Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(21.10 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
To je zásadní porušení rozpočtového rámce. A co se stalo? Nic. Vláda pravidlo porušila. Národní rozpočtová rada na problém jednoznačně upozornila. Také opozice na problém důrazně upozornila, a vládní většina přesto zvedla ruce. Tím vznikla zkušenost, kterou už nemůžeme ignorovat. Ukázalo se, že samotná existence pravidel nestačí. Ukázalo se, že pokud pravidla nemají důsledky, vláda je může obejít. Ukázalo se, že rozpočtová odpovědnost nemůže stát jen na dobré vůli Ministerstva financí, protože dobrá vůle není systém, není pojistkou, není právní stát. Pravidla bez následků nejsou pro tuto vládu pravidla. Jsou to pro vás jen doporučení a doporučení, která nelze bez nákladů ignorovat, žádnou rozpočtovou disciplínu nevytvářejí.
Právě proto jsme v průběhu projednávání tohoto zákona prosazovali úpravy, které měly posílit vymahatelnost pravidel, roli Národní rozpočtové rady, transparentnost odchylek a povinnost vlády vysvětlovat a hlavně napravovat porušení fiskálního rámce. Naše filozofie byla od začátku jednoduchá: Když stát přijímá pravidla, musí je dodržovat. Když se od nich odchýlí, musí to vysvětlit. Když je poruší, musí následovat náprava. A když nezávislá instituce upozorní na riziko, vláda to nesmí jen formálně odbýt. To není přece žádná revoluce. To je minimum odpovědného hospodaření. Stejně jako občan nemůže říct, že zákon dodrží jen tehdy, když se mu to hodí, nemůže to říkat ani vláda. Stejně jako stát vyžaduje odpovědnost od daňových poplatníků, musí ji vyžadovat sám od sebe. A stejně jako občané nesou důsledky porušení pravidel, musí je nést i vláda, která pravidla porušuje.
Tady nejde o pravici nebo levici, koalici nebo opozici, tady jde o důvěryhodnost státu. Veřejné finance nejsou bezednou kasičkou, ze které lze donekonečna platit politické sliby. Dluh není abstraktní číslo. Dluh znamená úroky. Úroky znamenají desítky miliard korun, které nejdou do škol, nemocnic, do obrany, dopravní infrastruktury ani do služeb občanům. A každý další deficit znamená další účet. Ten účet nezaplatí tato vláda, účet nezaplatí ani paní ministryně financí, ten účet zaplatí občané, zaplatí ho daňoví poplatníci, zaplatí ho naše děti.
Proto odmítáme přístup, podle kterého se rozpočtová odpovědnost deklaruje v dokumentech, ale oslabuje v zákoně. Odmítáme přístup, kdy vláda na jedné straně slibuje snižování deficitů a na druhé straně si vytváří další a další výjimky. Odmítáme přístup, kdy se z fiskálních pravidel postupně stává cedník. Odmítáme přístup, kdy se místo reforem hledají účetní konstrukce, protože fiskální odpovědnost není o tom, že se najde další výjimka, není o tom, že se výdaj přesune jinam, není o tom, že se problém schová mimo hlavní rozpočtový rámec. Fiskální odpovědnost je o prioritách, o odvaze říct, co si stát může dovolit a co už ne, o schopnosti šetřit tam, kde stát utrácí neefektivně, o ochotě dělat reformy, ne jen slibovat a lhát si do kapsy.
A právě zde je zásadní problém tohoto vládního návrhu. Vláda mluví o odpovědnosti, ale chce více prostoru pro deficit. Mluví o konsolidaci, ale nepředkládá skutečné reformy. Mluví o evropských pravidlech, ale současně hledá cestu, jak jejich smysl oslabit. Mluví o budoucnosti, ale účet posílá budoucím generacím. To není odpovědná rozpočtová politika. To je politika odkládání problému, to je politika výjimek a to je politika, ve které se pravidla ohýbají podle potřeb vlády. A my s tímto přístupem nemůžeme souhlasit. Naším cílem není blokovat investice, naším cílem není svazovat stát v mimořádných situacích, naším cílem je, aby se důležité priority financovaly odpovědně, aby vláda představila nezbytné reformy, aby musela hledat úspory, aby musela říct, co je skutečně priorita, aby nemohla všechno označit za výjimku a tvářit se, že tím problém zmizel. Protože problém nezmizí, jen se přesune do budoucnosti.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, dnes proto nerozhodujeme pouze o senátní vratce tohoto zákona. Rozhodujeme o tom, zda fiskální pravidla budou mít v České republice nějakou váhu. Rozhodujeme o tom, zda bude mít Národní rozpočtová rada skutečný význam. Rozhodujeme o tom, zda vláda bude muset svá rozhodnutí vysvětlovat a nést za ně odpovědnost. Rozhodujeme o tom, zda se poučíme z letošního protizákonného rozpočtu, a hlavně rozhodujeme o tom, zda chceme stát, který bere vlastní zákony vážně. Protože zákony buď platí, nebo neplatí. Nemohou platit pro občany, ale neplatit pro vládu. Nemohou platit v opozici, ale přestat platit po nástupu do vlády. Nemohu platit jen tehdy, když se to politicky hodí. Pokud připustíme, že vláda může fiskální pravidla obejít bez následků, pak nevytváříme odpovědný rozpočtový rámec, vytváříme pouhou kulisu a Česká republika nepotřebuje kulisy. Potřebuje pravidla, potřebuje odpovědnost, potřebuje důvěryhodnost.
Jsem přesvědčen, že Česká republika dnes potřebuje fiskální odpovědnost víc než kdy dříve. Potřebuje snižovat schodky, potřebuje zpomalit růst veřejného dluhu, potřebuje vytvářet prostor pro řešení budoucích krizí, potřebuje hospodařit tak, aby jednou účet za dnešní rozhodnutí nemuseli platit naše děti a naši vnuci. Paní ministryně tvrdí, že větší rozpočtové odpovědnosti dosáhneme tím, že pravidla uvolníme. My tvrdíme pravý opak. Jsme přesvědčeni, že rozpočtové odpovědnosti lze dosáhnout jedině tehdy, když pravidla budou platit, a to pro všechny, i pro vládu.
Velmi pozorně jsem sledoval všechna vystoupení paní ministryně v průběhu projednávání jak tady ve Sněmovně, tak i v Senátu. Poslouchal jsem je opravdu pečlivě. Napočítal jsem celkem 8 mýtů – 8 mýtů Aleny Schillerové o rozpočtové odpovědnosti, 8 tvrzení, která znějí líbivě, ale při bližším pohledu prostě neobstojí. Dovolte mi, abych je postupně uvedl na pravou míru.
Mýtus číslo 1. Bez této novely nelze sestavit státní rozpočet. To je argument, který jsme od paní ministryně slyšeli opakovaně, a přiznám se, že mě překvapil, protože ve skutečnosti vůbec není pravdivý. Bez této novely státní rozpočet samozřejmě sestavit lze, jen by musel vypadat jinak. Musel by respektovat zákon, musel by respektovat výdajové limity, musel by respektovat pravidla rozpočtové odpovědnosti a především by musel respektovat jednoduchou skutečnost, že stát nemůže dlouhodobě utrácet víc, než si může dovolit. To není problém tohoto zákona, to je problém vládní politiky. ***
