(16.30 hodin)
(pokračuje Tomio Okamura)
Ano, výdaje rostou, nesnižují se. Představu této vlády o úsporách snad nejlépe vystihují nedávná slova mluvčího Ministerstva práce a sociálních věcí, který na otázku, kde jeho rezort ušetří, odpověděl, cituji: "Zaměříme se na celkové zefektivnění všech procesů díky maximální digitalizaci, úpravám ve strukturách a procesech rezortních organizací a samozřejmě i na snižování počtu systemizovaných míst." Konec citátu. Ptáte se, co to konkrétně znamená? Já nevím! Studoval jsem ten výrok poměrně dlouho, ale na nic jsem nepřišel. Je to ministerstvo, které řídí Marian Jurečka - KDU-ČSL, předseda KDU-ČSL.
Ještě zmíním strmý a varující růst výdajů na obsluhu státního dluhu, které v příštím roce dosáhnou rekordní výše 95 miliard korun, což je o 24 miliard korun více než v letošním roce, a ten růst je a bude při zachování současného rozpočtového trendu ještě dynamičtější a doslova likvidační. Úroky z úvěrů rostou zejména u refinancování dlouhodobých víceletých dluhopisů a nelze se při splácení zpozdit o jeden jediný den. V takovém případě by byla penále taková, že na dluhovou brzdu narazíme již možná příští rok.
Navržené kosmetické výdajové škrty naše státní finance nezachrání. Rozpočet je totiž parametricky nastaven tak, že deficit se bude i nadále prohlubovat. Tento vývoj by mohl obrátit snad jedině silný hospodářský růst, ale ten je nemožný kvůli zvyšování daní a odvodů touto Fialovou vládní pětikoalicí, kvůli růstu cen energií, které Fialova vládní pětikoalice neřeší, a kvůli poklesu peněžních příjmů domácností.
Musím opět krátce zmínit i to, že náš stát kvůli špatně nastavenému výběru daní přichází ročně minimálně o 50 až 100 miliard korun. Ano, jde o nezdaněné dividendy vyváděné cizími korporacemi do zahraničí, jejichž objem bude dle statistik České národní banky z minulého týdne rekordní, někde na úrovni 400 miliard korun za rok, ale také jde o problém zneužívání vnitropodnikových transferových cen. Jde o dalších 300 až 500 miliard korun každý rok.
My za SPD už několik let, ještě když tady byla vláda Andreje Babiše, jsme vás vyzývali z opozice, aby se tomu Ministerstvo financí a Finanční správa urgentně a maximálně věnovaly a tuto situaci řešily, ale jak Babišova vláda, tak Fialova vláda se na to prostě vykašlala. Transferové ceny jsou ty ceny, za něž se zboží a služby anebo práva přenášejí mezi spřízněnými podniky nebo různými odvětvími jedné firmy. Nejčastěji se jedná o kapitálovou propojenost, kdy mateřská společnost fakturuje zboží a služby své dceřiné společnosti. Potíž je v tom, že některé transakce probíhají pouze za účelem zvýšení nákladů a přesunu zisků do zemí s nižším zdaněním. Proč se na to vláda nezaměří? Proč místo toho berete peníze českým zaměstnancům, živnostníkům a firmám? Je to jednoduché, protože nehájíte zájmy České republiky a českých občanů. Vy hájíte zájmy ciziny, cizinců a nadnárodních korporací. A takto lze také stručně hodnotit činnost - a pravdivě hodnotit činnost - Fialovy vlády.
Když kritizuji, sluší se i přednést alternativu a návrh řešení za SPD, a já rád předložím k diskusi například nedávný návrh docenta a děkana Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické Miroslava Ševčíka. Dle jeho názoru je možné navázat na reformu veřejných financí, která bývá hodnocena jako nejlepší ve 20. století. Jedná se o změny systému institucionální struktury veřejné správy a státní administrativy, které proběhly na Novém Zélandu v druhé polovině osmdesátých let a na začátku devadesátých let minulého století. Správci jednotlivých rozpočtových kapitol tehdy dostali po hloubkovém auditu, o kterém jsem tady před chvílí hovořil, zadání, jaké agendy a za kolik peněz musí zabezpečit. Ekonom Miroslav Ševčík vidí cestu ke snižování zadlužování veřejných rozpočtů také prostřednictvím plošného snižování provozních a jiných výdajů všech kapitol státního rozpočtu.
Podle návrhu, který má už celkem detailně rozpracován, by se takto dal již v příštím roce snížit rozpočtový deficit o cirka 105 až 113 miliard korun. Jednotlivé kapitoly státního rozpočtu, kterých je celkem 48, jsou dle jeho návrhu rozděleny do tří skupin. U první skupiny, která čítá 41 kapitol, by se dalo ušetřit až 10 % současných celkových výdajů každé jednotlivé kapitoly, tedy celkem zhruba 57 miliard korun, vycházeje ze schváleného rozpočtu pro rok 2023. U druhé skupiny, která má 6 kapitol, by to byla úspora 5 % celkových výdajů, celkem 37 miliard korun. U třetí skupiny, kde je pouze jedna kapitola, což je kapitola Ministerstvo práce a sociálních věcí, by se pak dalo ušetřit 1 až 2 % výdajů, tedy celkem asi 10 miliard korun. Zde je prostor na šetření nejnižší, protože jde do rozhodující míry o mandatorní povinné výdaje, důchody a podobně, a hlavně v důsledku těchto úsporných opatření nesmí dojít k ohrožení sociálního smíru a nesmí dojít k ekonomickému poškození slabších a sociálně ohrožených skupin občanů. V tomto kontextu upozorňuji na astronomický a u vědomí naší ekonomické situace neobhajitelný nárůst rozpočtových výdajů v kapitole Ministerstva obrany o 48 % jenom za poslední dva roky.
Kolegyně a kolegové, dámy a pánové, závěrem se ještě zmíním o nepřímých nákladech našeho členství v Evropské unii, protože to je od problematiky státního rozpočtu a od celého systému našich veřejných financí naprosto neoddělitelné. Jsou to spojité nádoby. Velmi precizně a detailně tyto nepřímé náklady našeho členství v Evropské unii již před zhruba deseti lety spočítal doktor Petr Mach, člen SPD, v současné době jeden z odborných poradců hnutí SPD v ekonomické oblasti. Podle těchto propočtů například kombinace podpory obnovitelných zdrojů, biopaliv a nákladů na realizaci GDPR zatěžují český státní rozpočet zhruba 80 miliardami korun ročně. Unijní dotace samotné rovněž způsobují nevyčíslitelné škody i na celém našem národním hospodářství. Když poskytneme dotace jedné skupině podnikatelů v určitém oboru a zbylým nikoliv, tak ti druzí časem zkrachují, a tyto škody ze zániku přirozené konkurenceschopnosti prostředí a jejího nahrazení monopoly a kartely vyčíslit ani nelze. Jsou hrozivé a devastující.
Namátkou zmíním i některé další nepřímé náklady našeho členství v Evropské unii. Jde například o náklady na kofinancování takzvaných unijních projektů. Pohybují se okolo 30 miliard korun ročně. Tyto peníze sice nejdou přímo do rozpočtu Evropské unie, ale musí být utraceny na projekty, které schválil Brusel. Kdybychom nebyli v Evropské unii, nemuseli bychom na tyto projekty z českých veřejných rozpočtů vynaložit ani korunu a mohli bychom je investovat dle svého uvážení, a generovaly by tak i další příjmy do našich veřejných rozpočtů.
Pojďme dál. Dále jde až o 10 miliard korun zaplacených cel v cenách zboží. Je tomu totiž tak, že když si u nás koupíme zboží z dovozu, které bylo procleno na vnější hranici Evropské unie, zaplatili jsme přímo do rozpočtu Unie clo. Ve vládní čisté pozici vůči Evropské unii toto není zahrnuto, ale tyto peníze platíme právě v ceně dovezeného zboží. Takže to, co se vybere na clech v hamburském nebo rotterdamském přístavu, i když zboží směřuje k nám, figuruje jako příspěvek Německa nebo Holandska do rozpočtu Evropské unie. Dále jde až o 15 miliard korun ročně na české státní, krajské, obecní a další úředníky věnující se agendě Evropské unie, správy evropských fondů a tak podobně. ***
