Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Já si myslím, že tady nejde o ty grafy, nejde o nějaké tabulky systému, ale jde opravdu o tyhle lidské příběhy. A na panu stavařovi bych rád ukázal to, že jsou tady lidé – a může jim být i 93 let jako pánu z Bolatic – kterým záleží na budoucnosti téhle země, a vědí, že vyšší zadlužování, zadlužování donekonečna takhle rychlým tempem je cesta, která stojí naši budoucnost. Tohle stojí proti naší budoucnosti a já se ptám: Jak takovýmhle lidem odpovíme? Jak odpovíme nejenom těmhle starším, ale i těm mladším, že jim krademe budoucnost, že tím, že rozvolňujeme ta pravidla, že přijímáme opatření, která povedou k vyšší zadluženosti České republiky.

Dneska tady schvalujeme nebo řešíme vratku ze Senátu. Já na rovinu říkám, že je mi smutno z toho, že i ta vratka je v momentu toho současného rozpoložení něco, co považuji za velmi málo. Já dokážu pochopit ty pozměňovací návrhy, jdou správným směrem ze Senátu, ale za nás, tak jak jsme se bavili na tom na našem lidoveckém poslaneckém klubu, tak si myslíme, že to je pořád málo, protože my bychom dokázali pochopit rozvolňování pravidel z důvodu toho, že se chystají nějaké změny, chystají se nějaké reformy, něco, co nastartuje českou ekonomiku tak, že z toho budeme moct do budoucna těžit. Ale tohle rozvolňování těch pravidel není spojováno s žádnými důležitými reformami, které Česká republika nejenom vzhledem ke stárnutí populace potřebuje, a proto nám přijde, že ty pozměňovací návrhy, které přichází ze Senátu, tak jsou málo a řeší jenom část těch problémů, které tohle rozvolňování rozpočtových pravidel přináší.

Já bych tady rád uvedl dva příklady – jeden odstrašující a druhý, ze kterého bychom si třeba mohli vzít příklad. Uvedu zde příklad poměrně známý, co se týče rozpočtové neodpovědnosti, a to je Řecko. Řecko totiž – myslím, že to bylo v roce 2001, když přijalo euro – mělo poměrně velkou příležitost to euro využít k tomu, aby transformovalo svoji ekonomiku, aby z toho těžilo ve vyšších mzdách, aby udělalo potřebné reformy pro ten řecký stát. A místo toho ty levné peníze využili k tomu, že se vesele zadlužovali. Oni se nejenom vesele zadlužovali, dávali si třinácté, čtrnácté důchody, navyšovali obrovským způsobem platy ve veřejné sféře, ale dokonce ještě švindlovali tabulky. Švindlovali tabulky takovým způsobem, že ani nevěděli, jak ta vysoká zadluženost tam je. A podle Eurostatu mám dojem, jestli jsem si našel správně ta čísla, tak ta zadluženost se vyšplhala až na 15,4 procenta.

Jasně, pro současnou situaci České republiky se nám to může zdát jako enormní číslo, které je nedosažitelné. Tady zaznívají sliby od vládní koalice, že nepřekročíme tři procenta. Nicméně myslím si, že ani Řekové netušili, že pojedou takovou rychlou trajektorií, která způsobila co? Způsobila totální kolaps, náraz do zdi, paralyzování řecké ekonomiky a musels se řecká ekonomika přislíbit tomu, že snad do roku 2060 budou mít přebytkové rozpočty. A od té doby už tam přestaly vyhrávat populistické strany, protože ono když máte svázaný ten rozpočet nějakými pravidly, tak ono se potom nemůže slíbit všechno všem tak, jak má tendenci nejenom v České republice současná vláda, ale i vlády na Slovensku, Maďarsku a v jiných státech... Ve Francii, Itálii, to jsou přesně ty státy, které jsou paralyzované. Francie neudělala od roku 2017 žádnou potřebnou reformu, zadlužuje se o sto šest. Dneska je ten stát v situaci, kdy se rozhodují, jestli vyhraje jeden extremista oproti druhému.

No ale existují i dobré příklady a dobré příklady i v tom, že se tam dokázala spojit koalice s opozicí – a to je třeba Švédsko v devadesátých letech. To mělo v podstatě poměrně hlubokou krizi, mělo dluh vyšší, než má v současnosti Česká republika, něco kolem sedmdesáti procent HDP. Bankovní sektor ten tam byl na pokraji kolapsu. A co udělaly švédské politické strany? Švédské politické strany napříč levopravým spektrem se daly dohromady, přijaly výdajové stropy, zavedly dluhovou kotvu, reformovaly penzijní systém, zdravotnictví, trh práce a stalo se to, že to Švédsko nastartovalo a už několik let poté krizi Švédsko poprvé vykázalo dvouprocentní přebytek státního rozpočtu a dneska má Švédsko dluh něco kolem třiatřiceti procent HDP – to znamená, (že) je jedno z nejlepších v rámci Evropské unie, vlastně v rámci celého vyspělého světa.

A je to přesně o tom, že si dali nějakou vizi, nějaký společný cíl a ten společný cíl bylo, že chtějí, aby se Švédsku dařilo v ekonomické situaci, aby z toho těžil každý občan Švédského království. A tohle je něco, na čem podle mě bychom se dokázali dohodnout, ale to bychom přesně nesměli jít opačnou cestou. A my se hrneme opačnou cestou, my rozvolňujeme ta pravidla místo toho, abychom se třeba dohodli, že ano, rozvolníme je, ale jenom trochu, ne, že ty mantinely úplně složíme, a děláme to proto, protože napříč politickým spektrem tady máme nějakou jasnou vizi, že chceme dotáhnout reformu zdravotnictví a daňovou reformu, která bude motivovat k vyšší přidané hodnotě, k moderní ekonomice. To je něco, co se v některých státech povedlo, ale jenom proto, že těm lidem nešlo o krátkodobé politické úspěchy. Nedívali se na ten svět jedním účetním rokem, nedívali se na volební cyklus jenom tím jedním volebním obdobím, ale dál za ten horizont toho jednoho volebního období. Že jim šlo opravdu o to, co slibujou při tom, když tady nastupujeme, že se budeme chovat co nejodpovědněji vůči našim občanům. A já na téhle změně rozpočtových pravidel odpovědného nevidím vůbec nic.

Pokud to srovnám s Českou republikou, ať tady dlouze nezdržuju a dám prostor i dalším kolegům, tak já vidím to nebezpečné v tuhle chvíli v několika věcech. To, co se snažila nalhat vládní koalice, ale v první řadě to bylo hnutí ANO, ale ruku v ruce šli s tím třeba i Motoristé, kteří před volbami slibovali, že jsou pravicovější než ODS a že doručí vyrovnané rozpočty a podobné věci. A ono když chcete směřovat k vyrovnaným rozpočtům, což já se obávám, že není reálné, tak přece nemůžete se vydat úplně opačnou cestou. A jak kolegové z Motoristů tady teď nesedí, tak bohužel si to neposlechnou. Ale já myslím, že oni se vydali opačnou cestou úplně ve všem. Oni taky slibovali, že pohlídají Andreje Babiše, a ve skutečnosti jediné, co dělají, (je), že ho hlídají v tom, aby všechno, co si přál, tak aby se mu splnilo. A jednou z věcí, kterou si holt přál, aby se splnila, (je), že se chce rozdat všechno všem a že se na tu budoucnost bude kašlat, že se nebude myslet dál než za horizont toho jednoho volebního období.

A tohle je za mě něco, co nikam Českou republiku neposouvá. Ukazuje to na to, že hospodářská strategie Karla Havlíčka... Ač já jsem ji ve spoustě věcech chválil a chválím ji a rozhodně co si nepřeju (je), tak aby jsme my jako lidovci tady jeli donekonečna Antibabiš... Stejně tak jako si myslím, že nás neposouvá zákon o rozpočtové odpovědnosti, tak ani Antibabiš nás nikam neposouvá. Takže já tuhle politiku odmítám, chci se bavit věcně a věcně říkám, že zákon o rozpočtové odpovědnosti je prostě špatně. Je to špatně, ví to každá rodina, že se takhle hospodařit nedá, ví to každá firma, ví to každý živnostník, ví to každý starosta – nebo aspoň ten správný – nebo starostka. A ví to i třeba ten pan stavař, o kterém jsem mluvil úplně na začátku – bez poradců, bez vládního aparátu tenhle třiadevadesátiletý muž ví, že doma sedí, kreslí grafy a dělá to jenom proto, že mu záleží na téhle budoucnosti a protože ví, že nemůžeme donekonečna se zadlužovat, že nemůžeme jenom si půjčovat a tvářit se, že to nikdo nebude muset do budoucna splatit. Už dneska máme ty úroky z dluhu vyšší než 100 miliard korun a myslím, že skoro každý z nás dokáže v té své gesci, které se věnuje, najít spoustu projektů, do kterých by se takhle obrovské peníze daly investovat, čemu by mohly pomoct, místo toho, abychom platili úroky z dluhu.

Ne každá výjimka je špatná a já dokážu pochopit i některé ty výjimky, které tam tahle vláda nechala. Minulá vláda je tam připravila. Ale nemůžeme se tvářit, že můžeme dělat výjimky na výjimku a donekonečna jenom hledat kličky v tom rozpočtu a netvářit se, že dluhy někdo bude muset zaplatit.

Jsem rád, že to nezaznívá od paní ministryně financí, ale od jejích kolegů. Já bych jí doporučil, jestli můžu paní ministryně, řekněte to svým kolegům, že jednou se ty úroky budou muset zaplatit a že nemůže se tvářit, že když se škrtne 8,5 miliardy na koncesionářských poplatcích a půjde to ze státního rozpočtu, že to není na dluh. Je to na dluh a budeme to muset zaplatit my všichni a mnohem dráž, než když pošleme 200 korun ze svého měsíčního rozpočtu. ***