Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(16.50 hodin)
(pokračuje Karel Dvořák)
Právě proto má smysl, aby u zákonů, které takové instituce upravují, existovala vyšší procedurální ochrana. Jinak budeme mít sice ústavní sliby, ale v běžném zákoně bude poměrně snadné měnit jejich praktický obsah.
Náš návrh tedy není blokací, je to pojistka. Není namířen proti žádné konkrétní vládě jen proto, že je to tato vláda. Je namířen proti pokušení každé vlády, současné i budoucí, přizpůsobovat si kontrolní instituce vlastnímu pohodlí. To pokušení existuje vždy. V politice není problém v tom, že by všichni každý den vstávali s plánem zbourat právní stát. Problém je v tom, že když se brzdy povolují po milimetrech, každý milimetr se zdá rozumný a jednoho dne zjistíme, že brzda už vlastně nebrzdí.
Právě v dnešní situaci to považujeme za zásadní. Jestliže projednáváme návrh na rozšíření kontrolní působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu a zároveň vláda prosazuje kroky, které mohou oslabit jeho finanční nezávislost, pak je na místě říct – nejdříve garance, potom rozšíření pravomocí. Ne opačně. Nejdříve musíme mít jistotu, že instituce, kterým svěřujeme nové úkoly, budou mít pevné postavení a nebudou závislé na dobré vůli těch, které mají kontrolovat.
Ústavní instituce nelze posuzovat izolovaně. Důležité není jen to, co napíšeme do jednoho článku Ústavy, ale také to, jak dohromady fungují pravidla, financování a institucionální garance. Právě v tomto celkovém obrazu dnes vidíme důvod k obezřetnosti. Posilovat pravomoci bez posílení záruk nezávislosti je jako přidat zámek na dveře, ale nechat klíč pod rohožkou. Navenek to vypadá bezpečněji, prakticky to bezpečnější moc není.
Proto dnes říkáme ano, bavme se o kontrole, ano, bavme se o rozšíření působnosti NKÚ, ano, bavme se o tom, jak zajistit transparentní hospodaření médií veřejné služby, ale nedělejme to způsobem, který přehlíží souběžné oslabení nezávislosti institucí. Pokud má být NKÚ silnější, musí být současně lépe chráněn před zásahy aktuální politické většiny. Dokud tato jistota nebude existovat, nepovažujeme za správné Ústavu v tomto směru měnit. Proto tuto ústavní novelu v tuto chvíli nepodpoříme, a proto současně předkládáme návrh, který má posílit pojistky nezávislosti Ústavního soudu a Nejvyššího kontrolního úřadu. Ne kvůli dnešní opozici nebo dnešní vládě, ale kvůli pravidlům, která mají vydržet déle než jedno volební období. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Patrik Nacher: Pěkné odpoledne i ode mě. Vystřídali jsme se v řízení schůze. Já vám děkuji za vaše vystoupení, které vyvolalo jednu faktickou poznámku, ke které bych vyzval Samuela Volpeho.
Než přijde, přečtu jednu omluvu: Petr Fiala od 18 hodin se omlouvá z pracovních důvodů.
Vám spouštím 2 minuty.
Poslanec Samuel Volpe: Děkuji, pane předsedající, za slovo. Já bych zareagoval na pana kolegu Dvořáka, který zmiňoval nadšence do ústavního práva, tak tím se taky považuji. Ano, tady se fakt bavíme o tom čl. 40. S tím si myslím, že jsme přišli jako první my, že ten by si zasloužil právě změnu, aby schválení nebylo pouze pod Poslaneckou sněmovnou, ale i pod Senátem.
Chci připomenout, v únoru roku 2020 tohle už prošlo, takže vlastně i ten teď senátní návrh je v podstatě něco, co už tady bylo, Poslaneckou sněmovnou, všemi třemi čteními, to prošlo. Teď se jenom bavíme o tom, aby to prošlo i Senátem. Senát v tu dobu nám vlastně vyčítal, že se bojí toho, abychom si tam pak nepřidali další, například vyšší územně samosprávní celky a nižší územně samosprávní celky, kraje, obce. V tom byla ta obava. Proto do toho čl. 40, když jsem to rozdělil takhle do písmen a), b), c), d), tak je to písm. d), že by se to týkalo i zákona o postavení, působnosti, organizační struktuře a činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu. Tudíž by to muselo projít i schválením právě Senátem.
Co se týče otevření celé otázky Nejvyššího kontrolního úřadu, zvýšení nebo rozšíření kontrolní působnosti, tak samozřejmě tady v mém návrhu – už by to byl odstavec pátý a ne třetí – jde o ten závěr, že další podrobnosti stanoví zákon. Takže samozřejmě by byla potřeba novelizovat zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu, ale myslím si, že tohle je důležité ústavní otevření. Když už se o tom bavíme a už to takto prošlo, tak pojďme opravdu chtít, aby veřejná kontrola byla prováděna pořádně a dát vůbec možnost Nejvyššímu kontrolnímu úřadu, aby mohl takto kontrolovat nejen veřejnoprávní média, ale například i státní podniky nejen ve formálním smyslu, ale i v materiálním. (Předsedající: Čas.) Děkuju.
Místopředseda PSP Patrik Nacher: Pane poslanče, poprosím o dodržení času. Případně je pak možnost se přihlásit znovu na faktickou poznámku. V této chvíli tady faktickou poznámku nemám, takže poprosím Jakuba Krainera, který už je připraven. Dále se připraví Marian Jurečka. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jakub Krainer: Děkuji. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dnes projednáváme návrh, který by ještě před několika měsíci pro nás nebyl problematický. Právě naopak, rozšíření pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu na média veřejné služby jsme považovali za legitimní debatu dlouhodobě. Ostatně jsme to sami měli ve svém programu. Ano, jsme přesvědčeni, že instituce financované z veřejných prostředků musí podléhat důsledné kontrole hospodaření. Ano, transparentnost je důležitá. Veřejnost má právo vědět, jak jsou využívány peníze z koncesionářských poplatků.
Právě proto jsme v minulosti byli připraveni o podobném kroku jednat. Jenže politika neexistuje ve vakuu. Nehodnotíme pouze samotný text zákona, ale i kontext, ve kterém přichází. Ten kontext je dnes zcela zásadní. V posledních měsících totiž sledujeme bezprecedentní tlak na média veřejné služby, slyšíme útoky na novináře, na moderátory, samotnou existenci veřejnoprávních médií. Vidíme zpochybňování jejich práce, jejich legitimity i jejich role ve společnosti. Bohužel často nejde o věcnou kritiku konkrétních pochybení, ale o systematickou snahu oslabit důvěru veřejnosti v nezávislá média jako taková.
Naposledy jsme byli svědky tohoto naprosto nevybíravého zastrašování moderátora ze strany pana Radka Vondráčka jen proto, že se mu nelíbilo, co moderátor řekl. O týden později přitom pravdivost jeho slov potvrdil sám premiér Andrej Babiš. Právě v takové atmosféře máme dnes rozhodnout o rozšíření kontrolních pravomocí státu vůči médiím veřejné služby. Já se ptám: Opravdu si někdo myslí, že je možné oddělit tento návrh od celkové atmosféry politického tlaku? Vážené kolegyně, vážení kolegové, Nejvyšší kontrolní úřad je bezpochyby důležitou institucí, ale problém dnes není NKÚ samotný. Problém je ztráta důvěry v motivaci těch, kteří tento návrh prosazují právě teď.
Kdybychom vedli tuto debatu v době, kdy vláda jasně deklaruje respekt k nezávislosti médií veřejné služby, kdy neútočí na novináře, kdy nezpochybňuje práci redakcí a nesnaží se vytvářet tlak na jejich fungování, naše stanovisko mohlo být jiné. Mohli jsme o podpoře tohoto návrhu diskutovat. Jenže my dnes současně slyšíme debaty o změně financování veřejnoprávních médií, slyšíme útoky na jejich údajnou zaujatost, slyšíme výhrůžky změnami vedení, personálními zásahy a děláním pořádku. Do toho přichází návrh na rozšíření kontrolních pravomocí. Tento kontext nelze ignorovat.
Veřejnoprávní média nejsou majetkem vlády, nejsou majetkem ani opozice, nejsou majetkem politiků. Jsou jedním z pilířů demokratického systému. Právě proto musí být chráněna nejen před ekonomickým tlakem, ale i před tlakem politickým. Demokracie totiž nestojí jen na volbách. Demokracie stojí také na existenci institucí, které jsou schopné kontrolovat moc, a média veřejné služby jsou jednou z nich.
Ano, i veřejnoprávní média musí být kritizovatelná, ano, i jejich hospodaření musí být transparentní, ale nesmíme dopustit, aby se legitimní kontrola stala nástrojem politického nátlaku. Proto dnes říkáme jasně, v této chvíli nemůžeme tento návrh podpořit. Ne proto, že bychom odmítali transparentnost, ne proto, že bychom odmítali kontrolu hospodaření, ale protože nevěříme, že v současné politické atmosféře jde pouze o kontrolu hospodaření. ***
