Předseda PS promluvil na pietním aktu k výročí srpnových událostí roku 1968
21. 8. 2019Pietní akt před budovou Českého rozhlasu dne 21. srpna 2019 připomněl 51. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa roku 1968. Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radek Vondráček na vzpomínkovém ceremoniálu pronesl projev.
Vážený pane předsedo Senátu,
vážení členové parlamentu České republiky,
vážený pane primátore,
vážený pane generální řediteli Českého rozhlasu,
vážení hosté!
Co mě jako první napadne, když tu před budovou Českého rozhlasu a před Vámi mám pronést pár slov a odhlédnout se za tragickými událostmi 21. srpna?
Že Československý rozhlas byl v roce 1968 jedním z důležitých pilířů demokratického vývoje u nás.
Vysílal necenzurované informace nejen pro naše občany, ale i v cizích jazycích o Pražském jaru do celého světa. Také v noci z 20. na 21. srpna Rozhlas informoval o invazi vojsk států Varšavské smlouvy a vyzýval ke klidu a tichému odporu vůči okupantům.
Tehdejší československý režim nebyl dokonalý. Stále v něm vládla jedna strana. Neexistovaly svobodné volby. Ani svoboda pohybu. Ani svoboda podnikání. Ale existovala a stále sílila svoboda v lidských hlavách a srdcích.
Sílila touha a vůle dosáhnout skutečné a plné svobody. Skutečné demokracie, nikoli jen demokratizace. Kde je myšlenka, tam je nakonec i řešení. Právě toho se lekli ti, kteří si svobodu nepřáli, kteří se jí báli. Ať doma, nebo v tehdejším Sovětském svazu.
Proč bylo ono hnutí za svobodu tak silné, že vyděsilo i politbyro v Kremlu? Ačkoli formálně stále měla v Československu vše v rukách “bratrská” komunistická strana?
Na odpověď stačí krátká věta: Bylo to díky svobodě slova. Svobodná diskuse umožňuje svobodnou výměnu informací a názorů. Tím brání snadnému ovládání lidí. Svobodné myšlení je základem svobody jako takové. Na počátku je vždy slovo.
Zrušení cenzury bylo největším počinem Dubčekova vedení. Z hlediska Moskvy a domácích zrádců největší chybou. V důsledku uvolnění veřejné debaty už komunistická strana fakticky neměla vývoj zcela ve svých rukách.
S každým příspěvkem ve svobodné diskusi ztrácela moc. Je velmi pravděpodobné, že kdyby vývoj v roce 1968 mohl jít svou cestou, nakonec by komunisté ztratili vedoucí úlohu a lidé by si prosadili demokracii.
Dnes zde stojíme, tak jako každý rok, před Českým rozhlasem. Nikoli náhodou. Veřejnoprávní média se v roce 1968 stala klíčovými obrannými liniemi onoho kousku tehdejší svobody - a také naděje na větší svobodu.
Stala se majáky, odkud se směrem domů i do světa vysílala poselství svobodné vůle a zprávy o hrdinném odporu proti cizím vojskům.
Stejně jako v roce 1945 i v roce 1968 se udržení svobodného vysílání stalo symbolem a výrazem národního sebevědomí a boje s okupanty.
V onom krátkém období v roce 1968, kdy zrušení cenzury umožnilo volně debatovat, vykvetla svoboda. Začala se dokonce vést debata o svobodných volbách, o lidských právech, nezávislé justici…
Samozřejmě, názory byly různé a reformní komunisté neměli zájem zrušit si vedoucí úlohu. Ale konečně se aspoň mohlo volně debatovat. Tomu okupace učinila konec. Potvrdilo se, že u svobody slova opravdu začíná i končí svoboda jako taková.
Dnes už jsme svobodní třicet let. Přesto naše demokracie pořád není dokonalá. Ideální nebude nikdy, i to je v její podstatě zakódováno. Ale existuje a funguje. Všechno máme ve svých rukách.
Pokud jsme třeba i právem s lecčím nespokojeni, či přímo rozčileni nad tím, jak to u nás vypadá, stále máme možnost věci zlepšit. V roce 1968 jsme tu šanci nedostali.
Především máme dnes možnost o všem špatném svobodně mluvit. Jakkoli jsme různí a v mnohém se neshodneme, tuto zemi máme společnou. Máme právo i povinnost dokázat, že ji dokážeme spravovat a sami sobě suverénně vládnout.
Svoboda a vlastenectví. Dvě hodnoty, o které jsme v roce 1968 usilovali. Tehdy nakonec marně. Ale energie vložená do tohoto zápasu se neztratila. Odkaz “osmašedesátého” přežil a my jsme zde proto, abychom ho uchovali a předali dál.
Svoboda nám dává právo mít různé názory, vlastenectví nás spojuje. Různost a jednota. Braňme je. Obě stejnou měrou. Nenechme si nikdy vnutit jen jeden názor jako ten správný a jediný možný.
Snad najdeme sílu být svobodní ve svém myšlení a jednotní ve svém vlastenectví. Jen tak naše demokracie a země přežijí.
Děkuji za pozornost a také se připojuji k uctění památky těch, kteří zde položili svůj život.
