Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno !

Poslanec Jan Kubík: Vážené kolegyně a kolegové, program dnešní schůze je jasný a to, že vládní koalice dosáhne svého za každou cenu, je také jasné. Možná by se mohlo zdát, že toto jednání 104. schůze je vlastně zbytečné. Naše projevy jsou zbytečné, všechno je přece jasné a nalinkované. Musím ale kategoricky říct, že všechno jasné není a nalinkováno je prvních deset centimetrů z přímky, která míří neznámo kam. Odchod do důchodu a důchodová valorizace se totiž staly předmětem politického boje. Doplatí na to občané, doplatí na to systém sociálního zabezpečení a doplatí na to celý stát. Místo hledání dohody, která bude fungovat déle než mandát této vlády, a hledání skutečného řešení důchodové reformy jsme svědky realizace projektu, který je odtržen od reality a nebere v potaz skutečnou situaci pracujících lidí nad padesát let.

Vážené kolegyně a kolegové, je potřeba tento hon za nereálný snem zastavit a společně sednout k jednomu stolu. Ne tak, že se jako na dnešní schůzi opozice vypovídá a koalice schválí co chce. Jde opravdu o dohodu nejen napříč politickými stranami, ale celou společností. Musí také skončit nenávistné kampaně proti důchodcům ve smyslu, že jsou na obtíž. Víte, důchodci jsou kromě dětí ta nejzranitelnější skupina. Neprotestují, mlčí, když jim silnější berou. A toho já nechci být součástí, ani svědkem. Chtěl bych, aby lidé v důchodovém věku byli ctěnou a respektovanou součástí naší společnosti. Nemůžeme chtít, aby oni, kteří celý život pracovali, sahali do svých kapes a zbytků úspor a financovali vládní ekonomické pokusy. Musíme to být my, kteří můžeme pracovat, můžeme vytvářet hodnoty, kdo se postarají. A není to jen o zvedání daní. Je to o ohledání zdrojů, o zajištění toho, aby neutíkaly finance z České republiky mimo ni, aby vznikaly projekty a z jejich výnosů jsme mohli uhradit důstojný podzim života našich blízkých.

Důchodovou reformu předsedové stran hájí jako nevyhnutelnou ochranu budoucích generací. Jenže jaká je realita? Jak už zde zaznělo, už dnes občané nad padesát let těžko hledají zaměstnání, a to se nebavíme o tom, jak bude vypadat pracovní trh pro zaměstnance 60+. Takže jsme je odsoudili žít poslední léta na pracovním úřadě a brát dávky. Tito lidé vám peníze do systému opravdu nepřinesou. Naopak, budou vás peníze stát. A co pak jako vláda uděláte? Nic. Bude to totiž velký problém pro budoucí vlády. Už jsem to uvedl, ale pro získání prostředků pro důchodový systém není správné řešení donutit lidi platit déle do systému a pak jim postupně snižovat důchody. Je to o hledání a nalezení nových zdrojů financí, navíc je to i etický rozměr. Staří lidé, a znáte to všichni ze svého okolí, si moc nestěžují, neburcují, nedemonstrují. Oni prostě jenom doufají, že mohou důstojně dožít, ideálně s co největší nezávislostí na okolí, protože chápou, že to ti mladí nemají lehké. A my jim za tento vstřícný přístup ještě naložíme.

Pan premiér Fiala řekl: Společnost stárne, klesá porodnost. Podíl lidí v důchodovém věku, kterých je dnes asi pětina, do roku 2050 vzroste na třetinu. Toto stárnutí společnosti vytváří enormní tlak na náš sociální systém, jehož kondice už není nejlepší. Penze jsou už dnes největším výdajem státu a penze pokrývají skoro třetinou veřejných výdajů. Každá třetí koruna, kterou má stát k dispozici, jde na důchody. Jenže proč klesá porodnost? Proč lidé nemají děti? Protože musí pracovat, aby si v této předražené a komplikované společenské situaci zajistili základní životní podmínky. Inflace, kterou tato vláda neřešila, ceny potravin. Ne v době covidu, teď se běžte podívat do supermarketu na ceny potravin. Tak, jak tato vláda nastavila a nastavuje životní podmínky, tak není pro mnoho lidí ani možné a zodpovědné, aby děti měli. To, že klesá porodnost, není argument pro to, aby se zvýšil věk odchodu do důchodu. Ale je to výzva, co udělat pro to, aby zde nastaly podmínky, které růst porodnosti naopak umožní. Argument, že v roce 2050 dosáhne schodek 5 procent českého HDP, tedy zhruba 350 miliard, je jednoduše spekulace. Máme spoustu času vytvořit takové nástroje, které důchodový systém saturují. Existuje přece několik možností, jak prostředky do státního rozpočtu přivést, a nejen čekat na to, kolik v rámci zvýšené daňové zátěže přibude. Žijeme ve velmi nesnadné době, a proto je potřeba hledat taková řešení, která umožní vysokou soběstačnost na zbytku Evropy v okamžiku krize. Vzhledem k tomu, že naše země neleží na nekonečných ložiscích ropy, plynu, barevných kovů, je potřeba hledat řešení jinde. A tím řešením jsou nové projekty, které přinese věda a výzkum, které umožní tvorbu příjmů takovým způsobem, který přinese potřebné finance. Vím, že to je běh na dlouhou trať a není to jen honba za lajky. Ale právě to je potenciálním zdrojem k zajištění důchodového systému i u nás. (nesrozumitelné slovo), a to už jsem zmínil, je odliv kapitálu mimo území České republiky. Že partikulární zájmy určitých subjektů, které mají zastoupení v naší republice, snižují tímto odlivem životní úroveň občanů České republiky. Proto je důležité si sednout za společný stůl a hledat komplexní řešení poctivě, bez politického zabarvení.

Dámy a pánové, pan Jurečka je podle svých slov připraven udělat v reformě nějaké změny ve Sněmovně. Nevím, spíš to dopadne, jak jsem říkal na začátku. Opozice vyčerpá všechny své logické argumenty a pak se to na sílu schválí. Občané naší země to snad vnímají. Pokud ne teď, tak nejpozději v okamžiku, kdy v předdůchodovém věku začnou řešit existenční problémy. A pokud jde o tento zákon, nezmění jeho kvality nic, ani jednání ve výborech, ani druhé čtení. Myslím, že je potřeba začít znovu, ne rychle, ale dobře.

Děkuji.

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji pěkně. Nyní postupujeme v debatě k příspěvku pana poslance Milana Brázdila, připravit se poté může pan poslanec Kamil Farhan. Prosím, pane poslanče.

Poslanec Milan Brázdil: Děkuji. Dobrý den, kolegyně, kolegové. Dlouho probíráme novelu o důchodovém pojištění, dlouho, třetí den, a těch argumentů padlo strašně moc. Ale všimli jste si, že vlastně obhajoba je jenom od pár poslanců. Ono jich moc není, kteří by říkali argumenty pro. A já vím, že mezi nimi jsou kolegové, kteří to nechtějí, a já určitě bych to nikdy neřekl, nechtějí. Nechtějí tuhle tu věc. Uvědomují si, že to asi není úplně správné. Ale chápu, že prostě budou hlasovat tak, jak hlasovat budou. Chtěli jsme také diskutovat o věcech, alespoň já a zdravotníci, i o fyziologických mezích stárnutí. Kde je ta hranice, kdy ještě jsme schopni kvalitně pracovat? Kdy už ne? Nemluvím o nemocech. No, to nakonec jsem se dozvěděl, že pan profesor Válek, ministr zdravotnictví, říká: ne, to budeme diskutovat až potom na výborech. No, chtělo to dřív, mnohem dřív. Možná kdybychom to znali dopodrobna, argumenty odborníků, tak by ani to neprošlo dál do druhého čtení. Nedozvěděli jsme se.

Co tedy teď s tím? Jsme v prvním čtení. Asi tušíte, že prostě to bude propuštěno do druhého. Otázkou zůstává, jestli vůbec my, kteří to kritizujeme, máme podávat nějaké pozměňovací návrhy. Máme se vůbec podílet na nějaké kultivací, anebo to nechat tak, jak to je a říkat: to není naše, my jsme to nechtěli. Půjde to do Senátu pravděpodobně, tam s tím asi také - nevím, možná to vrátí, možná ne. No, v konečné fázi prezident to podepíše a zákon bude na světě. A teď vy všichni - mimochodem hodně špatný pocit člověka je nejistota. Víte, když jste nejistí, nevíte, jakou máte nemoc. Je to léčitelné? Bojíte se, bázeň, nemoc, strach. To jsou strašné pocity lidí. A já mám pocit, a ne za sebe, já už jsem říkal, já jsem už důchodce, ale mám takový pocit, že mnoho lidí se teď bojí. Jak to vlastně se mnou bude? Tak já jsem makal a kdy já vlastně půjdu, kdy se to dozvím? Mladé lidi to až tak moc asi nezajímá, mají jiné starosti, ale také na ně dojde. Jak se to tedy nakonec může změnit? Jediná varianta a teď mluvím k vám, lidem, jestli to vůbec někdo poslouchá, vy to můžete změnit jenom jedním způsobem. Prostě musí přijít někdo jiný, jiné politické seskupení. Mluvím tedy o nás, my s tím nesouhlasíme, kteří to napraví. A už to tady bylo zmíněno mnohokrát, že prostě takto to nenecháme. Za mě je to opravdu těžký nesmysl. V sedmdesáti letech, těšit se v sedmdesáti, že si budu moc nakonec ulevit, to je prostě nesmysl. To nejde a vy to tušíte.***