Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(21.40 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Paní ministryně říká, že jde jen o technickou úpravu, jen o větší flexibilitu a lepší koordinaci. Jenže podobně začínají téměř všechny zásahy do nezávislosti institucí. Vždy jsou nejprve označeny za technické, organizační, administrativní, za efektivnější. Až časem se ukáže jejich skutečný dopad.
Právě proto bychom měli být opatrní. Nezávislost institucí se totiž většinou neztrácí jedním velkým rozhodnutím. Ztrácí se postupně malými kroky, drobnými úpravami – jednou se změní proces, podruhé kompetence a v tomto případě financování Nakonec zjistíme, že instituce sice existuje, ale její nezávislost je výrazně slabší. A tomu bychom měli zabránit. Protože právní stát nestojí jen na volbách, stojí také na systému brzd a protivah. A každá vláda, která tyto brzdy oslabuje, oslabuje nakonec právě právní stát.
Mýtus číslo 8 paní ministryně Schillerové, která – (Podívá se vedle sebe na odcházející ministryni.) – který asi neuslyší, uslyší aspoň tu podstatu. Mýtus číslo 8, ten už je poslední: Neexistuje jiná cesta než změnit zákon. Paní ministryně vytváří dojem, že vláda neměla jinou možnost, že změna zákona byla nevyhnutelná, že všechno ostatní bylo nereálné. Jenže vždy existuje ještě jiná možnost. Říká se jí reforma. Nebo také existuje možnost hledat úspory, zrušit neefektivní výdaje, přehodnotit dotační politiku, omezit růst běžných výdajů, změnit mandatorní výdaje a hlavně stanovit skutečné priority. Ale to všechno je politicky obtížnější. Vyžaduje to odvahu, vyžaduje to rozhodování, vyžaduje to říkat některým lidem a skupinám i nepříjemné věci. Ale právě to je úkolem vlády. Ne hledat cestu kolem pravidel, ale hledat cestu k odpovědnému hospodaření.
Já jsem přesvědčen, že občané od vlády neočekávají dokonalost. Očekávají poctivost. Očekávají, že když vláda mluví o konsolidaci, bude opravdu konsolidovat, když mluví o reformách, bude opravdu reformovat, když mluví o odpovědnosti, bude se sama chovat odpovědně. To je základ důvěry. Důvěra ve veřejných financích je stejně důležitá jako samotná čísla, protože finanční trhy stojí na důvěryhodnosti, investoři také a občané samozřejmě také. A jestliže stát začne vysílat signál, že pravidla lze měnit pokaždé, když přestanou být pohodlná, pak oslabuje právě tuto důvěru.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, napočítal jsem celkem osm mýtů. Osm tvrzení, která měla přesvědčit tuto Sněmovnu, Senát i širokou veřejnost, že rozvolnění pravidel je vlastně jejich posílení, že více výjimek znamená více odpovědnosti, že větší prostor pro zadlužování znamená větší disciplínu, že změna nákona nahradí reformy To tak ale rozhodně není. Tomu přece nemůže soudný člověk uvěřit a myslím, že bychom tomu neměli věřit ani my zákonodárci, protože rozpočtová odpovědnost nevzniká tím, že přepíšeme zákon. Rozpočtová odpovědnost vzniká tím, že vláda hospodaří odpovědně. Nevzniká tím, že rozšíříme výjimky, vzniká tím, že dodržujeme pravidla. Nevzniká tím, že účet přesuneme do budoucnosti, vzniká tím, že jsme ochotni nést odpovědnost dnes.
Dovolte mi závěrem vysvětlit, proč budeme hlasovat pro senátní verzi tohoto zákona. Senát se pokusil vrátit tomuto zákonu jeho původní smysl – a to je podstatné. Když se člověk podívá na senátní rozpravu, zjistí jednu zajímavou věc. Senátoři nevedli spor o to, zda má Česká republika hospodařit odpovědně. Na tom panovala shoda. Nevedli spor ani o tom, zda je třeba převzít nový evropský fiskální rámec. Ani o tom nebyla zásadní pochybnost. Spor se vedl úplně o něco jiného. O to, co se s tímto zákonem stalo během projednávání tady v Poslanecké sněmovně. A to zaznělo v Senátu opakovaně. Původní vládní návrh byl především transpoziční novelou, až následně do něj byly ve Sněmovně díky pozměňovacím návrhům koaličních poslanců vloženy rozsáhlé změny fiskálních pravidel, rozšíření únikových doložek, nové výjimky, oslabení parlamentní kontroly, změny týkající se snížení rozpočtové autonomie nezávislých institucí a právě tyto změny se staly předmětem kritiky Senátu.
To není nepodstatný detail, to je vlastně podstata celé dnešní debaty. Senát neodmítl evropská pravidla. Senát odmítl, aby se pod záminkou jejich implementace současně oslabovala domácí fiskální pravidla – a myslím, že to je správný přístup.
Velmi mě zaujalo ještě něco dalšího. Řada senátorů výslovně říkala, že nechce vést spor o to, kdo zadlužoval více. Nechtěli vést politickou válku, chtěli posoudit kvalitu zákona a právě proto jejich argumenty stojí za pozornost. Neptali se, kdo je ve vládě? Ptali, zda navrhovaná pravidla obstojí i za 10 let? Ptali se, zda obstojí i pro příští vládu, ať už v ní bude kdokoliv? Ptali se, zda nevytváříme precedenty, které může jednou využít kdokoliv? A přesně tak bychom měli přemýšlet i my.
Zákony nepíšeme pro jednu vládu, nepíšeme je pro jednu ministryni financí, aby mohla sestavit rozpočet, nepíšeme je ani pro jedno volební období. Píšeme je pro stát – a dobrý zákon musí fungovat bez ohledu na to, kdo právě sedí ve Strakově akademii.
Právě proto jsou podle mě důležité senátní úpravy. Vrací větší důraz na parlamentní kontrolu, vrací větší ochranu nezávislosti institucí, vrací větší opatrnost při vytváření nových výjimek. A především připomínají jednu základní zásadu – že fiskální pravidla mají vládu omezovat. Ne jí poskytovat další prostor, jak se z těchto pravidel vyvázat.
V senátní rozpravě zazněla jedna podstatná myšlenka – že když stát zjistí, že nedokáže hospodařit podle pravidel, nemá být jeho první reakcí změnit tato pravidla. Jeho první reakcí má být změna hospodaření.
Myslím, že právě to vystihuje podstatu dnešní debaty, protože existují dvě cesty. První cesta je obtížnější – hledat úspory, stanovovat priority, dělat reformy, rušit neefektivní výdaje, mít odvahu říkat někdy i nepopulární rozhodnutí. Druhá cesta je jednodušší – vytvořit další výjimky, posunout limity, rozšířit únikovou doložku, přesunout část výdajů mimo standardní rámec a tvářit se, že problém zmizel. Jenže on nezmizí, pouze se přesune. Přesune se do dalších rozpočtů, přesune se na další vlády, na budoucí generace.
A právě proto si myslím, že Senát zvolil správnější cestu. Ne proto, že by odmítal investice, ať už do infrastruktury nebo do obrany, že by odmítal rozvoj naší země, ale protože připomněl něco, na co bychom neměli zapomínat, žádná investice není zadarmo. Že každá výjimka něco stojí, že každá půjčená koruna bude muset být jednou splacena a že rozpočtová odpovědnost není překážkou rozvoje. Naopak, je jeho předpokladem. Protože stát, který dlouhodobě ztrácí kontrolu nad svými financemi, nakonec nebude schopen financovat ani obranu, ani dopravu, ani školství, ani zdravotnictví. Dluh totiž nebere ohled na politické priority. Dluh jen vystavuje účty a ty účty jednou přijdou – a ty účty se jednou musejí draze zaplatit. ***
