(13.50 hodin)
(pokračuje Jana Hanzlíková)
Další věc, kterou chci připomenout, je účinnost zákona. To tady také zaznívalo a také jsme na to nedostali jasnou odpověď, proč jsou připravovány dva návrhy, které se týkají voleb, a každý je s jinou účinností. Korespondenční volbu - prosazujete účinnost v roce 2025. A já tady říkám, že pokud byste tu účinnost posunuli, tak by se klidně bývalo mohlo jít právě tou standardní legislativní cestou.
Mnohokrát tady zaznělo, že chybí analýzy, a při těch diskusích jsme to tady neustále pociťovali, jak nám chybí podklady, chybí nám ta čísla. Dnes jsem tady o tom hovořila, že to bylo vlastně poprvé, kdy tady byl pan ministr Lipavský, kdy jsme tady mohli slyšet už konkrétní čísla, ale je velká škoda, že tady se to stalo až pátý den projednávání tohoto návrhu. Musím říct, že právě ty informace jsou neuvěřitelně důležité pro to rozhodování, a v podstatě když si vzpomenu na dobu, kdy jsem pracovala na ministerstvu a my jsme tam připravovali návrhy zákona, tak nejenom že jsme používali tu standardní cestu, ale my jsme připravovali dokonce i v některých případech několik variant. U těch variant byly přesné, podrobné informace včetně finančního ohodnocení těch jednotlivých variant, takže jsme dávali vlastně možnost poslancům zhodnotit, vybrat nejlepší variantu s tím, že k tomu měli veškeré podrobné informace. Myslím si, že to by nám tady velmi prospělo, určitě bychom to přivítali.
Jedna z obrovských částí, o kterých hovoří spousta právníků a dalších odborníků, je to, že se objevuje riziko nesouladu s ústavou. Musím říct, že to zmiňují nejen ti právníci, ale je to zmíněno i ve zprávě samotného Ministerstva vnitra, kdy vlastně na toto riziko tam upozorňují. Teď se již dostávám tedy k té části připravovaného příspěvku, kdy jsem to zaměřila právě na tohle riziko, soulad s ústavou.
Všichni víme, že všeobecně platí, že být voličem je významnou společenskou funkcí, že volební právo má pro demokracii obrovský symbolický význam. Proto je tu stát, který je garantem a ochráncem výkonu tohoto práva, a proto je také zakotveno právními předpisy nejvyšší síly, tedy Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. Volební legislativa pak musí být jasně nastavena tak, aby organizace voleb zajišťovala základní principy volebního práva. Článek 18 ústavy vymezuje jako základní atributy volebního práva všeobecnost, rovnost, přímost a tajnost výkonu volebního práva, přičemž za tajnost je považováno, že nesmí být možné spojit voliče s odevzdaným hlasem, volič má právo se rozhodovat svobodně a nezávisle na jakýchkoli vnějších vlivech. Poté přímost, to je volba, která je prováděna přímo voličem. Zásada přímosti je odvozena od principu nezcizitelnosti volebního práva. Co se týká rovnosti, tak tento princip, podle kterého má každý volič tedy jeden hlas a váha všech hlasů je stejná, a toto pravidlo se promítá do praktické konstrukce volebního systému. Všeobecnost pak stanovuje, že právo volit mají všichni občané bez jakýchkoli omezení.
V souvislosti s korespondenčním hlasováním jsou nejvíce diskutovány zejména principy tajnosti a přímosti, protože u těchto principů jsou rizika porušení výraznější. Tedy když se zaměřím na tyto dva principy, tak trochu podrobněji. Tajnost hlasování lze chápat ve vertikální a horizontální rovině, kdy vertikální rozměr zahrnuje ochranu voliče před veřejnou mocí a horizontální rozměr pak ochranu před ovlivňováním ze strany soukromých subjektů, kam je řazena i rodina. U klasického způsobu hlasování obě roviny do značné míry splývají, neboť jsou obě v české právní úpravě zajištěny stejnými postupy. V případě ochrany voliče před veřejnou mocí je tajnost hlasování, tedy nemožnost spojit voliče s jeho hlasem, zajištěna skrze povinnost každého voliče odebrat se nikým nedoprovázen ve volební místnosti za plentu, samozřejmě s výjimkami v případě osob třeba zrakově postižených, o tom už jsme tady také hovořili. Vzhledem k tomu, že volič svůj hlas následně odevzdá v obálce přímo do volební urny, nelze jím vhozený hlas k voliči zpětně přiřadit. Veřejná moc reprezentovaná ve volební místnosti volební okrskovou komisí tak nemá možnost v žádném okamžiku zjistit, jak který konkrétní volič hlasoval. V případě ochrany před ovlivněním ze strany třetích subjektů, typicky členů rodiny, ale i dalších osob, poskytuje hlavní ochranu taktéž odebrání se za plentu. Jelikož se volič v době výběru hlasů nachází za plentou sám, je osobní volba, tedy volba učiněná bez jakéhokoli nátlaku, zajištěna.
Co se týká přímosti, volba je prováděna přímo voličem. Právo volit nesmí být žádným způsobem převedeno na jinou osobu. Omlouvám se. (Otevírá si láhev s vodou.) Toto je ve volební místnosti plně zaručeno, protože volič přichází osobně, je identifikován dle platného dokladu a za plentu odchází sám. U korespondenčního způsobu tomu tak není, tudíž nelze zcela zaručit volbu tajnou, osobní a svobodnou. Velmi zjednodušeně řečeno, při korespondenčním způsobu neexistuje možnost zkontrolovat, zda svobodně volil skutečný člověk, který na to měl právo. Do obálky by si někdo mohl dát jiný hlasovací lístek, než by dotyčný chtěl. Tento argument je zcela namístě a zaznívá, jak už jsem říkala, i od některých ústavních právníků a dalších odborníků.
Takto se například vyjádřil ústavní právník Jan Kudrna, kdy řekl, že korespondenční volba úplně nevyhovuje ústavě, navíc může usnadnit kupčení s hlasy. "To největší úskalí," řekl, "vidím v požadavcích, které ústava a Listina základních práv a svobod klade na volby a samotné hlasování. Ústavní dokumenty vyžadují, aby za prvé byla volba osobní, za druhé má být zaručena tajnost hlasování a volba má být svobodná. Ústava ani Listina to sice přímo neříká, ale jasně se předpokládá, že má existovat co největší důvěra v celý volební proces od začátku až do konce. To znamená od toho, kdo je uznaný jako oprávněný volič, až po řekněme přepočet hlasů na mandáty. Tento proces má být verifikovatelný a má být pro každého pochopitelný a bez nějakých větších pochybností. Bohužel u korespondenční volby na rozdíl od normální klasické volby, kde je člověk sám za plentou, mohou být další lidé a může se stát, že členové rodiny nebo někdo jiný mohou přímo kontrolovat, koho dotyčný volí. Za plentu musí jít každý sám a zákon říká, že pokud se tam neodebere, tak mu hlasování nebude umožněno. To znamená, že nutíme voliče, aby šel za plentu, což u korespondenčního hlasování samozřejmě nebude. Ale mohou tam být i jiné možnosti ovlivňování, například korupce." Jmenovaný ústavní právník, který má jasné výhrady ke korespondenčnímu způsobu, že to nemusí být zcela v souladu s ústavou a také s Listinou základních práv a svobod, dále k tomu říká: "V ústavě jsou naprosto jasně napsané hodnoty, že volby jsou osobní, tajné a svobodné, a my se tady otevřeně bavíme o tom, že je každému jasné, že pro nějaké tisíce lidí ústavní pravidla platit nebudou."
Co se týká těch ústavních právníků, tak tam jsou velmi důležitá vyjádření. Například Zdeněk Koudelka se vyjádřil, že Senát a vláda chce korespondenční hlasování pro voliče v zahraničí u voleb poslanců a prezidenta republiky. Dnes lze volit v prezidentských a poslaneckých volbách na našich zastupitelských úřadech. To zde bylo také mnohokrát řečeno, že nejde o to, že by lidé v zahraničí nemohli volit, samozřejmě mohou, ale tímto způsobem.***
