnohém posunula. Ale název matrimonium zůstává stále stejný. To, že se postupem času mění významy slov a to, co pod ně podřazujeme, je zcela běžný etymologický jev, což by vám jistě potvrdil každý lingvista. Takže zde etymologický problém opravdu ani sama nevidím, ani v pojmu, českém názvu manželství.

Ale naprosto chápu, že to může být předmětem dalších jednání a kompromisů. I já se tedy přidávám k prosbě svých kolegů a kolegyň, ačkoliv zde nemám žádný osobní příběh: schvalme zákon, který podporuje téměř 70 % veřejnosti napříč politickým spektrem, protože je naší povinností především naplňovat vůli našich voličů, a naslouchejme jim. A prosím, pusťme tento návrh do dalších čtení právě proto, aby tato pro všechny přínosná diskuse mohla dál pokračovat.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Vaše vystoupení vyvolalo dvě faktické poznámky. První vystoupí pan poslanec Dufek. Prosím, pane poslanče, vaše dvě minuty.

 

Poslanec Aleš Dufek: Já bych chtěl reagovat na jednu věc. Já bych fakt nechtěl, abychom do této diskuse táhli náboženství. Mně už to bylo včera předhozeno při nějaké televizní debatě. Já vám přísahám, že já sám se rozhoduji primárně jako občan této země, advokát s pětadvacetiletou praxí a otec tří dětí, s náboženstvím toto nemá nic společného. Já to vnímám jako souboj rozumu, takového toho trapného možná, suchého, a emocí.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Další s faktickou poznámkou vystoupí pan poslanec Vomáčka.

 

Poslanec Vít Vomáčka: Děkuji za slovo, pane předsedající. Dámy a pánové, já vím, že se to asi jako nenosí a není to běžné, ale já vystupuji, abych se trošku ohradil proti předřečnici, ctěné kolegyni Potůčkové, a budu takhle vystupovat vždycky. Prosím, nepoučujte ostatní koaliční partnery, jak mají co vědět a jak mají hlasovat na tomto plénu a kdo nás volí a kdo nás nevolí. Řešte své přívržence Starostů, případně dalších poslanců, ale mluvme každý sám za sebe, případně za svoji politickou stranu, případně hnutí. Děkuju.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Další faktická poznámka, pan poslanec Feranec.

 

Poslanec Milan Feranec: Děkuji, pane předsedající. Jenom krátce zareaguji, co říkala kolegyně Potůčková, už to říkal pan Dufek. Skutečně, není to otázka náboženství. Pokud tedy nebereme ještě náboženstvím do velké míry formulovanou morálku a tak dále v tomto smyslu, ale jinak skutečně bych to tak nebral.

A druhá poznámka. No, já si umím představit, že by o tom proběhlo referendum. To si skutečně představit umím, protože víte, vždycky politici říkají, když se jim nějaký průzkum nelíbí, vždycky říkají: nejlepším průzkumem jsou volby. Já si to umím představit a skutečně by to reprezentovalo nějaký názor veřejnosti. Tam nám akorát chybí ten nástroj, zákon o obecném referendu. Pochopitelně my jsme ho předložili, tak doufám, že se k němu časem dostaneme. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Vracíme se do obecné rozpravy. Vystoupí paní poslankyně Fialová.

 

Poslankyně Eva Fialová: Děkuji za slovo, pane předsedající. Já jsem chtěla vystoupit na podporu tohoto návrhu zákona, o mě je to dlouhodobě známo, že jsem podporovatel manželství pro všechny, a nemám připravený žádný emotivní proslov. Před třemi lety jsem zde s emotivním proslovem již vystupovala, kde byla osobní nějaká zkušenost mého kamaráda, popis té situace, ale to už všichni víme a já bych se ráda o těch emocích oprostila při té debatě.

Možná děkuju i panu zpravodaji, že tady vede debatu velice korektně, a je otázka otevření všech otázek, které jsou pro a proti. Nejvíce se tady točíme na otázce dětí nebo nejvíce spornou otázkou jsou děti a případná adopce. Jenom, co pozoruji od svých kamarádů, kteří mají rádi stejné pohlaví: ne všichni chtějí mít děti. Všichni si to uvědomují, co by mohlo nastat, a tak dále. Ale ty diskuse jsou tady legitimní a chtěla bych ubezpečit, že ne všichni poběží a budou hned chtít žádat o adopci, ale chtějí vyjádřit nějakým způsobem to, co k tomu druhému cítí.

A teď můj důvod, proč jsem dlouhodobým podporovatelem tohoto zákona nebo tohoto přístupu - u mě jsou to také hodnoty, o kterých tady mluvil pan ctěný kolega Haas. Pro mě je to hodnota svobody a možnosti volby, protože pokud jakýkoli heterosexuální člověk se rozhodne vzít se, tu možnost má. Pokud se rozhodne nemít děti, tu možnost také má. Pokud se rozhodne nežít na hromádce takzvaně, tak tu možnost také má, ale je to pořád o jeho volbě. Ale homosexuální páry tuto volbu nemají, takže pro mě hodnota volby nebo možnosti si zvolit, jakou cestu zvolím, je natolik vysoká, že naprosto chápu diskuse z jedné strany, z druhé strany, ale to je ten pravý důvod, proč podporuji manželství pro všechny - možnost volby.

Nicméně bych chtěla, aby byli těm argumentům otevřeni úplně všichni, protože ať jsem dlouhodobý podporovatel, tak vždycky si vyslechnu kolegy, kteří jsou na opačné straně, jsou zastánci tradiční rodiny, a poslouchám jejich argumenty. Někdy se musím přiznat k tomu, že mě zviklají, abych nad tím přemýšlela, to, co říkají, to, co mají za argumenty. Ale diskuse musí být otevřená na obě dvě strany, nebo ta možnost poslouchat, na obě dvě strany. Nicméně vždycky se pak nakonec vrátím ke svému názoru a říkám si, že už bych chtěla toto vyřešit a dát konečně jako jasno lidem, kteří mají rádi stejné pohlaví, jak se k tomu Poslanecká sněmovna staví, a dát i klid třeba lidem na vesnicích, kteří jsou jinak orientovaní, protože tlak veřejnosti je tak veliký, že už chtějí mít klid, nechtějí mít pokus na ně zaměřený, který se pořád na ně bude ptát a říkat: Jak vy to vlastně máte? Některým je to úplně jedno, někteří chtějí do manželství, ale nemají v dnešní době legislativní nástroj volby, a ten my jsme tady povinni nějakým způsobem předat.

Já budu respektovat názor každého, nebudu tady nikoho přemlouvat, ať se k tomu postaví oním nebo onakým způsobem. Respektuji kolegy, kteří mají opačný názor a jsou úplně na té druhé straně. Ale prosím, pojďme být otevřeni argumentům. Ráda bych tady třeba slyšela názory nějakých psychologů. Nebo proč se obáváme tolik těch adopcí pro homosexuální páry? Já jsem ještě tady ty argumenty neslyšela z té druhé strany, proč se toho tak obáváme a proč nejsme otevření tomu se tady o tom bavit. Každý z nás tady jde opravdu říci svůj názor, svůj pocit, ale fakta mi tu malinko chybí. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji, paní poslankyně. Nyní vystoupí paní poslankyně Bělohlávková.

 

Poslankyně Romana Bělohlávková: Vážený pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, prostřednictvím pana předsedajícího musím poděkovat paní poslankyni Fialové, jednak za kultivovaný projev a jednak za to, že mi tak krásně nahrála na moji odpověď a na můj příspěvek. Ona tady možná včera nebyla, takže to ji určitě omlouvá. Já jsem tady včera hovořila a budu o tom hovořit znovu, a to o problematice dětí. Myslím si, že to je moje povinnost. Děti jsou opravdu pro mě tím stěžejním a hlavním pohledem, skrze který se na problematiku manželství stejnopohlavních párů a adopce dětí dívám.

Včera jsem zde říkala, že psychologové se shodují na tom, že vyhodnotit dopady této výchovy bude možné zodpovědně po dvou až třech generacích. Mluvila jsem zde také o tom, že díky tomu, že máme poněkud zpoždění, dnes v Americe již jsou dospělí lidé, kteří jako děti zažili tuto výchovu ve stejnopohlavních rodinách, a tyto děti se opravdu ozývají. Mohu potom paní poslankyni předat i nějaká jména, popřípadě dát tipy - je to třeba Robert Oskar Lopez nebo Britney Kleinová - kteří o těchto svých zkušenostech z dětství hovoří.

Stojím si za tím a trvám na tom, že každé dítě má právo na svoji identitu a má právo na to znát svoji rodinnou historii a rodinnou anamnézu. Proč to zdůrazňuji? Protože jistě všichni znáte babyboxy. My jsme v republice jednou ze zemí Evropy, která má nejhustější síť babyboxů. Já se musím přiznat, že opravdu si myslím, že ta myšlenka je správná, přesto odborná společnost praktických dětských lékařů pro děti a dorost k babyboxům zaujímá velmi opatrné až negativní stanovisko. Tím důvodem je to, že děti sem odložené vlastně nemají svoji identitu, že nemají možnost znát svoje biologické rodiče.

Možná vám to připadá drsné, mně také, protože si sama myslím, že je lepší, když to děťátko je odloženo do babyboxu bez toho, že zná svoji rodinnou historii, než aby skončilo někde v kontejneru. Jenomže ta statistika je také neúprosná. Bohužel, ty děti, které skončí v babyboxech, by s vysokou mírou pravděpodobnosti jejich maminky nezabily. Bez ohledu na počet babyboxů totiž tragických konců usmrcených novorozenců a kojenců neubývá.

Proč to říkám? Říkám to proto, že identita člověka je opravdu důležitou součástí jeho života a potřebují ji všichni lidé. Samozřejmě že naše životy nejsou dokonalé a že se všichni musíme vyrovnat s řadou traumat ve svých životech. Vím samozřejmě o tom, že spousta dětí vyrůstá s maminkou a babičkou, vím o tom, že existují šťastné duhové rodiny, ale přesto to není ideál. Myslím si, že z těchto výjimek dělat obecné pravidlo by byla opravdu chyba.

Vzor mužství a ženství potřebuje každé dítě. Já si o tom občas píši přes e-maily s rodiči, kteří si pořídili dítě, většinou v zahraničí. Jsou to rodiče, kteří se na mě zlobí, že trvám na tom, že i jejich dítě, které je vychováváno dvěma muži, potřebuje ženský vzor. Souhlasím s tím, že pokud to nemůže být maminka, je opravdu potřeba ten ženský vzor najít někde jinde, v babičce, v tetě, v kamarádce, ale tvrdit, že ženský vzor není třeba, je zkrátka lež. Úplně stejně je to i naopak. I děvčata potřebují zažít vzor muže. Jejich vztah s otcem bývá často určujícím pro jejich partnerský život do budoucna. Často traumata, která si v sobě nesou právě ze špatného nebo žádného vztahu s otcem, je potom pronásledují celý život.

Co se týká rodinné historie, víte co? Možná vám to některým připadá jako takové klišé, ale každý student medicíny ví, že když přijímá pacienta, první, čím začíná, je takzvaná rodinná anamnéza. Ta rodinná anamnéza je opravdu pro nás velice důležitá, protože může upozornit na některé počínající choroby, informuje nás o riziku. Kdyby student zapomněl odebrat rodinnou anamnézu, tak vám garantuji, že by neudělal ani zkoušku z interní propedeutiky.

Takže děti opravdu rodinnou historii potřebují a potřebují ji nezkreslenou. Pokud je to dítě, které vyrůstá v duhové rodině dvou mužů, samozřejmě přijde doba, kdy dítěti bude jasné, že někde musí existovat jeho máma, a bude se po ní ptát. Stejně tak, pokud bude dítě vyrůstat v duhové rodině dvou maminek, zase přijde doba, kdy to dítě pochopí, že není dítětem těchto dvou žen, a bude se ptát po svém otci a bude chtít vědět, kdo to je. (Silný hluk v sále. Obrací se na předsedajícího se žádostí o zjednání klidu.)

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Ano, rozumím, paní poslankyně. Poprosím kolegy a kolegyně, aby se utišili, případně své rozhovory přenesli mimo sál. Děkuji pěkně, můžete pokračovat.

 

Poslankyně Romana Bělohlávková: Děkuji, pane předsedající. Vím, že zde zaznívá také spousta osobních příběhů, a myslím si, že každý z nás by mohl vyprávět nějaký příběh, ať už jsme zastánci, nebo odpůrci této novely zákona. Ale musíme si uvědomit, že my zde opravdu stojíme jako zákonodárci a že chtít dělat zákony této země podle svého osobního příběhu, jenom podle toho, co jsem zažil nebo co bych rád přinesl svým blízkým, mi připadá špatně. My opravdu musíme vážit, pečlivě vážit všechna pro a všechna proti a musíme se snažit najít dobrý zákon pro všechny obyvatele této země, nejenom pro toho, kdo s námi sdílí společnou domácnost.

A zazněla zde také v kuloárech pro mě jedna velice nebezpečná věta. Protože její autorka tady není, tak nebudu jmenovat, ale zazněla zde věta, že právní řád této země se přece musí přizpůsobit změněné společnosti. A víte co, to je špatně. Právo se nepřizpůsobuje lidem, ale lidé se musí přizpůsobovat právu. To bychom se dostali na tak šikmou plochu, že bychom se nestačili za pár roků divit. Toto zkrátka pravda být nemůže a nesmí.

A na závěr skončím tím, co včera. Znovu připomínám, že nejsem zastáncem toho, aby registrované partnerství zůstalo v podobě, v jaké bylo přijato v roce 2006, a myslím si, že je opravdu namístě, aby se spousta věcí, které v něm nejsou spravedlivě nastaveny, aby se změnila, aby se narovnala a aby se vyšlo vstříc mnoha požadavkům, které z LGBT+ komunity zaznívají. Ale na druhou stranu trvám na tom, a znovu to opakuji, že adopce dětí pro mě jsou nepřekonatelné a nikdy nezvednu ruku pro zákon, který by je stejnopohlavním svazkům umožňoval. A stejně tak si stojím za tím, že manželství je svazek muže a ženy a nechci, aby se tento pojem rozšiřoval na jakékoliv další způsoby a formy soužití. Děkuji vám za pozornost i za vytrvalost, těm, kteří zde ještě jsou.

 

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Já vám děkuji, paní poslankyně.

Vystřídali jsme se při řízení schůze a ještě jedna organizační, s náhradní kartou číslo 20 bude hlasovat pan místopředseda Skopeček.

Co se týče postupu, nyní jsou faktické poznámky. Je jich tam pět a jako první s faktickou paní poslankyně Eva Fialová, poté pan poslanec Bernard, Zuna, Balaš a další. Paní poslankyně, vaše dvě minuty, prosím.

 

Poslankyně Eva Fialová: Moc děkuji za to vysvětlení, já tu včera byla, ráda si zdroje vezmu, ale mám jiný dotaz. Říkáte, mluvíte o vzorech a tak dále. Tak, kde jsou vzory v rodinách, kde je matka samoživitelka a dlouhodobě se tam nevyskytuje žádný muž anebo vůbec není otec znám? Protože některé maminky potom, že prahnou po dítěti, si pořídí dítě s kýmkoliv a otce udávají jako neznámého. Takže tam ty biologické vazbě také nejsou známy, ani v životě se je to dítě nedozví, a při adopcích, při klasických adopcích, také neznáte kolikrát původ samotného toho dítěte, neznáte anamnézu a tak dále. Pokud rodiče mu to nechtějí říct, tak také se nedoví o tom, že je adoptován. Tak se pojďme bavit tedy otevřeně úplně o všech, anebo i o těch pozitivech na druhou stranu, co přináší mít děti v duhových rodinách. Protože někdy kolem lásky versus odložené děti někde v dětských domovech jako, tak to je taky, pojďme to zvažovat na obě dvě strany a opravdu pojďme tu diskusi vést seriózně na všechny možné případy, které můžou vzniknout, a nejenom účelově, který se nám teď hodí. Děkuju.

 

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji za dodržení času, jenom velmi poprosím oslovovat mým prostřednictvím.

Nyní s další faktickou je pan poslanec Josef Bernard, připraví se pan poslanec Michal Zuna. Tak, zase dvě minuty.

 

Poslanec Josef Bernard: Děkuju za slovo, paní předsedající. Já taky všem kolegům, kolegyním chci poděkovat za tu dá se říct z 95 % racionální diskusi. Ta debata se mi velice líbí, ale chtěl bych narovnat některé věci, abychom to tady dali do rovnováhy. Zaznělo tu několikrát například, že zažíváte ze strany podporovatelů tohoto zákona nenávistné maily, nenávistné příspěvky. Já vás chci ubezpečit, že to samé je na naší straně. Takhle zavalenou mailovou stránku odpůrci, jako mám já a jako mají mí kolegové, máme také, a prostě jsme poslanci, poslankyně a musíme to strpět, musíme to vydržet.

Zaregistroval jsem připomínky na svého kolegu pana Exnera, rozumím jim. Na druhou stranu my jsme nechtěli hrotit diskusi a úplně smlčujeme první homofobní vtip na půdě této Sněmovny za dobu našeho mandátu a nebudeme to dál rozšiřovat, nebudeme se kolem této záležitosti dál motat. A pak tu zaznívají některé argumenty, které je potřeba si říkat, o čem jsou - tři generace že by byly potřebné. No, tak si řekněme, kolik bychom potřebovali let? 48 let, protože manželství v té podobě, jak ho navrhujeme, v Holandsku je zavedeno někdy v roce 2000, 2001, dejte si k tomu dvě generace, je to 48 let. Budeme čekat 48 let s návrhem tohoto zákona? My samozřejmě jsme schopni předložit relevantní i zahraniční i naše studie, které jasně říkají, že děti, ač vychovávané buďto v duhové rodině, anebo v normálně heterosexuální rodině, mají stejný nárok na svůj rozvoj, nijak to neovlivní jejich budoucí vývoj. My se těšíme, že to budeme moct v odborné diskusi na výborech samozřejmě (Předsedající: Čas!), tyto studie, představit. Děkuji za pozornost.

 

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji. Nyní pan poslanec Michal Zuna se svou faktickou a s reakcí na rozpravu, pak vystoupí pan poslanec Vladimír Balaš. Prosím, vaše dvě minuty.

 

Poslanec Michal Zuna: Děkuji za slovo, vážená paní místopředsedkyně. Já jsem chtěl faktickou poznámkou zareagovat na výstup paní poslankyně, vaším prostřednictvím, samozřejmě. Mě velmi překvapilo to, co tady zaznělo, a sice to, že by se právo mělo, respektive že lidé by se měli přizpůsobovat právu. Pokud mám za to, právo vytvářejí zákonodárci, to jsme my, volení zástupci, a tudíž mně to přijde jako oxymóron, že to vlastně není možné. Pokud my jsme volení zástupci, volí nás lidé, my vytváříme ten legislativní rámec. A také by mě zajímalo, co by si o vašem výroku mysleli lidé, kteří žili a prožili čtyřicet let v komunismu, když ti lidé se měli přizpůsobovat tomu právu, tomu nastavenému právu v průběhu těch čtyřiceti let. Stejně tak bychom se mohli bavit i o druhé republice, třetí republice.

 

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji i za dodržení času a nyní pan poslanec Vladimír Balaš s reakcí, poté pan poslanec Šimon Heller. Prosím.

 

Poslanec Vladimír Balaš: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, já bych chtěl také odmítnout tu právně-filozofickou tezi, že by se lidé měli přizpůsobovat právu, a ne právo lidem. Lidé mají dodržovat právo, ale kdybychom tu tezi přijali, tak tady žijeme v době, kdy platí oko za oko, zub za zub. Někdy se to dá změnit legislativně, někdy dynamickým výkladem, je to samozřejmě možné, a my máme tu možnost změnit legislativu tak, abychom nikoho nediskriminovali.

A jenom k té diskusi, která tady zaznívá o tom, jaká je důležitá harmonická rodina. V ideálním světě samozřejmě, ale my nežijeme v harmonickém světě. A je dokázáno, že nejvíc zneužívání dětí je v celých rodinách jejich biologickými otci. Děkuji.

 

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji. S další faktickou poznámkou pan poslanec Šimon Heller, poté paní poslankyně Romana Bělohlávková. Prosím, vaše dvě minuty.

 

Poslanec Šimon Heller: Vážená paní místopředsedkyně, vážený pane ministře, vážené kolegyně a kolegové, v první řadě mi dovolte, abych upřímně ocenil debatu, která se vede věcně a vede se klidně, protože troufám si říct, že to je změna, která je zásadní pro náš právní řád. I u daleko méně závažnějších věcí si tady dokážeme vyjíždět do vlasů a teď tu diskusi, jak ji tady pozoruji, a snažím se ji pozorovat velmi pozorně, tak ji považuju za věcnou a klidnou. Za to bych vám moc chtěl poděkovat všem.

Já bych tady krátce chtěl zareagovat, tady několikrát padlo slovo právo lomeno volba otázky dětí. Jenom krátce bych chtěl zmínit, že mám několik přátel ve smyslu dětí - kteří chtěli mít děti, chtěli zkrátka být rodiči a nemohli. Sám jsem přesvědčen, to vám říkám opravdu upřímně, že co se týká rodičovství, co se týká toho, mít děti, a říkám to jako otec čtyř dětí, šťastný otec čtyř dětí, že to vnímám jako boží dar, nikoliv jako právo. Právo vnímám a můžeme vnímat jiným způsobem. A nechci tady teď dávat nějaké konkrétní příklady, ale pro mě mít děti, být rodič, být otec lomeno být matka znamená principiálně nikoliv právo, ale boží dar.

 

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji a nyní paní poslankyně Romana Bělohlávková. Připraví se pan poslanec Aleš Dufek. Prosím.

 

Poslankyně Romana Bělohlávková: Děkuji za slovo, paní předsedající. Musela jsem si to psát, abych odpověděla snad všem. Určitě, vaším prostřednictvím, paní poslankyně Fialová, která poukázala na to, že opravdu, a to je realita, že zdaleka ne všechny děti ve své rodině, ve které vyrůstají, mají vzor mužský i ženský. Já jsem to ale i říkala, že tyto situace samozřejmě jsou, myslím, tady už zaznělo v éteru, že 14 % dětí vyrůstá v takto zjednodušené rodině, nebo jak bych to nazvala, a nemyslím to vůbec nějak pejorativně. Ale víte co, to není ideál, to jsem také říkala. Samozřejmě je spousta maminek samoživitelek, a jsou i otcové, kteří jsou sami se svými dětmi. Neříkám, že takové situace nenastávají. Naopak znám rodiny, kde je táta, babička a dítě, protože maminka zemřela. Ale víte co, to jsou složité, těžké, neideální situace života. Ale abychom je cíleně umožňovali, abychom vlastně z nich udělali normu, to je to, co mně připadá špatně.

Co se týká adoptovaných dětí, v dnešní době většina adoptivních rodičů svým dětem o adopci říká, a pokud to nejsou děti odložené, to znamená třeba děti z babyboxů, my ale jejich rodinnou anamnézu známe. Děti, které jdou do adopce...

 

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Čas, paní poslankyně. (Řečnice: Aha.) Můžete se poté přihlásit znovu.

Nyní bude reagovat na průběh diskuse pan poslanec Aleš Dufek a připraví se paní poslankyně Jana Pastuchová. Prosím.

 

Poslanec Aleš Dufek: Chtěl bych reagovat na svého předřečníka, vaším prostřednictvím, paní předsedající, pana profesora Balaše. Víte, samozřejmě teoreticky máte pravdu, ale jak prakticky dopadlo to vytváření jednotlivých práv? My jsme jednotlivá práva vytvářeli občanům a firmám na úkor tohoto státu. A kolik máme teď sekeru ke konci května? Moc velkou, že? To je samozřejmě ale výsledek toho, že desítky let toho, jak se tady sejde Sněmovna, někdo chce mít nějaké právo, tak mu to právo na úkor státu přiznáme a on ten stát to jakýmsi způsobem zaplatí. Já si nejsem nakonec jistý, jak to dopadne za pět, za sedm let s naším státem při tomhle přístupu k vytváření dalších a dalších lidských práv. Ale tady se zarážím, protože vytváříme právo, kterým zasahujeme do práv ostatních lidí, do práv jedinců. A to už samozřejmě je jakási červená čára.

 

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji za dodržení času. Nyní paní poslankyně Jana Pastuchová. Připraví se opět paní poslankyně Bělohlávková. Prosím, i vaše dvě minuty.

 

Poslankyně Jana Pastuchová: Děkuji, paní místopředsedkyně. Vaším prostřednictvím bych zareagovala na pana kolegu poslance Hellera, který tu říkal, že dítě je boží dar. Tak já řeknu bez toho boží, že dar je každé dítě pro rodinu. Mám to ze své praxe. A když ta rodina, mladá rodina si dítě přeje a opravdu to nejde, tak zde máme už tak skvělou medicínu, koukám na pana docenta, že i ta rodina je šťastná, že to dítě může mít. A věřte mi, že jsem pracovala asi tři roky na reprodukční klinice při své práci, a když tam ta maminka nebo ta žena přišla a my jsme jí tam - nebo já ne, já jsem byla anesteziologická - a vlastně se podařilo to otěhotnění, tak to je pro mě dar, že ta rodina je šťastná, že bude mít, oni budou šťastní, a jejich vymodlené děťátko bude taky šťastné.

 

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji i za dodržení času. A nyní zatím poslední faktická paní poslankyně Bělohlávkové. Prosím, vaše dvě minuty.

 

Poslankyně Romana Bělohlávková: Děkuji za slovo. Pokusím se zrychlit. Jenom dořeknu to, že adoptované děti ve své dokumentaci mají uvedenou rodinnou anamnézu s výskytem sledovaných chorob a s riziky, která je zdravotně provázejí. Ty údaje ošetřující lékař má bez ohledu na to, jestli to adoptivní rodiče děťátku řeknou nebo neřeknou, že je adoptované. Takže to jenom k tomu srovnání.

Potom co se týká studií, které hodnotí stav nebo vývoj dětí, které vyrůstají v hetero- a v homosexuálních rodinách, ty studie samozřejmě existují, myslím si, že nejvíce jich mají z Německa. Ale ty studie jsou opravdu příliš krátkodobé na to, abychom se o ně mohli opírat. A druhá věc je ta, že dnešní atmosféra příliš nenahrává tomu, aby se dělaly studie, které by mohly prokázat něco jiného než to, co je žádoucí. Budu úplně konkrétní. Ptala jsem se třeba na statistiku sebevražd u jisté komunity a bylo mi řečeno, že to přece v dnešní době se nemůže dát do nějaké studie, protože by to bylo okamžitě napadeno a bylo by to přijímáno velice negativně. Takže k těm studiím: ano, studie jsou, jsou krátkodobé a já se obávám, že ne vždy jsou úplně objektivní. Ale to je můj pohled na věc.

A potom jenom ještě... (Předsedající: Čas, paní poslankyně.) Tak už končím a přeji vám hezký víkend.

 

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji, děkuji. Musím všem měřit stejně.

A nyní se vracíme do obecné rozpravy, kde je řádně přihlášená paní poslankyně Nina Nováková a poté je přihlášen pan poslanec Aleš Dufek. Prosím, paní poslankyně.

 

Poslankyně Nina Nováková: Děkuji za slovo. Dámy a pánové, vážené kolegyně, vážení kolegové, my, kteří se touto problematikou zabýváme, tu debatu se snažíme sledovat co nejpozorněji, a proto mi dovolte, abych se vrátila k tomu, co říkal pan zpravodaj, když se začal tento tisk projednávat, pan poslanec Dufek, který tam upozorňoval, že tato změna, sněmovní tisk 241, má takovou drobnůstku. Já jsem si dovolila jí povšimnout, už když jsme se o tom bavili asi před rokem, a to, že v § 29 občanského zákoníku, který hovoří o změně pohlaví, dosud je to tak, že pokud dojde ke změně pohlaví, zaniká manželství a zaniká registrované partnerství.

Jelikož předpokládám, že ti, kteří vytvářeli tento návrh novely občanského zákoníku, nejsou žádní patlové a přečetli si to po sobě, takže prostě předpokládám, že každé slůvko, které tam je, a v zákoně záleží na každém slůvku, má nějaký význam. A ať se dívám, jak se dívám, vidím tam, že při změně pohlaví - to znamená, předpokládají-li předkladatelé zákona, že manželství tedy může být i stejnopohlavní - tak při změně pohlaví zaniká registrované partnerství, to znamená, jsou-li v registrovaném partnerství, a upozorňuji, registrované partnerství přijetím této novely - tam to neznamená, že všichni registrovaní partneři se musí hned jít sezdat, že musí přijmout ten možný institut manželství - to znamená, bude nejméně nějakou dobu trvat, že vedle sebe budou registrovaná partnerství a manželství heterosexuální, manželství homosexuální, a teď vlastně zaniká při změně pohlaví jenom to registrované partnerství, ale zůstává manželství. Znamená to tedy, a já takové případy znám ze svého blízkého okolí, že jeden z heterosexuálního páru, který žije v manželství, a jedna moje známá celý život v sobě dusila, že má lesbickou orientaci, a rozhodla se tedy, že s tím půjde na veřejnost a že chce svazek manželský opustit, ale ona tím, že si tedy změnila v tomto případě, kdyby to dokonala - teď zase nechci rozebírat, a o tom se také diskutuje, co všechno nastává, má-li dojít k oficiální změně pohlaví - tak vlastně manželství tedy by zaniklo, ale podle této novely mohou vznikat homosexuální manželství, i která byla původně heterosexuální.

A tomu bychom se mohli usmívat, kdyby tady už nevisely ve vzduchu další legislativní normy, a to je legislativní norma, která si představuje, že by bylo správné - a není to žádná novinka, s tím už kdysi jedna paní ombudsmanka přicházela - tak že by vlastně pro změnu pohlaví stačilo, abyste si to jenom přepsali na matrice. Čili jdete na matriku a řeknete: Já už nejsem muž, já už jsem teď žena, a když tohle nastane, manželství nezaniká podle dle této novely. Řekněte mi když tak, že to čtu úplně špatně.

Potom je další věc, a zejména to zaznělo z úst kolegyň poslankyň z klubu STAN, a to je tam jasné, že my se nepohybujeme už v tom binárním modelu uvažování - heterosexuálně orientovaní lidé a homosexuálně orientovaní lidé, v tom je to naprosto stejné, se pohybují v binárním modelu, neboli žena a muž, a je tam atrakce, takže jsou přitahováni a vytvářejí pár. A muž ví, že je muž, nechce přestat být mužem, ten druhý muž také nechce přestat být mužem, a přesto vytvoří pár. To znamená, heterosexuální páry, registrované páry, za mě vůbec neopouštějí tu binaritu a v tom jsou s námi naprosto na stejné lodi. Ale tady, dámy a pánové, x-krát zaznělo, že...

 

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Paní poslankyně, já se vám omlouvám, ale už je tady opravdu značný hluk. Prosím.

 

Poslankyně Nina Nováková: Co kdyby to někdo chtěl poslouchat, prostřednictvím paní předsedající!

Tady několikrát zaznělo, že je diskriminována LGBT, LGBTI+ a takovéhle věci komunita, tím to nijak nedehonestuji, ale tady je jasný signál, že zastánci této novely občanského zákoníku opouštějí binární princip, který homosexuální páry neopouštějí. My jsme s nimi úplně na stejné lodi, jenom se nám to líbí prostě každému jinak, někomu opačné pohlaví, někomu stejné pohlaví. Ale bohužel, homosexuální páry jaksi já bych skoro řekla sedly na lep aktivistům, kteří už předjímají mnohem více, více pohlaví. My nemůžeme zapomínat na to, že tady máme jeden návrh, přepsání pohlaví pouze na matrice, druhý návrh, tady to zase je v luftě, a to je Istanbulská úmluva, takzvaná Istanbulská úmluva, kde se jasně mluví o genderové identitě, a to vůbec nesouvisí s binárním konceptem genderu, protože kdyby to s tím souviselo, tak by tam nemusel být zvlášť v jednom článku zákaz diskriminace na základě pohlaví, sexuální orientace, genderu a genderové identity. Čili vlastně my tady zcela jasně opouštíme ten model, na kterém zatím tedy stojí i biologie, a v podstatě jsme si tady nekladli otázku, kolegyně Bělohlávková mluvila o výchově dětí a o problematice výchovy dětí, ale tak nějak se na to dívala z pohledu rodiny. Já, protože jsem pedagog, tak se na to musím podívat z pohledu toho, co budeme, jaké pravdy, jaké modely společnosti, jakou biologii, jaké informace v biologii budeme předávat našim dětem. Už dnes víme, a tady se několikrát opakovalo, že ty statistiky jsou, tak každý může přijít s nějakými čísly.

Já jsem před lety byla v úzkém kontaktu s panem profesorem Váchou - upozorňuji, že to není Marek Orko Vácha, ale je to fyziopatolog z brněnské Masarykovy univerzity, který si to sledoval a sledoval dopady takzvané genderově citlivé výchovy. A my, protože nemůžeme, respektive prozradilo se to tady z řečí, z projevů všech zastánců novely občanského zákoníku, že tam je zahrnuta i LGBT komunita - nebo komunita, nechci říct slovo komunita, jsou to LGBT, nějak sami sebe charakterizující lidé - že tedy od toho nemůžeme odhlédnout, protože to tady zaznělo od samotných zastánců této novely. Tak já se tedy ptám, a bohužel už některé odpovědi máme, protože nám telefonují maminky, co mají dělat se svými dětmi, že školu navštěvují - jednak děti že se to dozvídají na sociálních sítích, na internetu - a že školu navštěvují neziskové organizace, které tam prosazují, ačkoliv to absolutně není v souladu s rámcově vzdělávacími programy, čili neexistuje žádný pouvoir k tomu, jenom tyto školy prostě benevolentně tam tyto neziskové organizace pouští, a vlastně narůstá počet, a tím se potvrdilo to, co říkal, jak říkám, že mi říkal už před několika lety pan profesor Vácha, protože se to stalo v Británii, najednou narůstá počet dětí, které vůbec nevědí, jakou mají identitu, a kromě toho, že ty děti tedy nevědí, jakou mají sexuální orientaci, nebo váhají a připadá jim to, že vlastně je módní nebýt heterosexuální cisgender - cisgender znamená, že jste s tím spokojen, jakou máte sexuální orientaci, jaké máte tělo a tak dále, prostě že jste úplně v souladu, neboli tady kolega (Dívá se směrem k poslanci Vomáčkovi.), který pravděpodobně je heterosexuální cisgender, je s tím spokojen, ale on je jenom jedna z množin, jedna jednotka z množiny těch různých genderových identit. Kolego, prostřednictvím paní předsedající, já vám to pak dovysvětlím. (Smích a potlesk.) Musíme si říct tedy, jak tuto skutečnost budeme v občanské výchově předávat dětem. Na jedné straně tam chodí neziskové organizace, které jim říkají: Oddělte tělo od psychiky, od sexuální orientace a od své genderové identity, to jsou úplně oddělené kategorie. Na to my nejsme zvyklí.

A znovu říkám, v tom my s homosexuálními... s lidmi homosexuálně orientovanými jsme na stejné lodi. My přemýšlíme úplně stejně. A teď se najednou díky genderově citlivé výchově, která bezpochyby bude muset následovat, a to v oblasti...

 

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Paní poslankyně...

 

Poslankyně Nina Nováková: Už je konec?

 

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Já se omlouvám, že do toho vstupuji, nicméně naplnila se hodina, ve které se končí.

 

Poslankyně Nina Nováková: Aha, tak já si to nechám na druhé čtení. Děkuji.

 

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: A pro záznam, jsou tady dvě faktické poznámky, které zůstávají do pokračování rozpravy.

A jelikož není jiná dohoda, než že se v pátek končí tímto obvyklým způsobem, přerušuji 65. schůzi do úterý 13. června 2023 do 14 hodin. A připomínám, že se zde sejdeme ve čtvrtek 8. června, kdy bude ve 12 hodin zahájena 67. schůze Poslanecké sněmovny. Všem vám přeji klidný zbytek dne.

 

(Schůze přerušena ve 14.01 hodin.)

Aktualizováno 6. 11. 2023 v 15:58.