Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Pokud vládní koalice upustí od destabilizace veřejnoprávních médií, pokud přestane vytvářet tlak na novináře a vedení médií veřejné služby a pokud bude jasně garantována jejich nezávislost, jsme připraveni se k této debatě vrátit. Ale dokud zde existuje oprávněná obava, že jednotlivé kroky směřují k oslabení nezávislosti médií veřejné služby, tento návrh podpořit nemůžeme, protože svobodná a nezávislá média nejsou problémem demokracie, jsou podmínkou demokracie.

Na závěr chci ještě podpořit pozměňovací návrh kolegy Karla Dvořáka. Ten totiž reaguje přesně na obavu, kterou zde dnes pojmenováváme. Pokud už má docházet k rozšiřování pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu nebo k úpravám fungování institucí, jako je Ústavní soud či NKÚ, musí existovat co nejsilnější pojistky proti jejich zneužití momentální politickou většinou.

Návrh proto správně říká, že změny pravidel fungování těchto institucí nemají být v rukou jedné vládní většiny ve Sněmovně, ale musí vyžadovat i souhlas Senátu. Je to pojistka stability, nezávislosti a ochrany demokratických institucí před účelovými zásahy. A právě v dnešní době je taková pojistka důležitější než kdy dřív. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Děkuji za vaše vystoupení. V této chvíli je na řadě Marian Jurečka. Mezitím, než sem přijde, tak přečtu omluvu: Adam Vojtěch od 17.30 z pracovních důvodů. To je všechno. To byla jenom jedna omluva. Marian Jurečka. Připraví se Olga Richterová. Prosím, máte slovo. Vy jste čekal, že těch omluv bude víc? Ale my to tady vždycky čteme postupně, jak nám to tady naskakuje.

Poslanec Marian Jurečka: Děkuji, pane předsedající. Vážená paní senátorko, kolegyně, kolegové, na úvod řeknu, je mi vlastně trošku líto paní senátorky, že tady jako zástupce horní komory je vlastně už opakovaně na tom projednávání tohoto bodu, ale zároveň řeknu kontext dané situace, protože prostě když se podíváme i na tuto tabuli, kde je uveden tento bod a ten další, plus návrhy, které načetli poslanci vládní koalice, tak ty věci vlastně spolu souvisí.

Souvisí tady to tak, že vlastně máme politiky ve vládní koalici, kteří jednoznačně říkají, že vlastně svými konkrétními politickými a legislativními návrhy chtějí výrazným způsobem přepsat vztah v České republice, kdy tady máme přes 30 let jasně nastaveno a odděleno transparentně financování Českého rozhlasu a České televize z peněz občanů této země, kteří si je platí přes své koncesionářské poplatky. A ti politici dneska přicházejí, říkají, my chceme, aby se toto změnilo a aby tato média byla financována přes položku výdajů státního rozpočtu.

A to je opravdu jádro pudla, proč ta debata je dneska opravdu výrazně jiná, než by byla u tohoto návrhu třeba ještě před rokem, rokem a půl, nebo dvěma, protože bychom se bavili v úplně jiné atmosféře a v úplně jiných rizicích a možnostech, které případně teď nám nově nastávají. A někteří představitelé vládní koalice se vlastně vůbec netají, že jim nejde ani primárně jenom o tu otázku ušetření koncesářských poplatků, ale ve svých výrocích, včetně vystoupení v televizních debatách, na sociálních sítích, u jiných typů médií vlastně říkají, že mají ambici výrazně změnit celkově fungování veřejnoprávních médií v České republice.

Paní senátorko, tím chci říct ten kontext té debaty, že vy tady prostě posloucháte naše vystoupení, která dost často jsou nejenom přímo k tomuto konkrétnímu návrhu horní komory, ale souvisejí s tím tématem v celé řadě jiných podstatných záležitostí. A jestli si můžeme říct, že nám jde o to, aby tady zůstala média veřejnoprávní, která plní svoji zákonnou službu, která mají jasné, transparentní financování, jasné, transparentní hospodaření, tak ty věci prostě v dnešní současné politické situaci spolu souvisí a nejde je úplně oddělovat.

Myslím, že tady v té Sněmovně máme různé pohledy, ale rozhodně tady asi není žádný poslanec, který by říkal, že si nepřeje nějaké netransparentní financování a fungování čehokoliv, nad čím má mít stát a jednotlivé, řekněme, úrovně státní správy kontrolu. To tady si myslím, že nikdy nezaznělo, na tom se shodujeme.

Takže ano, mohlo to přijít daleko dříve. Já za sebe jasně říkám, mít tady zákonně upravené pravomoci tak, aby Nejvyšší kontrolní úřad mohl vstupovat a kontrolovat jak Český rozhlas, Českou televizi, tak za mě je to v principu správně. Nad tím tu polemiku vůbec nevedu. Ale řekněme si na rovinu, že tady dneska máme situaci, kdy se některé nástroje dají používat jako různým způsobem.

Vrátil bych se ještě k jedné docela podstatné věci. Mně hodně vadí, když i letití poslanci, u těch, kteří jsou zvoleni nově, to ještě dokážu pochopit, ale vadí mně, když i ti poslankyně a poslanci, kteří jsou tady druhé, třetí, čtvrté volební období, přicházejí a říkají, je tady netransparentní hospodaření České televize nebo Českého rozhlasu. Máme tady závažné pochybnosti o transparentnosti a účelovosti vynakládaných výdajů.

Já se ptám, kdy se projevili tito poslanci a poslankyně v minulosti, když jsme tady schvalovali zprávy o hospodaření? Jak hlasovali tito poslanci a poslankyně u těch jednotlivých let u těch zpráv a případně jestli řekli nějaké konkrétní výhrady k tomu, co ty zprávy přinesly? Jsou to subjekty, které standardně mají auditní mechanismy, vnitřní i vnější. Já jsem nezaznamenal u těch poslankyň a poslanců, a je výhoda, že se to tady vystřídalo i v koaličním, opozičním gardu, že by tady někdo kontinuálně říkal 12 let, já mám konkrétní vážná pochybení o transparentnosti, efektivnosti hospodaření teď druhé instituce veřejnoprávních médií.

Teď tady za poslední rok a půl někteří z nich přicházejí, a vlastně jak v tom sociálním prostředí, na sociálních sítích, tak i v jejich veřejných vystoupení se vlastně netají s tím, že vlastně chtějí některé výrazné změny v tom, jak ta média fungují, nikoliv jenom v otázce fungování po té stránce efektivity a vynakládaných finančních prostředků a v tom, jaký rozpočet ta média mají.

Veďme klidně debatu kritickou. Není to tak, že bychom se neměli bavit nekriticky o České televizi, o Českém rozhlasu. Ale bavme se o tom vlastně, co je konkrétní účel, cíl a smysl. Jestli někdo říká, že tím cílem a smyslem je snížit výdaje domácností v řádu jednotek stovek korun, tak to asi jako není úplně ten nejpodstatnější důvod v debatě. To bychom se mohli bavit o celé řadě jiných položek.

Pojďme lidem odpustit komunální poplatky. Udělejme to zákonem. Nebylo by to efektivnější? Nebylo by to, řekněme, jako mnohem více ocenitelné těmi lidmi? Každý ty poplatky platí. Tak jestli jako nám jde o tohleto udělat nějaký dobrý krok, tak řekněme, navrhněme zrušení poplatků za komunální odpady, udělejme to zákonem, vezme to na sebe stát, bude to těm obcím a městům platit ze státního rozpočtu. Proč to nikdo z vládních koaličních poslanců nepřijde navrhnout? Tam už nejde o blaho těch rodinných rozpočtů v těchto položkách?

Já jenom na tom chci ilustrovat, a mohu najít spoustu jiných příkladů, kdybych řekl, pojďme snížit náklady domácnosti, pojďme říct, že nebudou platit ZUŠky, bude to platit stát ze státního rozpočtu přímo i tu část, co platí rodiče. A mohu jít takhle dál jednu položku rodinného rozpočtu za druhou a můžeme říkat, kde všude by to na sebe mohl přebrat přímo státní rozpočet a mohl by to platit těm rodinám, těm institucím, jako jsou obce, města, kraje.

Tak tady asi v tomhle ten problém nebude. Tady nebude asi ta příčina toho, že chce nějaká část tady poslanců páchat to neuvěřitelné dobro a snížit výdaje domácností v České republice o pár stokorun.

Ta konkrétní motivace spočívá v tom, že logicky, kdo trošku rozumí politice, vidí za tímto v okamžiku, kdy bude mít tady nějaká vládní koalice, nějaká vláda v rukou to, jak píše položku v rozpočtu, jestli tam napíše částku, která bude o půl, o miliardu, o miliardu a půl menší, tak má logicky přímý vliv na tu instituci, na to, jak ta instituce bude fungovat, jak se bude chovat její ředitel, jak se bude chovat management. A to jsou přesně ty momenty, pokud nám jde o tuto společnost, o demokracii, fungování v této zemi, tak každý rozumný politik musí velmi zbystřit.

Proto tady v minulosti vznikly ty váhy a protiváhy, proto, a to tady taky vládní koalice nabourává, bylo třeba naprosto normální, že o rozpočtu institucí typu Nejvyšší kontrolní úřad, Ústavní soud, Kancelář prezidenta republiky rozhodovala Sněmovna. A tato část se opravdu řešila na půdě Poslanecké sněmovny, potažmo rozpočtového výboru. ***