(13.20 hodin)
(pokračuje Eva Fialová)
Já budu respektovat názor každého, nebudu tady nikoho přemlouvat, ať se k tomu postaví oním nebo onakým způsobem. Respektuji kolegy, kteří mají opačný názor a jsou úplně na té druhé straně. Ale prosím, pojďme být otevřeni argumentům. Ráda bych tady třeba slyšela názory nějakých psychologů. Nebo proč se obáváme tolik těch adopcí pro homosexuální páry? Já jsem ještě tady ty argumenty neslyšela z té druhé strany, proč se toho tak obáváme a proč nejsme otevření tomu se tady o tom bavit. Každý z nás tady jde opravdu říci svůj názor, svůj pocit, ale fakta mi tu malinko chybí. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji, paní poslankyně. Nyní vystoupí paní poslankyně Bělohlávková.
Poslankyně Romana Bělohlávková: Vážený pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, prostřednictvím pana předsedajícího musím poděkovat paní poslankyni Fialové, jednak za kultivovaný projev a jednak za to, že mi tak krásně nahrála na moji odpověď a na můj příspěvek. Ona tady možná včera nebyla, takže to ji určitě omlouvá. Já jsem tady včera hovořila a budu o tom hovořit znovu, a to o problematice dětí. Myslím si, že to je moje povinnost. Děti jsou opravdu pro mě tím stěžejním a hlavním pohledem, skrze který se na problematiku manželství stejnopohlavních párů a adopce dětí dívám.
Včera jsem zde říkala, že psychologové se shodují na tom, že vyhodnotit dopady této výchovy bude možné zodpovědně po dvou až třech generacích. Mluvila jsem zde také o tom, že díky tomu, že máme poněkud zpoždění, dnes v Americe již jsou dospělí lidé, kteří jako děti zažili tuto výchovu ve stejnopohlavních rodinách, a tyto děti se opravdu ozývají. Mohu potom paní poslankyni předat i nějaká jména, popřípadě dát tipy - je to třeba Robert Oskar Lopez nebo Britney Kleinová - kteří o těchto svých zkušenostech z dětství hovoří.
Stojím si za tím a trvám na tom, že každé dítě má právo na svoji identitu a má právo na to znát svoji rodinnou historii a rodinnou anamnézu. Proč to zdůrazňuji? Protože jistě všichni znáte babyboxy. My jsme v republice jednou ze zemí Evropy, která má nejhustější síť babyboxů. Já se musím přiznat, že opravdu si myslím, že ta myšlenka je správná, přesto odborná společnost praktických dětských lékařů pro děti a dorost k babyboxům zaujímá velmi opatrné až negativní stanovisko. Tím důvodem je to, že děti sem odložené vlastně nemají svoji identitu, že nemají možnost znát svoje biologické rodiče.
Možná vám to připadá drsné, mně také, protože si sama myslím, že je lepší, když to děťátko je odloženo do babyboxu bez toho, že zná svoji rodinnou historii, než aby skončilo někde v kontejneru. Jenomže ta statistika je také neúprosná. Bohužel, ty děti, které skončí v babyboxech, by s vysokou mírou pravděpodobnosti jejich maminky nezabily. Bez ohledu na počet babyboxů totiž tragických konců usmrcených novorozenců a kojenců neubývá.
Proč to říkám? Říkám to proto, že identita člověka je opravdu důležitou součástí jeho života a potřebují ji všichni lidé. Samozřejmě že naše životy nejsou dokonalé a že se všichni musíme vyrovnat s řadou traumat ve svých životech. Vím samozřejmě o tom, že spousta dětí vyrůstá s maminkou a babičkou, vím o tom, že existují šťastné duhové rodiny, ale přesto to není ideál. Myslím si, že z těchto výjimek dělat obecné pravidlo by byla opravdu chyba.
Vzor mužství a ženství potřebuje každé dítě. Já si o tom občas píši přes e-maily s rodiči, kteří si pořídili dítě, většinou v zahraničí. Jsou to rodiče, kteří se na mě zlobí, že trvám na tom, že i jejich dítě, které je vychováváno dvěma muži, potřebuje ženský vzor. Souhlasím s tím, že pokud to nemůže být maminka, je opravdu potřeba ten ženský vzor najít někde jinde, v babičce, v tetě, v kamarádce, ale tvrdit, že ženský vzor není třeba, je zkrátka lež. Úplně stejně je to i naopak. I děvčata potřebují zažít vzor muže. Jejich vztah s otcem bývá často určujícím pro jejich partnerský život do budoucna. Často traumata, která si v sobě nesou právě ze špatného nebo žádného vztahu s otcem, je potom pronásledují celý život.
Co se týká rodinné historie, víte co? Možná vám to některým připadá jako takové klišé, ale každý student medicíny ví, že když přijímá pacienta, první, čím začíná, je takzvaná rodinná anamnéza. Ta rodinná anamnéza je opravdu pro nás velice důležitá, protože může upozornit na některé počínající choroby, informuje nás o riziku. Kdyby student zapomněl odebrat rodinnou anamnézu, tak vám garantuji, že by neudělal ani zkoušku z interní propedeutiky.
Takže děti opravdu rodinnou historii potřebují a potřebují ji nezkreslenou. Pokud je to dítě, které vyrůstá v duhové rodině dvou mužů, samozřejmě přijde doba, kdy dítěti bude jasné, že někde musí existovat jeho máma, a bude se po ní ptát. Stejně tak, pokud bude dítě vyrůstat v duhové rodině dvou maminek, zase přijde doba, kdy to dítě pochopí, že není dítětem těchto dvou žen, a bude se ptát po svém otci a bude chtít vědět, kdo to je. (Silný hluk v sále. Obrací se na předsedajícího se žádostí o zjednání klidu.)
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Ano, rozumím, paní poslankyně. Poprosím kolegy a kolegyně, aby se utišili, případně své rozhovory přenesli mimo sál. Děkuji pěkně, můžete pokračovat.
Poslankyně Romana Bělohlávková: Děkuji, pane předsedající. Vím, že zde zaznívá také spousta osobních příběhů, a myslím si, že každý z nás by mohl vyprávět nějaký příběh, ať už jsme zastánci, nebo odpůrci této novely zákona. Ale musíme si uvědomit, že my zde opravdu stojíme jako zákonodárci a že chtít dělat zákony této země podle svého osobního příběhu, jenom podle toho, co jsem zažil nebo co bych rád přinesl svým blízkým, mi připadá špatně. My opravdu musíme vážit, pečlivě vážit všechna pro a všechna proti a musíme se snažit najít dobrý zákon pro všechny obyvatele této země, nejenom pro toho, kdo s námi sdílí společnou domácnost. ***
