(13.20 hodin)
(pokračuje Olga Richterová)
A teď k tomu, co dnes možné není, co dnes řadě lidem umožněno není. Už to tady zaznělo, já to řeknu na dvou příkladech, na dvou příbězích, ať si to umíme každý představit.
Ten jeden příklad je myslím jednoduchý. Mnozí jistě známe rodiny, kde například dvě mámy vychovávají společně dítě nebo dvě, tři děti. Děje se to běžně v naší zemi, je to realita a v situaci, kdy jedna z nich například zemře, a to se také občas stane, je to smutné, ale takový život někdy je, pak ty děti nemají žádnou právní jistotu, pokud zemřela jejich biologická maminka. Dnes nemáme totiž možnost ani takzvaného přiosvojení pro toho druhého registrovaného partnera či partnerku. Takže situace, kdy děti žijí v nějakém stabilním svazku, ti dva lidé, rodiče, se o ně starají, vodí je do školy, chystají jim svačiny, ale taky s nimi jsou, když jsou nemocné, ale když už je to dítě třeba hospitalizované, tak není možné, aby s ním ten, kdo není jeho zákonným zástupcem, kdo není oficiálním biologickým rodičem, hospitalizován byl, není možné mu to zaručit - je to jenom na dobré vůli, někde vyjdou vstříc, ale není to zdaleka jisté. Takže to je třeba právo dítěte na přítomnost zákonného zástupce, které je narušeno. Nebo ten příklad - i ten mám bohužel ve svém širším okolí - náhlého úmrtí, situace, kdy zůstal dvanáctiletý chlapec a nyní musí druhá žena, která ho celý jeho život vychovává, bojovat o to, aby ho mohla mít v péči. Proč je tomu tak? Protože jsme ani to přiosvojení zatím neumožnili. Za Piráty si tedy přejeme, aby v takovýchto situacích děti ta rovná práva měly, aby jejich rodiče, lidé, co se o ně starají roky, měli také nějakou právní jistotu, a současně i povinnosti, protože to je pak druhá stránka mince. Někdy nastane i to, že někdo i po těch letech péče jen tak odkráčí, a to taky není fér. A zase jsme v situaci, kde určité skupině lidí jasně říkáme: Pokud jste uzavřeli formální svazek, sňatek, přijali jste jak práva, tak povinnosti. A pak je jiná skupina, kde vlastně ty povinnosti uložené nejsou. I o tom pojďme mluvit.
A druhý příběh, co vám chci říct, druhý příklad. Já mám malé děti, mnozí z vás určitě máte také malé děti, anebo třeba malá vnoučata. Proč o tom mluvím? To je věk, kdy ještě nikdo nevíme, jakou budou mít orientaci. Prostě netušíme, jak to budou v životě mít, ale předpokládám, že si každý přejeme, aby naši blízcí byli šťastní. Já si to rozhodně přeju, a přitom nevím, jak to bude. A to, co tady dneska budeme projednávat, je taky příležitost, abychom i v situaci, kdy i my osobně budeme třeba konfrontováni s nějakou takovouto věcí v blízkém okruhu - a je velmi pravděpodobné, že se to někomu z nás zde v této Sněmovně stane - abychom věděli, že jsme narovnali práva a povinnosti, že nedělíme lidi na dvě kategorie a že každý v naší zemi, který se rozhodne uzavřít formální sňatek, bude chtít před úřady, před autoritami do manželství vstoupit, tu možnost reálně i symbolicky mít bude.
Já to tedy ještě jednou shrnu. Zkusme se na to podívat tímto pohledem, pohledem našich dětí, vnoučat, pohledem toho, že v praxi mnoho takzvaných duhových rodin děti vychovává. Ta realita v naší společnosti je, pojďme před tím nezavírat oči. Já bych jim ráda pomohla, aby děti, které vyrůstají v láskyplném stabilním a bezpečném prostředí, mohly také mít právní jistotu. Může se stát, že nenastane žádná tíživá situace, že na ně nedopadne to, že nemají ty dva zákonné zástupce, ale ve spoustě případů bohužel jim druhý oficiální rodič chybí, ať už jde o situace nemoci, hospitalizace, anebo třeba, to je samozřejmě v menším počtu případů, díkybohu, ale úmrtí.
A ještě na závěr. Nejde vůbec podle mého názoru o politiku, ale o to, abychom si řekli, že je to věc důstojnosti, lidské důstojnosti, nemít ty dvě kategorie, nevytvářet dvě kategorie, když to není potřeba. Není to potřeba ve 29 zemích světa. I katolické Irsko či Španělsko dospělo k tomu, že z právního důvodu nevidí, proč dělit lidi na dvě kategorie. A víte, co se stalo poté, co byl zákon o takzvaném manželství pro všechny schválen v těchto zemích? Vlastně nic velkého. Prostě několik tisíc lidí potom ve velmi brzké době uzavřelo sňatky a postupně ti, kteří se vzít chtějí, se nadále berou. A pak se stala ještě jedna věc, že se v zemích, které přijaly manželství pro všechny, snížila sebevražednost, zejména mladých lidí z LGBT komunity, lidí, kteří se necítí ještě tak jistí ve své roli v tomto světě a v období dospívání nebo rané dospělosti je prostě obrovsky důležité, když společnost vyšle ten signál: My vám nabízíme naprosto stejnou budoucnost jako každému jinému, nehledíme na to, jakou máte sexuální orientaci, hledíme na to, že jste stejní lidé jako my všichni ostatní, platíte stejné daně, a když máte totožné povinnosti, mějte také rovná práva. Toto se stalo ve 29 zemích světa. Já bych si velmi přála, aby se to stalo i u nás. Od roku 2018 to za Piráty prosazujeme i zde ve Sněmovně. Jsem velice ráda, že to dnes přišlo na projednávání, že tady mám řadu kolegů a kolegyň, kteří budou také vystupovat, předpokládám, že s velmi obdobnými argumenty.
Ale závěrem: pojďme umožnit, ať vlastně stát nestrká nos do osobních záležitostí lidí, ať každému umožní, chce-li do svazku vstoupit, ať do něj vstoupí, a když se tak stane, ať z názvu toho svazku nemusí být každému zřejmé, jak to kdo osobně má - to je taky věc soukromí. Když to bude manželství, tak zkrátka to bude pro všecky nejsnazší a i symbolicky nejpřínosnější a nejdůstojnější. Děkuju za to, že budete otevření a budete zvažovat i takovéto pohledy. Ještě jednou děkuju. (Potlesk zprava.)
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji. S přednostním právem je přihlášen pan vicepremiér Vít Rakušan. Máte slovo.
Místopředseda vlády a ministr vnitra ČR Vít Rakušan: Děkuju za slovo, vážený pane místopředsedo, kolegyně, kolegové. Jenom krátká poznámka k atmosféře projednávání tady v Poslanecké sněmovně. Všichni cítíme, že názory v různých poslaneckých klubech jsou opravdu různé, a já bych moc žádal o to, abychom tohle neviděli optikou žádné politiky rozdělení na to, kde v našich poslaneckých lavicích sedíme. Je to nějaký přístup, který v sobě máme, byť já za poslanecký klub Starostů a nezávislých mohu říci, že my návrh na schválení manželství pro všechny jednoduše podporujeme. Chápu, že i diskuse u nás v poslaneckém klubu nějaká byla, je tady určitě nějaký názorový vývoj několika lidí, ale já jsem chtěl i kolegy poprosit - byť nejsem předsedajícím, omlouvám se za to: pokud chceme mluvit, mluvme na mikrofon a respektujme, že v této věci máme odlišné názory, nečastujme se různými připomínkami, které zaznívají tu a tam ze sálu. Není to důstojné té debaty, máme každý možnost mluvit tady u řečnického pultíku a vyjádřit k této věci svůj názor.
Já si prostě a jednoduše myslím, že společnost se vyvíjí. Pokud jsme někdy v 19. století hovořili o rovném volebním právu, tak jsme se na to dívali jako na nějakou danost, kterou jsme téměř viděli jako nějaký vzdálený cíl, kterého snad ani není možné dosáhnout. Pokud se podíváme na volební právo žen, věc, která nám samozřejmě a logicky přijde v dnešní době absolutně přirozená, potom zjistíme, že v takové civilizované a příkladné zemi, jako je Švýcarsko, je to poměrně novinkou, která přišla až v druhé polovině 20. století. A takových historických paralel a příkladů by se dala najít celá řada. Společnost se prostě vyvíjí, vyvíjí se dál a myslím si, že naše společnost už v současné době dospěla do stadia - a dívá se tak na to většinově i naše veřejnost - kdy prostě jsme připraveni k tomu, přijít s institutem manželství, který bude pro všechny, který nebude jenom pro heterosexuální páry, bude i pro páry stejnopohlavní. ***
