(11.10 hodin)
(pokračuje Věra Kovářová)
Dopředu samozřejmě jsem očekávala, že zde budeme slyšet to spojení, že se o uprchlíky vláda stará, ale o vlastní občany nikoliv. Tak v obou vystoupeních předřečníků to zaznělo. Samozřejmě že zde také zaznělo, že vláda je v područí Bruselu. A možná někdo bude říkat, že vláda nic nedělá proti drahotě. A zase to nebude pravda. Vláda dělá protiinflační kroky. Já chápu, že se tyto kroky někomu nelíbí, že by to dělal jinak a že by dal podporu všem, tedy každému, kdo to potřebuje, nebo nepotřebuje, prostě by ji dostali všichni. Zkrátka tento přístup je ale velmi neekonomický. Vláda se rozhodla jít vlastní cestou. A jinou. A tou je adresnost a pomoc těm, kdo ji skutečně potřebují. Nevyhazovat peníze, ale použít je racionálně.
Vláda nedělá zmatené kroky na efekt, jako třeba zastropování ceny, aby pak za pár týdnů musela připravovat přídělový systém, jak se o tom zcela vážně uvažuje v Polsku. Ministři a jejich týmy pracují nikoliv pro kamery, ale zato soustavně. Připravuje se energetický balíček, ve kterém jde vedle řady ekonomických změn o cílené a fungující zásahy do sociálního systému. Mně se osobně líbí myšlenka, se kterou přišel náš pan ministr Síkela, abychom valorizovali existenční a životní minimum, a vláda o tom uvažuje. To následně ovlivní řadu konkrétních dávek, které budou valorizovány automaticky.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, dnes budeme rozhodovat o nouzovém stavu, o jeho prodloužení. Škoda, a paní předsedkyně Schillerová tady o tom hovořila, to téma se zpolitizovalo. Ano, zpolitizovalo. Takže zřejmě není žádný argument, který by vás přesvědčil. Učinili jste politické rozhodnutí a já v žádném případě nezpochybňuji vaše naprosté právo takový postoj zaujmout. Ale určitě by se nám všem lépe pracovalo s vyhlídkou, že diskuse bude sice ostrá, ale nikoliv diskuse nekonečná. Česká republika potřebuje v těchto dnech méně slov a více činů. Děkuji za pozornost. (Potlesk zprava.)
Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji. A po paní místopředsedkyni je další s přednostním právem přihlášený pan ministr Marian Jurečka a poté taktéž s přednostním právem je v pořadí pan ministr Vít Rakušan. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Místopředseda vlády, ministr práce a sociálních věcí ČR Marian Jurečka: Děkuji. Dobré dopoledne, vážená paní předsedající, kolegyně, kolegové. Já jsem samozřejmě chtěl reagovat i na věci, které tady řekl jak pan předseda Tomio Okamura nebo paní předsedkyně Alena Schillerová, ale bohužel oni řekli své projevy a odešli z tohoto jednacího sálu, takže těžko se k nim potom hovoří a reaguje na věci, které tady zazněly a jsou zjevně nepravdivé a některé i bohužel lživé. Já si tedy dovolím říci pár podstatných věcí ještě k tomu, co řekl kolega pan ministr vnitra Vítek Rakušan k důvodům, které za jeho resort jsou důležité pro to, proč máme mít dál stav nouze do konce května, proč žádáme Sněmovnu o prodloužení.
I za resort Ministerstva práce a sociálních věcí je tady jasný důvod, proč potřebujeme prodloužit stav nouze. Ten důvod se týká zlepšení a zrychlení administrativy pro naše občany, občany České republiky, abychom v této výjimečné situaci, kdy úřady práce a především úřednice, které tam pracují, byly schopny tento proces zrychlit, abychom nemuseli postupovat standardně podle správního řízení, aby ta rozhodnutí mohla být rychlejší ve prospěch občanů České republiky. My poté, co jsme si tady schválili lex Ukrajina, už nepotřebujeme mít to zrychlení pro občany, kteří přicházejí z Ukrajiny jako váleční uprchlíci, ale využíváme ten institut v téhle situaci, kdy narostly administrativní nároky na úřad práce, ve prospěch českých občanů. To tady chci říct v případě resortu Ministerstva práce a sociálních věcí.
A musíme si uvědomit také, v jaké situaci my dneska jsme. My jsme v situaci, ve které Evropa 82 let nebyla. Nebyla Evropa v situaci, kdy by 10 milionů lidí muselo z jedné části země prakticky během dvou týdnů opustit své domovy. Taková situace tady nebyla, čili my ji všichni máme poprvé. Z těch 10 milionů více než 3 miliony lidí odešly z území Ukrajiny a šly do zemí, které s nimi souvisí, případně do některých dalších, jako je například Česká republika. Opět je to bezprecedentní pohyb takovéto silné migrační vlny lidí, kteří utíkají před válkou z důvodu ohrožení svého života. Sedm milionů z nich zůstává v té západní části Ukrajiny, především v okolí Lvova a ve Lvově. A je naší zodpovědností jako lidí, jako aktu lidskosti, se o kohokoli, kdo přichází, jde mu o život, nemá přístřeší, hledá bezpečí, o tyto lidi postarat. Myslím, že to vnímáme každý. Jako jsme si my někteří prožili například povodně roku 1997, roku 2002, jako jsme si prožili v loňském roce tornádo, tak prostě si myslím, že ti lidé, kteří pomáhali, neváhali na minutu, jestli mají pomoci a jestli pomáhají jenom do nějaké přiměřené míry, prostě šli a pomohli, protože pomoci v takovéto výjimečné situaci je prostě lidské.
A já jsem třeba rád, že v minulosti si otázky, které tady kladl Tomio Okamura, nekladl třeba britský premiér Winston Churchill, protože nevím, jak by dopadla Evropa v bojích v rámci druhé světové války, kdyby on vedl debaty na území Velké Británie a říkal: Milí Britové, není to až moc? Nebereme tady těch, kteří k nám přichází přes kanál, zbytečně moc? Neměli bychom dát nějakou kvótu a říci si, kolik těchto lidí vezmeme? Kolik jich zařadíme do naší armády? A nebude stačit, když jenom ubráníme náš ostrov a za ten kanál k těm Evropanům, Francouzům, Čechoslovákům a dalším už nebudeme vysílat ty naše vojáky? Přece to je za nějakou naši hranici komfortu. Máme se postarat jenom o nás, o Brity... Ne, takovou debatu on a další státníci zaplať pánbůh nevedli. Protože kdyby tam stáli tenkrát v čele těchto států politici, kteří uvažují, jako teď před chvíli tady řekl Tomio Okamura, tak by se možná celý osud Evropy v druhé světové válce odvíjel úplně jiným směrem a možná my bychom tady dneska nestáli.
Jsme v situaci, kdy pomoci je naše lidská humánní vlastnost a povinnost. A já jsem hrdý na české občany, Českou republiku, všechny ty, kteří dneska pomáhají na různých úrovních, za to, že pomáhají a jak pomáhají. Za čtyři týdny jsme zvládli obrovský příliv lidí, kteří k nám přišli požádat o pomoc. A já když se s nimi bavím, a byl jsem na mnoha jednotlivých krajských asistenčních centrech, tak většina z nich je neuvěřitelně vděčná. Nebo všichni, se kterými jsem mluvil, jsou vděční a mají odhodlání v okamžiku, kdy bude bezpečno, aby se mohli na Ukrajinu vrátit, do své vlasti, do svých domovů, obnovit svoji zemi. A já bych si přál, aby kdyby nedej bože někdy nastala situace, kdy nám by hrozila podobná situace, aby kdokoli z našich sousedních nebo jiných blízkých spřátelených zemí poskytl stejnou podporu, stejné útočiště, stejnou míru solidarity, jako poskytujeme i my dneska. I to je potřeba v tom kontextu si uvědomit a takto to také chápat.
Když tady zaznívají věci, které tady zazněly, že nepomáháme našim občanům a podobně - stále funguje celý systém sociální podpory. Náš resort a úřady práce od začátku řeší pomoc lidem v návaznosti na energie. Máme o více než 40 000 přijatých a administrovaných příspěvků na bydlení oproti tomu standardnímu počtu. Když nám veškeré ostatní podpory každý měsíc na úřadech práce, zhruba 1,3 milionu administrovaných dávek a podpor, které děláme pro české občany, běží. Všechny tyto věci běží. Zvalorizovali jsme od června tohoto roku mimořádné důchody a jsme připraveni, pokud to bude nutné, udělat mimořádnou valorizaci ještě jednou, pokud ta inflace bude k tomu dávat ten podklad, který je pro to potřeba. Nezapomněli jsme na české občany. Děláme kroky, kterými se snažíme reflektovat tu situaci a pomoci jim. ***
