(6.40 hodin)
(pokračuje Radek Koten)
Prozatímní opatření měnící zákon přijímá spolkový prezident na návrh vlády. Národní rada, je to tedy jako dolní komora, jako celek se o existenci urgentního režimu ani o konkrétním opatření s mocí zákona vůbec neusnáší. Předběžný souhlas musí vyslovit jen podvýbor hlavního výboru Národní rady. Je to tedy řídící orgán srovnatelný s organizačním výborem Poslanecké sněmovny. Nouzové opatření musí být Národní radou ratihabováno, respektive Národní rada jej musí přijmout jako zákon do čtyř týdnů od jeho přijetí, nebo musí být nařízení vládou ve stejné lhůtě zrušeno. Například německá ústavní úprava stanoví, že o existenci nouzového stavu zákonodárství... Gesetzgebung... Já to snad ani nevyslovím, teď jsem se tedy do toho zamotal... No, nebudu to číst německy, protože to nám tady stejně nic nepřinese, žádnou novou informaci... rozhoduje spolkový prezident na návrh vlády s předchozím souhlasem Spolkové rady, tedy nikoliv bez jakékoliv účasti pléna poslaneckého spolkového sněmu.
Nouzový stav zákonodárství slouží k překonání zamítnutí naléhavého návrhu zákona Spolkovým sněmem, tedy pouze za určité ústavní situace. Návrh zákona v nouzovém stavu zákonodárství schvaluje jen Spolková rada. Obě ústavní úpravy jsou s českým institutem stavu legislativní nouze co do míry, demokratičnosti a účasti parlamentu nepoměřitelné a jejich použití by ve skutečnosti suspendovalo řádné fungování dolní komory Parlamentu. Přitom dolní komory v obou státech jsou na rozdíl od komor horních jediné přímo volené. O jakýkoliv právech opozice vyjádřit svůj názor, nebo snad dokonce navržený předpis pozměnit se v tomto případě vůbec nedá hovořit. To je důvod, proč se těchto režimů ani v jedné zemi vůbec nepoužívá. Pro komparativní posouzení se tedy tyto instituty vůbec nehodí, neboť materiálně se jedná o věc úplně a zcela rozdílnou.
Naproti tomu materiálně srovnatelné s českou legislativní nouzí jsou například procedury používané ve francouzském nebo italském parlamentu pro zrychlení legislativního procesu v naléhavých případech. Ve francouzském Národním shromáždění nesmí být zrychlená procedura namítána předsedou jediného klubu, v italské dolní komoře vyžaduje zrychlená naléhavá procedura souhlas kvalifikované většiny konference předsedů zastupujících tři čtvrtiny členů sněmovny. Jsou to články 69 a 81 jednacího řádu Sněmovny reprezentantů. Podobné instituty mají i další, zejména dolní, parlamentní komory, a to buď zvykového, nebo reglementovaného charakteru. Je ovšem pravda, že jejich úprava neobsahuje věcné podmínky naléhavosti. Úpravy vycházejí povětšině z toho, že o naléhavosti rozhodne autonomně plénum komory na návrh vlády. V Německu taková úprava neexistuje. Zde je zakotvena obdoba českého institutu schválení zákona v prvém čtení, která může být zablokována jedinou frakcí nebo alespoň pěti procenty poslanců Spolkového sněmu.
Závěrem. Ústavní soud shledal, že porušení jednacích pravidel v Poslanecké sněmovně bylo tak závažné, že narušilo ústavní principy. Já se domnívám, že natolik závažné nebylo, došlo-li vůbec k nějakému. Poslanecká sněmovna použila psané zákonné pravidlo takovým způsobem, jak se postupem doby vyvinula parlamentní praxe. Popsané pravidlo sice nebylo výslovně změněno ani nebylo vyloženo prostřednictvím kvalifikovaně přijatého usnesení komory, ale je zřejmé, že parlamentní právo bylo už v roce 2011 v jiném stavu, než tomu bylo v roce 1995 v době jeho přijímání. Pokud by se tedy jednalo o normy, které jsou určeny občanům nebo by pravděpodobně nezbytně pravidlo vysloveně by se nemělo měnit. (?) Parlamentní procesní právo se však obvykle vyvíjí poněkud odlišným způsobem než právo obecné.
Parlamentní jednací autonomie je hodnotou, na které je postaven vývoj britského parlamentarismu a která byla přenesena i do kontinentálního pojetí parlamentních pravidel. Pokud dlouhodobě užívaná procedura nenarušuje demokratická pravidla, ale pouze urychluje legislativní proces za situace, kdy se poslanci opozice mohli k věci vyjádřit a měli neomezenou svobodu hlasování, měli reálnou a nezatíženou možnost do Sněmovny včas přijet a hlasovat o zákonu, kterému mohli porozumět, není možno zcela jednoznačně a bez pochybnosti přijmout i závěr o tom, že Ústavní soud měl do zavedené interpretace zákonné, nikoliv ústavní, parlamentní procedury zasáhnout. Svědčí o tom nejen dosavadní judikatura Ústavního soudu České republiky aplikující doktrínu minimalizace zásahů (nesrozumitelné) zahraničních ústavních soudů skeptických a zdrženlivých vůči zasahování do relativně ustálených místních parlamentních pravidel.
I když je pravda, že parlamentarismus je možné považovat za formu vlády otevřenou argumentativní diskusí, neznamená to, že každé marginální posunutí autonomních procedurálních pravidel ve Sněmovně je porušením uvedené teze. Materiální právní stát by měl v duchu sociologického pojetí práva vycházet z práva, které existuje, nikoliv z jeho papírového pojetí. Pokud je doktrína materiálního právního státu přijímána Ústavním soudem se vší vážností, je třeba dokázat, jak fakticky byly ústavněprávní zásady v případě přijetí zákona ve stavu legislativní nouze porušeny. To se Ústavnímu soudu přes mnohanásobné poukazování na teoretické zásady parlamentarismu mnohdy nepodařilo. Většina Ústavního soudu si toho byla vědoma a tato skutečnost se stala skrytým důvodem pro odložení vykonatelnosti obou nálezů.
Zde obě komentovaná rozhodnutí vedla bohužel k uvažování o omezení pravomocí Ústavního soudu, tedy k podobným reakcím, které se objevují v některých excesech Spolkového ústavního soudu v Německu. Zda komentované nálezy ovlivnilo i to, jaký byl věcný obsah zákonů, a problém práva Ústavního soudu rozhodovat o politických otázkách musí být předmětem jiné stati, stejně jako otázka retroaktivity novely některých zákonů.
Dá se říci, že tedy v té minulosti, tak jak byl ten stav legislativní nouze popsán, tak samozřejmě nebyl nikdy nadužíván takovým způsobem, jako je to nyní. Takže doufám, že nakonec zvítězí zdravý rozum. Děkuji za pozornost.
Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Další v pořadí přihlášených je paní poslankyně Karla Maříková a následuje pan poslanec Bašta. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Karla Maříková: Děkuji za slovo, paní předsedkyně. Vážení kolegové, vážené kolegyně, vláda Petra Fialy zaspala a nestihla by ve Sněmovně schválit snížení valorizace důchodů, a tak sahá ke stavu legislativní nouze, tedy v zrychleném procesu. Vláda zcela účelově využívá ustanovení zákona o stavu legislativní nouze k tomu, aby omezila práva opozice při projednání tohoto vládního návrhu zákona. Stav legislativní nouze lze vyhlásit jen za mimořádných okolností, kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu nebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody. Taková mimořádná situace však nenastala, v uplynulých a týdnech nedošlo k žádné živelní katastrofě či jiné mimořádné události, která by podstatným způsobem narušila chod státu.
Doposud probíhal zcela standardní legislativní proces. Pokud vláda tvrdí, že se při projednání zákona dostala do časové tísně, způsobila si ji výhradně sama tím, že zákon předložila velmi pozdě. Úpravu stavu legislativní nouze najdeme jak v § 99 jednacího řádu Poslanecké sněmovny, tak v čl. 17 legislativních pravidel vlády. V § 99 jednacího řádu Poslanecké sněmovny se říká, že stav legislativní nouze je možno vyhlásit za mimořádných okolností, kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu nebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody. Vláda používá právě argument, že státu hrozí velké hospodářské škody, pokud tato úprava nebude přijata. ***
