Pokud se Ministerstvo zdravotnictví snaží zlikvidovat epidemii, přesněji tedy zlikvidovat virus, za cenu omezení individuálních práv a svobod, nepostupuje v žádném případě racionálně, natož pak lege artis. Úplná eliminace viru je naprostou fikcí, neboť ještě řadu let bude virus kolovat po planetě a díky cestování se může objevit i v oblastech, kde se nyní nevyskytuje, nebo jen málo. Je to stejné jako u chřipky či jiných respiračních nemocí. Jedinou možností je postupné získávání kolektivní imunity, navození rovnováhy mezi nosiči a virem a cílená ochrana rizikových skupin. Ministerstvo zdravotnictví doposud soudu neprokázalo existenci stavu epidemie na území České republiky ani nebezpečí jejího opětovného vzniku, ani to, že jeho mimořádná opatření směřují k její likvidaci. A to ani prostřednictvím zcela účelové a důkazy nepodložené argumentace o preventivním charakteru jím vydávaných opatření s odkazem na riziko takzvaných nových mutací.

Ministerstvo zdravotnictví opírá svá tvrzení o to, že vychází z odborných doporučení a stanovisek Státního zdravotního ústavu, který je i znaleckým ústavem pro daný obor. Do dnešního dne Ministerstvo zdravotnictví neprokázalo existenci žádné takzvané mutace koronaviru SARS-CoV-2, která by odůvodňovala udržování současných mimořádných opatření, a to ačkoliv nesporně nelze vyloučit situaci, že v budoucnu vznikne nebezpečnější mutace.

Jak bylo předestřeno výše, stav epidemie nelze posuzovat na základě výskytu pouhé přítomnosti viru v lidském organismu, ale výhradně na základě jeho schopnosti ohrozit zdraví a život větší skupiny lidí. Díky vlastní imunitě, vytvořené proděláním nemoci, kterou virus způsobuje, očkováním proti takovému viru nebo i jeho dané nevnímatelnosti k určité skupině virů, samotná přítomnost viru není zdraví ohrožujícím faktorem, o který je možné opřít závěr o existenci stavu epidemie.

Jak vyplývá z příspěvku Státního zdravotního ústavu, každý nově vstupující patogen je velkou neznámou. V konečném důsledku cílem aktivity viru není vyhubit hostitele, ustanoví se příměří a virus se zařadí mezi běžné respirační viry. Tedy ani Státní zdravotní ústav coby instituce přímo podřízená Ministerstvu zdravotnictví, o jejíž odbornost Ministerstvo zdravotnictví opírá své argumentace, nepředpokládá možnost likvidace koronaviru, ale počítá s tím, že si naše populace vytvoří proti tomuto viru imunitu. Již několik měsíců odborníci v oblasti imunologie žádají Ministerstvo zdravotnictví, aby vyhotovilo takzvanou séroprevalenční studii. Pomocí ní je možné ověřit, jaká část populace má protilátky a již se s infekcí setkala. Ministerstvo zdravotnictví provedlo jednu studii na jaře roku 2020, v září 2020 laboratorní skupina uvažovala o druhé séroprevalenční studii, ale k její realizaci už nedošlo. Pokud bychom věděli, kolik lidí již infekci prodělalo, mohli bychom usuzovat výši epidemiologického rizika v právním slova smyslu. Séroprevalenční studie by tak poskytla data, která by potvrdila, zda se Česká republika již nenachází v onom klidovém režimu, který předpokládá i Státní zdravotní ústav ve svém přípisu.

Bez vyhodnocení takzvané komunitní imunity vůči tomuto viru nelze jakékoliv mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví přijmout jako opatření směřující k likvidaci epidemie či nebezpečí jejího opětovného šíření. Pokud Ministerstvo zdravotnictví od března 2020 rezignovalo na zkoumání procenta lidí vybavených již takzvanou přirozenou imunitou, pak jednalo v rozporu se zásadou lege artis i řádné správy a takovému postupu nemůže být poskytnuta soudní ochrana, nota bene v situaci, kdy z odborných studií vyplývá, že úroveň této komunitní imunity vylučuje existenci epidemie. Pokud by soud aproboval závěr, že stav epidemie na území České republiky lze odůvodnit prostým zjištěním přítomnosti viru v lidském organismu, připustil by závěr zcela v rozporu se stavem vědeckého poznání a umožnil by Ministerstvu zdravotnictví fakticky navždy omezovat individuální práva a svobody lidí bez jakékoliv kontroly, což by představovalo nepřijatelné riziko zneužití státní moci.

Ministerstvo zdravotnictví za více než rok, a to i přes podporu ze strany svých odborných institucí, upustilo od zcela základních pravidel imunologie, a právě proto je schopno nadále opakovat, že stav epidemie existuje. Při přezkumu zákonnosti mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví je nezbytné vycházet ze základních pravidel imunologie. Každý člověk má specifickou skladbu mikroorganismů, které osidlují jeho slizniční povrchy. Správné složení tohoto mikrobiomu je nezbytné pro zajištění některých procesů, ale zároveň tyto nepatogenní bakterie a viry tělo brání před patogenními. Stejně jako ve střevech, tak i v dýchacích cestách je přítomno mnoho různých bakterií a virů. K této kolonizaci dochází už při porodu a přirozené osídlení je klíčové pro správné nastavení imunity každého z nás.

Osídlení přirozenou mikroflórou probíhá dynamicky po celý život. Je určováno individuální genetickou dispozicí jedince. Podstatné jsou také podněty, kterým je v průběhu života člověk vystaven, a to jak v potravě, tak z ovzduší. Individuální vzory v jednotlivých tělních oddílech jsou za normálních podmínek relativně stabilní. Mění se například v případě striktních diet a je otázkou, zda a jak se změnilo po zavedení dlouhodobého nošení roušek nebo jak se změnil mikrobiom na kůži po systematickém dlouhodobém používání dezinfekce. Objevují se první klinické studie dávající do souvislosti například vyšší výskyt infekcí očí nebo výrazně horší projevy akné v důsledku nošení roušek a respirátorů. Podobných studií bude přibývat a nelze je považovat za nutné zlo v porovnání s ochranou společnosti.

Musíme si také uvědomit, že jeden a tentýž vir může být pro některé lidi patogenem vedoucím k onemocnění a pro jiné jen pouhým virem kolonizujícím slizniční povrchy. Náš vztah k viru SARS-CoV-2 není a nebude neměnný. Lze však důvodně předpokládat, že to, co se v březnu 2020 jevilo jako potenciální hrozba, se postupně mění v běžné virové onemocnění. Proti tomu pak stojí kromě jiného i riziko spočívající v tom, že Ministerstvo zdravotnictví striktními opatřeními dlouhodobě narušuje přirozené procesy ovlivňující rovnováhu mezi mikroorganismy a imunitou. Redukce kontaktu s vnějším světem může mít neblahý vliv zejména na imunitu s celoživotními následky.

Ministerstvo zdravotnictví ve svých podáních opakovaně zdůrazňuje význam jemu přidružených organizací, zejména pak příspěvkové organizace Státní zdravotní ústav. Odkazuje i na to, že Státní zdravotní ústav je oprávněn podávat znalecké posudky jako takzvaný znalecký ústav. Aby tuto argumentaci bylo možné přijmout, je nezbytné, aby jakékoliv akty Ministerstva zdravotnictví odůvodnil odborným názorem Státního zdravotního ústavu.

Je zcela zásadní povinností Ministerstva zdravotnictví v rámci jakéhokoliv přezkumu svých aktů přesvědčit Nejvyšší správní soud o tom, že plní roli, která mu vyplývá z právních předpisů, a pokud svou argumentaci opírá o odborné kapacity, které má k dispozici, je zcela nezbytné, aby závěry těchto institucí zpřístupnil k přezkumu.

Pokud Nejvyšší správní soud rezignuje na povinnost přezkumu zákonnosti činnosti Ministerstva zdravotnictví včetně zákonnosti jeho postupu při vydávání mimořádných opatření, jakož i těchto opatření samotných, pak popře zcela zásadní právo na soudní ochranu proti nezákonným opatřením obecné povahy.

Z hlediska rozboru mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví se zákonem, zejména pak z hlediska nepřiměřenosti zásahů do práv a svobod, je významná i otázka nákladů souvisejících s realizací těchto opatření a důsledků na stav státního rozpočtu včetně stavu veřejného zdravotního pojištění. Ministerstvo zdravotnictví jako správní orgán je povinno v souladu se zásadou hospodárnosti postupovat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. Zbytečné náklady nemají vznikat na straně správního orgánu provádějícího určitý postup ani na straně dotčených osob. Z uvedených lze dovodit, že správní orgán je oprávněn provádět jen takové úkony, které jsou nezbytné ke splnění jeho úkolu a dosažení cíle. ***