(15.50 hodin)
(pokračuje Tomio Okamura)
Takže je potřeba vám vysvětlit, jak už jsem říkal, že vyplácení důchodů nemá nic společného s hospodářskými škodami.
Na druhé straně budí rozpaky radikální návrhy na privatizaci penzijního systému v podobě povinného spoření. A cílem této kapitoly, z které vám budu citovat, je nabídnout alternativní model reformy důchodového systému, která je smysluplnější i politicky průchodnější. Struktura kapitoly je jednoduchá. První část přináší úvod do problému, druhá část rozebírá typy penzijních systémů, třetí část analyzuje volbu mezi průběžným a fondovým systémem včetně dopadů obou systémů na úspory, čtvrtá část upozorňuje na náklady přechodu mezi průběžným a fondovým systémem, šestá část přináší náčrt modelu penzijní reformy pro Českou republiku.
Průběžný systém financování důchodů se v posledních letech dostal do krize. Kritici si stěžují, že je průběžný systém financování důchodů příliš rigidní, že jako výdobytek sociálního státu přispívá k vysoké nezaměstnanosti, že důchodové pojištění oslabuje podněty k práci a snižuje růstový potenciál ekonomiky. Průběžný systém je instituce, která činí rozdělení koláče sice rovnějším, ale omezuje velikost tohoto koláče. Ne vždy ekonomové zastávali takový negativní názor. V padesátých letech 20. století většina lidí, která zažila dvě světové války a velkou hospodářskou krizi, věřila, že průběžný systém financování důchodů je užitečný a správný. V situaci, kdy růst mezd a populace převyšoval výnos na kapitálovém trhu, se zdálo, že rozhodnutí zavést průběžný systém financování důchodů po druhé světové válce nebylo špatné, dokonce i kdyby mohl být předvídán současný populační trend.
Řešení krize důchodových systémů při nepříznivých demografických trendech hledají vlády delší dobu v úsporách, zejména ve zpřísňování nároku na důchody, někdy i ve snižování úrovně dávek. Uskutečnění těchto opatření je však politicky a sociálně citlivé. Přesto se zdá, že kosmetické úpravy stávajícího systému v řadě zemí nestačí. Růst výdajů na důchody je sice zpomalí, ale nemusí znamenat dlouhodobě perspektivní řešení.
Debata o penzijní reformě je klasickou ukázkou, jak funguje ekonomická teorie politiky (politicky?). Politické strany se předhánějí v návrzích na změnu dosavadního systému, který je některými považován za neuspokojivý. Když však dojde na lámání chleba a měly by se dojednat podrobnosti, obvykle se zjistí, že rozdíly mezi politickými stranami jsou příliš velké, než aby došlo ke smysluplnému konsenzu. Browning ukázal, že v modelu vládou spravovaného důchodového pojištění nejsou vyplácené penze společensky efektivní, ale jsou výsledkem volebního procesu, kde starší generace přehlasovává mladou. Kdyby se konalo referendum o zavedení povinného důchodového pojištění, první generace by se pravděpodobně rozhodla pro zavedení průběžného systému, dokonce i bez splnění takzvané Aaronovy podmínky. Existují bohužel indicie naznačující, že politické preference obyvatel ohledně fungování penzijního systému se v nejbližší době příliš nezmění. Na jedné straně populační vývoj uvádí průběžný systém na pokraj propasti, takže se hledají alternativy, způsoby zajištění ve stáří. Na druhé straně vyšší podíl starších osob v populaci posouvá věk středního voliče směrem k zájmu voličů v poproduktivním věku, což brání provést radikální reformu důchodového systému. Výsledkem těchto tlaků v rámci politického systému jsou však spíše drobné kosmetické změny stávajícího systému.
Do podoby penzijní reformy se přirozeně promítají různé politické názory včetně otázky, jak velkou rolí má stát zas zasahovat do života občanů. Přesto nelze zanedbávat čistě ekonomické zákonitosti, které fungování důchodových systémů řídí. Důchodový systém se nepohybuje ve vzduchoprázdnu, nýbrž vychází z celé řady širších společenských faktorů, což je třeba národní tradice, historický vývoj, zkušenosti a postoje žijících generací, ekonomická úroveň a mezinárodní souvislosti, včetně ratifikovaných mezinárodních úmluv a členství České republiky v EU. Jeho reforma by proto rovněž měla brát v úvahu společenský kontext a mít politickou podporu.
Cílem první kapitoly, kterou vám budu číst, je nabídnout model reformy penzijního systému, který odmítá dva extrémy: na jedné straně představu, že není třeba dělat nic, a na druhé straně příliš mnoho. Ačkoliv jak obhájci Bismarckova systému, tak stoupenci radikální reformy stojící politicky na opačné straně mají jedno společné: hodlají řešit důchodový problém pomocí zadlužení. Důsledkem obou zmíněných přístupů je obrovský tranzitivní dluh. Vyjdeme-li z předpokladu, že vládní dluhy budou jednou vykoupeny vyššími daněmi, podněcuje nás to spíše hledat takový model reformy důchodového systému, který minimalizuje vládní schodky s ní spojené. Místo radikální reformy je vhodnější úprava parametrů průběžného systému, například zvyšovat věk odchodu do důchodu a snižovat poměr průměrný důchod - mzda. Proto jsem také v úvodu zdůraznil, že je to jeden z názorů, protože například hnutí SPD je zásadně proti zvyšování věku odchodu do důchodu nad 65 let. My jsme zásadně proti. A samozřejmě i už v tom úvodu, který tady čtu, nejsem autorem té knihy, tak už tady vzniká řada samozřejmě polemických momentů, s kterými za SPD nesouhlasíme. Ale znovu říkám, těch materiálů je hodně, tak jsem si vybral jeden z nich, který by mohl také vzbudit právě třeba nějakou diskusi.
Co se týče typu penzijních systémů, tak systémy důchodového zabezpečení lze členit dle různých kritérií: povinné nebo dobrovolné členství, veřejný nebo soukromý management, pojištění nebo redistribuce, fondový nebo průběžný systém, definované dávky nebo definované příspěvky. Pomoc ve stáří může být zajištěna pomocí zaměstnavatelských fondů, soukromých penzijních fondů, osobními úsporami či životním pojištěním. Lidé rovněž mohou investovat do vlastních dětí či nemovitostí. Je nezbytné odlišit systémy průběžně financované, dávkově definované a systémy průběžně financované a příspěvkově definované a systémy fondově financované a příspěvkově definované či fondové systémy dávkově definované. Důchodový systém může vzniknout i kombinací těchto přístupů. Nestačí proto hovořit pouze o průběžně důchodovém a průběžném systému financování důchodů nebo fondových systémech nebo pouze o veřejných či soukromých systémech.
Takže se podívejme, jaké mají ty různé penzijní systémy, jaké mají své výhody i nevýhody. Výhodou veřejných průběžných důchodových systémů je, že jsou odolnější proti inflaci, nepodléhají výkyvům na kapitálovém trhu a umožňují vyrovnávat důchodový systém podle parametrů. Jejich nevýhodou je často vysoké přerozdělování, povinné příspěvky, které mají charakter daně, a větší citlivost na demografický vývoj. Výhodou fondových soukromých penzijních systémů je větší individualizace, kdy dávky odpovídají zaplaceným prostředkům, snazší přizpůsobení demografickým trendům a nízké daňové zatížení. Mezi nevýhody soukromého důchodového pilíře patří, že soukromé penzijní fondy nemohou nabízet pojištění proti depresi, rizikům kapitálového trhu nebo neočekávané inflaci.
V rámci západoevropských penzijních systémů existují dva základní modely: Bismarckův a Beveridgeův (vysloveno, jak psáno). Bismarckovská tradice je odvozená od systému sociálního pojištění zavedeného německým kancléřem Bismarckem v roce 1889, kdy vznikl systém starobních a invalidních důchodů následovaný zdravotním pojištěním a úrazovým pojištěním. Bismarckovský model usiluje o udržení životní úrovně pojištěných. ***
