(15.50 hodin)
(pokračuje Roman Kubíček)
A pak se musíme položit před určité slovo a musíme si ho tady říct, a to se jmenuje uhlí. Já vím, že v uplynulých letech to bylo malinko sprosté slovo. A děkuji kolegům z hospodářského výboru, kteří mají trošičku řekněme takový ten střízlivý pohled na to, co se dá a nedá dosáhnout. A uhlí je energetický zdroj. Je to ten energetický zdroj nejenom na teplo, ale i na výrobu elektrické energie. Pochopitelně k tomu se dostáváme do obrovského problému emisních povolenek, kde kdysi dávno vznikla celkem zajímavá myšlenka, která nutila ty, co využívali fosilní zdroje, k určitým upgradům a čištění a tak dále, tak se nám malinko zvrtla, protože kdyby ta myšlenka byla postavená tak, že by emisní povolenky jednoznačně obchodovali emitenti a výhodu by získávali ti, kteří investují do svých technologií, do technologií čištění a tak dále, tak by to bylo super, protože by to byl hnací motor a všechny zdroje, které by fungovaly, by nějakým způsobem měly zájem investovat do svého upgradu a jejich vlastníci by nevybírali všechny dividendy a dávali to do budoucnosti, jakým způsobem by to mohlo fungovat. Ale bohužel tak to nebylo a vlastně se z toho stal obchodní derivát, a to je cesta do pekel vždy.
Takže se to nakupuje. Prostřednictvím pana předsedajícího jsme se tady bavili s Ivanem Adamcem, že už to nemají americké a kanadské fondy, ale že to koupila Čína od nich. Upozorňuji, že emisní povolenky skutečně skoupila Čína ve velkém, protože to byla pro ně znamenitá investiční příležitost. A predikce a náplně, kdy v roce 2030, a tomu jsme asi rozuměli, měla emisní povolenka stát 32 eur, tak ty se nenaplnily, protože s tím se počítalo, takové byly predikce, takové byly cash flow tepláren, plynáren, elektráren. A jakmile z tohohle vypadnete, tak víte sami, kdo dělal v podnikání, že změnovky do 5 % se dají ustát celkem jednoduše, jakmile se to pohybuje už kolem 10 %, tak už to zasahuje hospodaření firmy. A pokud to uděláte v rámci stovek procent, tak se občas dostáváme i do situace, zda je ten podnik lepší zavřít, nebo popřípadě být závislý na určitých dotacích. A to tady máme dneska. Protože kdybychom teplárny nechali bez dotací, tak by nebyly schopny vyrábět, nebo by musely zásobovat teplo těm občanům za neuvěřitelné peníze. A myslím, že jsme byli svědky, co se prostě stalo, a teď se znova vracím k tomu, že růst energií byl v polovině minulého roku. Neměl nic společného s válkou na Ukrajině. Neměl. Reagovali jsme na to. A já znova oceňuji své kolegy z hospodářského výboru, my jsme o tom diskutovali. Diskutovali jsme, ještě než přišly problémy. Ptali jsme se na to, co se stane, jakým způsobem to bude fungovat.
A teď se dostáváme k tomu, že budeme padat do energetické chudoby. A já jsem energetickou chudobu někdy před třemi čtyřmi lety na hospodářském výboru otvíral a nebylo to úplně akceptováno jako téma, které by bylo uchopitelné. Jenom podotýkám, že jsem měl několik schůzek s evropským ombudsmanem pro energetiku. A tento problém již byl detekován v Evropě daleko dříve. A pro vás bude možná strašně zajímavé, že největší problémy s energetickou chudobou má poměrně bohatá Velká Británie. Ve Velké Británii dokonce umírá až 40 000 lidí na podchlazení v důsledku nedostatku elektrické energie v zimě. Tak to prostě je.
A já vím, že pan ministr Síkela pracuje na nějakém speciálním tarifu. Tak tady zkusím nadnést řešení, která by mohla vyjít. Dávám to k diskusi. Kolegové určitě budou na to nějakým způsobem reagovat, popřípadě si to pak můžeme vzít na hospodářský výbor a projednat to. Speciální tarif ministr Síkela zmínil počátkem února. A teď si říkáme, co jako bránilo speciálnímu tarifu, aby fungoval. Tenkrát to označili dodavatelé energií jako cestu pravděpodobnostně nerealizovatelnou - a je to v rámci databází uživatelů. Jednou tu bylo i řečeno, že by se využily některé databáze Ministerstva práce a sociálních věcí, ale propojení se soukromým sektorem je velmi obtížné a dodavatel energií prostě nemá informace o příjmech toho kterého odběratele a ani je mít nemůže. Takže pouze v některých případech může zjistit, že někdo pobírá příspěvky na bydlení, a to když si dotyčný vyžádá pro účely zlevněného tarifu nějakou žádost o potvrzení. A to je taky otázka, zda to bude relevantní, bude to pravdivé a tak dále. A je to velmi složité. Ono to potom ten systém prodražuje, protože vždycky, když se tady bavíme o tom, jestli je něco plošné a méně plošné, a dohadujeme se o tom, tak tam je vždycky otázka, co stojí administrace. Když je to plošné, je to jednoduché. Když je to cílené, je to složité. A teď si musíme na misku vah vždycky položit, co je levnější. Správný hospodář takhle funguje.
A další věc, která je, kdybychom udělali ten tarif, tak dodavatel sám nemůže poskytovat sociální slevu z toho, co nakupuje a prodává. To znamená, že stát by se musel rozhodnout dotovat rozdíl ceny. A teď se ptáme, jakým způsobem spočítat rozdíl v ceně, když vidíme tu volatilitu ceny a vidíme ty pohyby a vidíme ty nákupy. A teď se zrovna bavíme o tom, kde má dodavatel nakoupeno. To jsme neošetřili zákonem, takže mu dneska nemůžeme říkat, že musí mít nakoupeno na dva roky dopředu. On může říkat, nějakým způsobem to mám vyvážené, 50 % mám nějakým způsobem zabezpečeno na další roky, a ostatní budu nakupovat na spotových trzích. A potom bych nechtěl vidět, jak se bude prokazovat, za kolik nakoupil, kde na koupil, v které době, protože ta energie nejde změřit, že byla v tu chvíli nakoupena a v tu chvíli dodána a že to je cena přesně za tu hodnotu a že to takhle nějakým způsobem budeme (nesrozumitelné).
A teď si nějakým způsobem řekneme, jak to řeší někde jinde. Ve Francii je dnes energetickou chudobou ohroženo zhruba 5 milionů domácností. V letech 2005 až 2018 jejich situaci řešil stát prostřednictvím tarifu základní potřeby. Ten spočíval ve slevě na prvních 100 kilowatthodin, a to až o 60 % základní ceny, které dostávaly domácnosti v závislosti na počtu členů. Systém spravovali sami dodavatelé, kteří na to měli vyčleněné speciální sociální zaměstnance. Ještě vysvětlím, ty zaměstnance zaplatil dodavatel, ale původně je vyškolovalo něco jako jejich Ministerstvo práce a sociálních věcí a byli to lidé, kteří chodili sociálně po těch skupinách a věděli, kde se pohybovat a jakým způsobem to dělat. Dodavatelé dostávali data od sociálního úřadu, nicméně museli upravit IT systémy včetně zabezpečení osobních údajů. Systém byl částečně financován z určité platby za elektřinu, tak jako u nás je financováno OZE. A na tento tarif mělo nárok ve Francii cca 2,7 milionu domácností, ale využilo to asi 80 %. Přestože měli nárok, někteří lidé nepožádali o dorovnání.
Celkově se zjistilo, že systém v nákladech na spravování IT systémů a sociálních pracovníků se ukázal jako drahý a nepružný, a proto Francie od 1. ledna 2018 nahradila tento systém takzvaným energetickým šekem. Tento je zasílán měsíčně a lze jej použít na úhradu účtu za energie, ale také na zlepšení energetické náročnosti domácnosti. I tento systém má nějaký problém, protože 20 % těchto poukázek se stalo předmětem spekulací. Známe naše stravenkové poukázky, které se taky na některých sídlištích prodávaly za polovinu hodnoty. Tak oni skutečně našli v tom systému nějakou díru a prodávali to takovýmto způsobem. Postupně ale díky šekům skupina, která si to nárokovala, vzrostla z 2,7 milionu až na 5,8 a výše podpory narostla a pohybuje se v současné době mezi 48 až 277 eury.
Potom se ještě dostaneme k tomu, jak vlastně problémy s energiemi řeší jednotlivé země Evropské unie, a bude zajímavé, jakým způsobem k tomu ještě přistoupily.
Teď se dostaneme k tomu Spojenému království. Spojené království, průměr, kde odhadovali v prvních fázích 10 000 lidí, kteří umřeli díky nedostatku energie, a zvedlo se to až na 40 000, ale bylo to spojeno s covidem, abychom si zase rozuměli, že to nebylo dáno tak, že najednou z roku na rok vystoupili z Evropské unie, ale prostě lidé, kteří měli tu nemoc, tak byli v podstatě citlivější na teploty. ***
