Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(21.30 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Mýtus číslo 4: Výjimky fiskální pravidla neoslabují. To je podle mě jeden z nejnebezpečnějších argumentů celé této debaty, protože každá jednotlivá výjimka se může zdát rozumná. Obrana – samozřejmě, že je důležitá, dopravní infrastruktura – samozřejmě důležitá, energetická infrastruktura – také, jaderné zdroje – no, bezpochyby.
Když se ale podíváme na všechny výjimky dohromady, začne se objevovat úplně jiný obrázek. Najednou zjišťujeme, že z pravidla zůstává čím dál méně a výjimek je čím dál více. To je přesně mechanismus, kterým se rozkládá každý systém. Nikdy se neboří jedním rozhodnutím, rozpadá se postupně – jednou výjimkou, další, zvláštním režimem, mimořádným opatřením – a nakonec zjistíme, že původní pravidlo už vlastně skoro neplatí.
Řeknu to ještě jinak: každá výjimka má svou logiku, ale všechny výjimky dohromady mohou zničit podstatu celého systému. To je přesně případ tohoto zákona. Právě proto jsou fiskální pravidla nastavena tak, aby výjimky byly skutečně výjimečné, ne aby se staly běžným způsobem vládnutí. To totiž není flexibilita. To je rozvolňování.
Vláda často říká, že přece musí reagovat na mimořádné okolnosti. Ano, musí. Ale právě proto evropská pravidla obsahují únikové doložky. Právě proto existují mechanismy pro krizové situace. Existují mimořádné postupy. Není potřeba vytvářet další a další trvalé výjimky. Stačí používat ty, které už existují.
Mýtus číslo 5: Opozice nechce investice. Tento argument zaznívá téměř při každé debatě o veřejných financích. Kdykoliv opozice upozorní na zadlužování, dozví se, že je proti investicím. Kdykoliv opozice upozorní na rozpočtovou odpovědnost, dozví se, že nechce rozvoj země.
To je ale velmi podpásová zkratka. Nikdo z nás nezpochybňuje význam investic, ba naopak, jsou investice, které musíme udělat. Do obrany, dopravní infrastruktury, energetiky, vzdělávání, vědy, digitalizace. To všechno jsou investice, které Česká republika potřebuje.
Otázka ale nezní: zda investovat? Otázka zní: za co, z čeho? A to je obrovský rozdíl, protože rozpočtová odpovědnost neznamená tupě škrtat investice. Rozpočtová odpovědnost znamená vytvořit prostor, aby investice byly dlouhodobě ufinancovatelné.
Jestliže dnes utratíme všechno za běžnou spotřebu, z čeho budeme investovat zítra? jestliže dnes zvýšíme dluh, kdo zaplatí úroky za 10 let? Jestliže dnes vytvoříme další strukturální deficit, kde vezmeme peníze na skutečné priority? To jsou otázky, které bych od vlády rád slyšel zodpovězené, protože stát a státní rozpočet není bezedná studna. Každá koruna se může utratit jen jednou. A právě proto je úkolem vlády stanovovat priority, ne označit všechno za prioritu. Protože když je prioritou úplně všechno, pak ve skutečnosti prioritou není vůbec nic.
A přesně to je problém tohoto zákona. Místo, aby vláda rozhodla, co je skutečně nejdůležitější, rozšiřuje výjimky tak, aby nemusela rozhodovat vůbec. To není politická odvaha, to je odkládání rozhodnutí a účet za odkládání rozhodnutí opět zaplatí někdo jiný – budoucí vlády, ale hlavně budoucí daňoví poplatníci a především budoucí generace.
Proto znovu opakuji, náš spor není o investice. Náš spor je o odpovědnost. Protože skutečná odpovědnost... Protože skutečně odpovědná vláda nejprve hledá úspory, potom stanovuje priority a teprve nakonec si případně půjčuje. Ne obráceně.
Mýtus číslo 6: Vládní návrh je plně v souladu s evropským fiskálním rámcem. Paní ministryně opakovaně argumentuje tím, že vláda pouze implementuje nová evropská pravidla. Ano, tento zákon skutečně vychází z reformovaného evropského fiskálního rámce. O tom není sporu. Jenže implementace evropského práva neznamená, že si členský stát může libovolně oslabovat vlastní pravidla. Právě naopak. Smyslem nové evropské úpravy je posílit důvěryhodnost veřejných financí, posílit dlouhodobou udržitelnost, posílit předvídatelnost a především posílit odpovědnost jednotlivých států.
Evropská pravidla jsou postavena na jednoduché myšlence. Stát dostává větší flexibilitu. Za tuto flexibilitu, ale musí převzít větší odpovědnost. To jsou dvě strany jedné mince. Jenže vláda přijímá pouze tu první. Flexibilitu – ano, odpovědnost – vůbec. Pokud současně rozšiřujeme výjimky, pokud oslabujeme význam výdajových limitů, pokud vytváříme další zvláštní režimy, pak se postupně vzdalujeme duchu evropských pravidel.
Neříkám, že každá jednotlivost návrhu je automaticky v rozporu s evropským právem. To by bylo nezodpovědné tvrzení. Říkám ale něco jiného, že jejich souhrnný efekt podle mého názoru oslabuje důvěryhodnost celého fiskálního rámce. A to je přesně to, čemu se měla Česká republika vyhnout.
Evropská komise nebude jednou hodnotit jen text zákona. Bude hodnotit skutečné hospodaření České republiky, bude hodnotit výsledky, bude hodnotit schopnost plnit vlastní plán.
A tam žádné účetní konstrukce nepomohou. Tam rozhodují čísla, tam rozhoduje výše dluhu. A právě proto bychom neměli přijímat zákon s pocitem, že jsme problém vyřešili. Ne, my jsme pouze vytvořili větší prostor, aby se problém mohl odložit. Jenže odložený problém není vyřešený problém. Je to jen problém, který bude jednou větší. A ten větší problém budou muset řešit jiní. Příští generace.
Mýtus číslo 7: Tento zákon nikdy neoslabuje nezávislé – nijak neoslabuje nezávislé instituce. To je další tvrzení, které podle mého názoru neobstojí. Nezávislost institucí totiž není jen otázku personální – otázku toho, kdo koho kam volí, jmenuje, není to otázka délky mandátu. Nezávislost je také otázkou institucionální – a ano je také otázkou rozpočtovou. Protože instituce, která musí každý rok bojovat o prostředky potřebné pro svou činnost, je vždy zranitelnější. A právě proto naše ústava i právní řád vytvářejí zvláštní postavení některých institucí. Je to Poslanecká sněmovna, Senát, Ústavní soud, Nejvyšší kontrolní úřad, veřejný ochránce práv a samozřejmě také Národní rozpočtová rada. Tyto instituce nemají být prodlouženou rukou vlády, mají být její protivahou, mají kontrolovat, mají ji vyvažovat, mají ji upozorňovat na chyby a právě proto musí být jejich postavení chráněno nejen formálně, ale i fakticky. ***
