Před 45 lety schválilo čs. NS smlouvu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk
18. 10. 2013V pátek 18. října 1968 schválilo Národní shromáždění smlouvu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky. Smlouvu podepsali 16. října 1968 předseda československé vlády Oldřich Černík a předseda Rady ministrů SSSR Alexej Kosygin.
Samotné projednávání smlouvy plénem Národního shromáždění zabralo, přestože šlo o nadmíru závažný dokument, který právně upravoval okupaci z 21. srpna, jen něco málo přes dvě hodiny. Schůze Národního shromáždění se zúčastnil i prezident Ludvík Svoboda. O smlouvě se předtím jednalo např. na schůzi stranické skupiny poslanců KSČ, na společné schůzi několika výborů nebo na schůzi předsednictva Národního shromáždění. Už na těchto fórech měli někteří poslanci výhrady k tomu, že nebyl stanoven termín odchodu sovětských vojsk, řešili otázky suverenity i problém „dočasnosti“ a doby platnosti smlouvy.
Smlouvu před poslanci na zasedání Národního shromáždění obhajoval předseda vlády Oldřich Černík mimo jiné s tím, že „schválení smlouvy považuje vláda za věc důvěry Národního shromáždění vůči ní samotné“. „Ochrana společných zájmů socialistických zemí a jejich revolučních vymožeností vedla vlády obou zemí k závěru o nezbytnosti dočasného pobytu určitého kontingentu sovětských vojsk na našem území. To proto, aby podle prvního článku Dohody tato vojska posílila obranu států socialistického společenství před sílícími revanšistickými snahami západoněmeckých militaristických sil,“ argumentoval Černík. Sovětská vojska podle předsedy vlády neměla zasahovat do vnitřních poměrů země, přijetím smlouvy pak podle něj Československo vstupuje „do další etapy normalizace poměrů v zemi“.
Proti smlouvě se statečně postavila například poslankyně Gertruda Sekaninová-Čakrtová, která upozornila, že Národní shromáždění má na projednání dokumentu velmi málo času. Kritizovala, že není jasně určena doba platnosti smlouvy: „Myslím, že článek 15 Smlouvy opravdu z tohoto hlediska nevyhovuje, jak se zřetelem na předmět Smlouvy, tak i z hlediska logiky, protože definuje dobu platnosti smlouvy neurčeným faktem, totiž dobou dočasného pobytu sovětských vojsk, tedy vyjadřuje dočasnost dočasností.“ Poslankyni Sekaninové-Čakrtové vadilo, že chybí dohoda o úplném odchodu sovětských vojsk: „Pro nikoho z nás není bezvýznamný obsah slov článku prvního smlouvy, kde se hovoří o vojsku ´nacházejícím se´ v naší republice a termín ´zůstává na našem území´. Slova, která navazují na to, co se stalo v noci 21. srpna. Pokládám právě vzhledem k této vazbě za tak mimořádně důležité pro postupné obnovení nezbytné důvěry, aby bylo jednáno o dosažení dohody o úplném odchodu vojsk z naší země.“ Gertruda Sekaninová-Čakrtová také navrhla usnesení, podle něhož „Národní shromáždění žádá vládu, aby v brzké době zahájila se Sovětským svazem jednání o úplném odchodu sovětských vojsk z československého území“. Nakonec se ovšem hlasovalo o nic neříkajícím protinávrhu předsedy vlády Černíka, podle kterého „Národní shromáždění ukládá předsednictvu Národního shromáždění, aby ve vhodnou dobu zařadilo na pořad schůze Národního shromáždění projednání plnění smlouvy“. Černíkův protinávrh byl v závěru schůze přijat, proti hlasovali jen čtyři poslanci, jeden zákonodárce se zdržel hlasování.
Národní shromáždění tedy po vcelku krátké debatě vyslovilo v pátek 18. října 1968 se smlouvou o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na československém území souhlas. Proti hlasovali jen čtyři poslanci (už zmiňovaná Gertruda Sekaninová-Čakrtová, dále Božena Fuková, František Kriegel a František Vodsloň), deset dalších se při hlasování zdrželo, řada poslanců na schůzi chyběla. Poslanci, kteří se aktivně postavili proti schválení smlouvy, byli později zbaveni poslaneckého mandátu.
„Dočasný“ pobyt sovětských vojsk na československém území se protáhl až do roku 1991.