Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(21.20 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Paní ministryně vlastně říká: Neumíme sestavit rozpočet podle současně platných pravidel, proto musíme pravidla změnit. Zkuste se nad tím na okamžik zamyslet. Představte si jakoukoliv jinou oblast práva. Řekl by někdo: neumím dodržet pravidla silničního provozu, proto je změníme. Neumím splnit, zaplatit daně, neumím dostát své daňové povinnosti, měňme daňové zákony. Asi těžko. Jenže přesně tuto logiku neslyšíme u veřejných financí. Místo, aby vláda přizpůsobila rozpočet zákonu, přizpůsobuje zákon rozpočtu. To je úplně zvrácený princip. Pravidla přece nevznikají proto, aby platila jen tehdy, když nám vyhovují. Pravidla o rozpočtové odpovědnosti vznikají právě proto, aby omezovala politické pokušení. Rozpočtová pravidla mají jediný smysl: chrání veřejné finance před tím největším pokušením každé vlády – utratit dnes více a účet poslat někomu jinému. To není nic nového. Tak fungují vlády po celém světě. Právě proto vznikají dluhové brzdy, proto vznikají výdajové rámce, proto vznikají nezávislé fiskální instituce, protože každá vláda je pod tlakem utrácet. Každá. A pravidla mají být protiváhou tohoto tlaku. Jenže dnes slyšíme něco jiného. Pravidla nám překážejí, tak je změňme. To není posilování rozpočtové odpovědnosti, to je její oslabování.
A dovolte mi ještě jednou připomenout naši zkušenost. Nemusíme si totiž nic představovat. My už jsme to zažili při schvalování letošního státního rozpočtu. Tehdy vláda předložila rozpočet, který podle Národní rozpočtové rady překračoval zákonný limit. Ne o drobné, o 64 miliard korun. A co se stalo? Byl snad rozpočet přepracován? Ne. Byly přijaty naše pozměňovací návrhy, které to mohly napravit? Ne. Byly snad hledány úspory? Také ne. Koaliční většina prostě rozpočet schválila. A dnes místo nápravy mění zákon. To je mimořádně nebezpečný precedent, protože vysílá velmi jednoduchý signál: Když se nevejdeme do pravidel, změníme je. A příště? Příště to bude ještě jednodušší. Nebude stačit jedna výjimka, přijde druhá, třetí, čtvrtá a jednoho dne zjistíme, že pravidla sice stále existují, ale už nikoho neomezují. A pravidla, která nikoho neomezují, už nejsou pravidla. Jsou pouhou dekorací. A Česká republika dnes opravdu nepotřebuje dekorace, potřebuje důvěryhodná pravidla.
Mýtus číslo 2. Tato novela posiluje rozpočtovou odpovědnost. To je možná největší paradox celé probíhající debaty. Paní ministryně opakovaně říká, že vláda posiluje fiskální odpovědnost. Jenže když se podíváme na obsah toho zákona, vidíme pravý opak. Co vláda skutečně navrhuje? Rozšiřuje výjimky, možnosti odchýlit se od pravidel, rozšiřuje prostor pro vyšší výdaje. U některých výdajů vytváří zvláštní režim, jiné přesouvá mimo standardní rozpočtový rámec. Jinými slovy tam kde, měla pravidla zpřesnit, rozvolňuje je. Tam, kde měla výjimky omezit, rozšiřuje je. Tam, kde měla posílit disciplínu, zvyšuje prostor pro další zadlužování. A pak nám říká, že tím rozpočtovou odpovědnost posiluje. To přece nedává žádný smysl.
Představte si hráz proti povodni. Každý rok do ní uděláme nový otvor. Tady kvůli průchodu, průjezdu, kvůli přípojce, kvůli něčemu důležitému jinému. A potom prohlásíme: podívejte se, naše hráz je dokonalejší a silnější, odolá lépe vodě. No, není silnější, je slabší. A úplně stejně je to s fiskálními pravidly. Každá nová výjimka oslabuje jejich účinnost.
Nikdo tady nezpochybňuje význam obrany, význam dopravní infrastruktury, potřebu investic, ale právě proto mají vlády stanovit priority, právě proto existují rozpočty. Rozpočtová odpovědnost totiž neznamená financovat úplně všechno. Rozpočtová odpovědnost znamená rozhodnout, co financovat dříve a co později, co je skutečnou prioritou, co už si stát v danou chvíli dovolit prostě nemůže. Jenže vláda zvolila jinou cestu. Nejdříve rozšíří seznam priorit, potom rozšíří seznam výjimek a nakonec nám řekne, že pravidla jsou silnější než kdy dříve. No nejsou! Jsou slabší a každá další výjimka je oslabí ještě víc. A právě o tom je celý tento zákon.
Mýtus číslo 3. Vláda konsoliduje veřejné finance. Toto tvrzení jsme od paní ministryně slyšeli opakovaně a já se přiznám, že bych tomu velmi rád, velmi rád věřil. Opravdu bych si přál, aby Česká republika pokračovala v nastoupené cestě konsolidace předchozí vládou. Dokonce bych si přál, aby konsolidovala ještě více. Jenže přání nestačí. Rozhodují činy a činy této vlády bohužel ukazují něco úplně jiného. Položme si jednoduchou otázku. Jak vypadá skutečná konsolidace? Je to snižování strukturálního deficitu, je to hledání úspor, je to reforma mandatorních výdajů, je to rušení neefektivních dotací, je to určování priorit a je to odvaha říci, že stát nemůže financovat úplně všechno. Kolik takových reforem jsme od této vlády viděli? Kolik skutečných úspor představila? Kolik mandatorních výdajů reformovala? Kolik agend státu zrušila? Kolik dotačních programů ukončila? Kolik dlouhodobých systémových změn připravila? Odpověď je velmi prostá: nic, nula. Prostě vůbec nic. A realita je ještě horší. Vidíme nové výdaje, nové závazky, nové výjimky, nové administrativní povinnosti, nové politické sliby, ale skutečné reformy, ty stále nepřicházejí. A asi bohužel ani nepřijdou.
Paní ministryně opakovaně tvrdí, že tento zákon je nezbytný. Já si myslím, že je nezbytný především proto, že vláda nemá odvahu a nechce dělat skutečnou konsolidaci. Proto potřebuje větší prostor pro další zadlužování. A právě tady se dostáváme k samotné podstatě problému. Konsolidace totiž nevzniká změnou tohoto zákona. Konsolidace vzniká změnou hospodaření. Nevzniká tím, že změníte výdajový rámec. Vzniká tím, že změníte výdaje. Nevzniká další výjimkou. Vzniká další reformou. To je ten zásadní rozdíl.
Největším problémem této vlády není dostatek strategií, strategií máme dost, plánů máme taky dost, prezentací, těch máme přehršel. Problém je nedostatek odvahy – odvahy reformovat, odvahy rozumně škrtat, odvahy říci některým zájmovým skupinám ne. A právě proto dnes stojíme před zákonem, který místo skutečné konsolidace nabízí rozvolnění pravidel. To není konsolidace, to je rozvrat veřejných financí. ***
