(6.30 hodin)
(pokračuje Radek Koten)
To srovnání rovněž obsahuje skutečnou okolnost, která způsobila nezbytnost zkráceného jednání, například povodeň, pokud tedy nějaká byla. Dále je uvedeno... Už mám budíček na hodinkách. Dále je uvedeno, která politická strana se postavila proti extenzivnímu výkladu legislativní nouze. V některých případech jsou uvedeny zajímavé citáty ze stenoprotokolu. (Pobavení v sále.) No tak zvoní mně hodinky, že už mám být vzhůru, tak jsem předběhl zase dobu. Ne, mám to v hodinkách.
Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Prosím, abyste dodržovali - v jednacím řádu máme jasně dáno, že bychom se neměli oslovovat z místa. Prosím, pokračujte, pane poslanče.
Poslanec Radek Koten: Děkuji. Celkem bylo do doby přijetí komentovaných nálezů Ústavního soudu přijato celkem 34 zákonů ve stavu legislativní nouze, jediný ze zákonů projednávaných v rámci legislativní nouze byl prozatím Sněmovnou při hlasování o zákonu jako celku zamítnut. V některých případech bylo několik zákonů soustředěno do jediného vyhlášení stavu legislativní nouze. Tento institut totiž umožňuje přijmout více zákonů, pokud už je stav nouze vyhlášen. Naproti tomu v některých případech byla legislativní nouze vyhlášena kvůli jedinému návrhu zákona. Před projednáním každého zákona ve zkráceném řízení musí být trvání legislativní nouze vždy znovu potvrzeno. Je to tedy interpretace obligatorního dvojího potvrzení legislativní nouze před jednáním. O každém ze zákonů byla vytvořena až postupně na nátlak opozičních stran a znamenala zvýšenou rigiditu aplikace institutu.
Co z toho tedy vyplývá? První dojem je ten, že četnost použití zkráceného jednání v rámci stavu legislativní nouze je ve srovnání s normální procedurou zanedbatelná. Během čtyřletého volebního období přijme parlament okolo 400 zákonů. A za těch 15 let, které předcházely tomu roku 2011 od účinnosti současného jednacího řádu, bylo tedy schváleno okolo 1 500 zákonů, z toho tedy jen 34 bylo schváleno v době trvání stavu legislativní nouze ve zkráceném jednání. Je to tedy oproti tomu celkovému počtu přijatých zákonů zanedbatelné číslo, které by mohlo svědčit o tom, že legislativní nouze je přijímána opravdu jen za velmi mimořádných okolností, tak jak to předpokládá jednací řád. Pokud se však podíváme na další čísla, je zřejmé, že skoro polovina návrhů zákonů nesplňuje žádnou zvláštní mimořádnost a byla zkráceným způsobem schválena pro určité subjektivní zaváhání na straně vlády vzniklé při přípravě zákona nebo při řešení určité problematiky. Ta další část návrhu splňuje podmínku mimořádnosti alespoň v tom, že se jedná, jednoduše řečeno, o povodně, o nenadálou změnu situace, například na Balkáně. A je to zřetelně viditelné, že je převažující rezignace Poslanecké sněmovny na to, aby trvala na mimořádnosti situace i za podmínek, kdy se celá Sněmovna v podstatě shodne na tom, že návrh zákona je potřebný, včetně jeho urychleného přijetí.
Postupem doby se stalo zřejmým, že pokud je splněna jedna ze tří věcných zákonných podmínek, je to tedy ohrožení základních práv občanů, bezpečnosti státu, hrozba značných hospodářských škod, netrvá Poslanecká sněmovna na mimořádnosti situace. Zkráceně řečeno, pokud hrozí České republice značné hospodářské škody nebo pokud je třeba přijmout změnu volebního zákona, nevyžaduje Sněmovna, aby jejich ohrožení bylo způsobeno mimořádností situace. Zvyková interpretace se postupem času posunula tak, že postačí, pokud je zde objektivní hrozba vzniku jedné ze tří věcných zákonných podmínek. Mimořádnost situace nebyla až tak vyžadována.
Tento myšlenkový posun byl způsoben zejména praxí v devadesátých letech, dokud neexistoval institut souhlasu v prvním čtení. Poté v konfrontaci s drastickými omezeními poslaneckých práv v institutu souhlasu v prvním čtení, je to tedy asi 20 % všech zákonů, má být podle navrhovatele schválena už v prvním čtení. Ve velké části případů je to však zablokováno. Nebyl stav legislativní nouze považován za žádnou krizovou variantu, která by významným způsobem tehdy omezovala opozici. Musíme si také uvědomit, že v těch několika volebních obdobích, která do té doby byla, tak většinou se jednalo pouze o mírný rozdíl mezi koalicí a takzvanou opozicí. Vedle toho byla v praxi Poslanecké sněmovny používána i možnost extrémního zkrácení projednávání zákona ve výboru, která měla podobné účinky jako zkrácené jednání ve stavu legislativní nouze. Obecně řečeno při složitosti a délce legislativního procesu mezi Poslaneckou sněmovnou, Senátem a prezidentem republiky vláda kterékoliv koalice do toho roku 2011 používala střídavě všechny možnosti, jak v případě naléhavé potřeby legislativní proces zkrátit a zajistit snazší prostupnost návrhu zákona Parlamentem. Cílem nebylo omezit opozici, ale všeobecně překonat chronické procedurální překážky vládnutí, které byly ještě znásobeny nepříznivými politickými poměry, nedostatečnou nebo nestabilní vládní většinou, což významně prodlužovalo délku legislativních rozprav, a to i ve výborech, a vázalo členy vlády na dlouhé hodiny v Poslanecké sněmovně. Z rozboru legislativní praxe toto vyplývá více než zřetelně, zejména v konfrontaci s údajem, jak dlouho v průměru trvá v České republice legislativní proces, což je doba okolo osmi měsíců.
Všechny tři výše uvedené možnosti zkrácení legislativního procesu se tak postupně stabilizovaly jako běžné, ovšem nikoliv mimořádné nástroje racionalizace parlamentních procedur v časově naléhavých případech, a to bez ohledu na původní účely jejich zákonné úpravy, což bylo akceptováno i ze strany každé opozice. To však neznamená, že se momentální opozice proti některým použitím slovně nebránila. Ostatně sofistikované řečnické souboje mezi renomovanými interprety jednacích pravidel jsou stabilním průvodcem fungování každého parlamentu.
Pro srovnání ještě uvedu... Legislativní nouze v jiných státech, je to tedy parciální komparace institutů nazvaných podobně jako v českém jednacím řádu, obsahuje už první odůvodnění nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 55/10 v bodě 88 a 89. Ačkoliv se v odůvodnění jasně říká, že jejich účel, úprava, využití, ústavněprávní limity i četnost aplikace se od institutu legislativní nouze upraveného v jednacím řádu Poslanecké sněmovny značně odlišují, přesto je komparace použita v odůvodnění k navození a posílení dojmu, že se takové instituty mohou používat pokud možno co nejméně.
V Německu a Rakousku se ovšem nejedná vůbec o podobné instituty jako v České republice. V obou německy mluvících státech jde o ústavou zakotvený naléhavý režim mimořádného charakteru, který zcela vylučuje plénum parlamentu dolní komory z přijetí rozhodnutí v legislativním procesu. Pak je samozřejmě závěr o tom, že se taková procedura má použít co nejméně, nezpochybnitelný. Rovněž správné je přezkoumání jeho použití ústavním soudem, neboť se jedná o ústavní institut. V Rakousku tedy upravuje urgentní legislativní proces článek 18 ústavy. Pokud je to nezbytné k tomu, aby se zabránilo zjevným a nenapravitelným škodám pro společnost, je možno přijmout opatření, která podle ústavy vyžadují usnesení Národní rady, jež právě nezasedá nebo se nemůže včas sejít nebo brání-li její činnosti vyšší moc.***
