Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Instituce může mít v ústavě napsáno krásné postavení, může mít vznešený název i slavnostní výročí. Ale pokud její faktické fungování závisí na rozhodnutí orgánu, který má sama kontrolovat, vzniká problém, ne nutně hned první den, ne nutně v podobě otevřeného politického nátlaku, ale vzniká strukturálně závislost a ta je u kontrolního orgánu špatně sama o sobě.

Právě to je na celé situaci nejproblematičtější. Každý jednotlivý krok lze samostatně vysvětlovat technicky, procedurálně nebo rozpočtově. Vždy se najde formulace, že jde jen o sjednocení praxe, zpřehlednění rozpočtových pravidel nebo racionalizaci systému. Jenže instituce se obvykle neoslabují jedním dramatickým rozhodnutím. Často se oslabují postupně sérii dílčích změn, které samy o sobě mohou působit nenápadně, ale ve svém souhrnu mění rovnováhu systému. To je důležité říct jasně.

Nejsme dnes v situaci, kdy bychom posuzovali pouze jednu izolovanou větu v ústavě, posuzujeme širší pohyb. Na jedné straně se má ústavně rozšířit působnost NKÚ, na druhé straně se současně otevírá změna, která může oslabit jeho finanční nezávislost na exekutivě. A do toho probíhá debata o budoucím financování médií veřejné služby, jejichž hospodaření má být nově předmětem kontroly. To už není jedna novela, to je celek, který musíme číst dohromady.

Stejnou debatu vedeme i u médií veřejné služby. Upozorňovali jsme, že nevíme, jak bude vypadat jejich budoucí financování a zda případné napojení na státní rozpočet neoslabí jejich nezávislost. Dnes už vidíme obrysy scénáře, před kterým jsme varovali. Dle veřejně dostupných informací existuje návrh vládní koalice, který převádí financování České televize a Českého rozhlasu z poplatků přímo na státní rozpočet a zároveň slyšíme, že se jim v prvním roce snižuje financování skoro o 1,5 miliardy korun. Návrh zatím není v legislativním procesu, to je fér říct, ale zároveň také je fér říct, že už dnes vyvolává vážné otázky. Vedení obou médií upozornilo, že taková změna může oslabit jejich institucionální i redakční nezávislost. A u médií veřejné služby nejde jen o to, kolik peněz budou mít na provoz zpravodajství nebo regionální vysílání. Jde o to, zda jejich financování nebude každý rok předmětem politického vyjednávání s těmi, o kterých mají nezávisle informovat. U institucí, jako je Nejvyšší kontrolní úřad nebo média veřejné služby je totiž důležitá nejen jejich faktická nezávislost, ale i důvěra veřejnosti, že jsou skutečně nezávislé. To je bezpochyby téma, na kterém se shodujeme a mluvili o tom zde poslanci opoziční i koaliční. Ale v okamžiku, kdy lidé začnou mít pocit, že kontrolní instituce je finančně závislá na vládě, kterou má kontrolovat, nebo že veřejnoprávní média čekají každý rok na rozpočtovou přízeň politické většiny, poškozuje to důvěru v celý systém a důvěra se ztrácí rychleji, než se obnovuje.

Proto si dnes klademe jednoduchou otázku. Máme měnit ústavu a rozšiřovat pravomoci NKÚ ve chvíli, kdy současně probíhají změny, které mohou oslabit jeho praktickou nezávislost? Máme dnes říct, že NKÚ dostane novou ústavní roli vůči médiím veřejné služby, aniž bychom měli jistotu, že sám Nejvyšší kontrolní úřad bude ve svém rozpočtovém fungování více závislý na exekutivě? Máme zavádět kontrolu něčeho, o čem nemáme jistotu, že to vládní koalice zachová? Nedává nám smysl současně posilovat instituci na ústavní úrovni a paralelně otvírat kroky, které mohou oslabit její institucionální postavení vůči vládě. Ústava má být stabilním základem našeho ústavního systému. Její změny mají vycházet z promyšlené koncepce a jasného záměru. Nelze na jedné straně ústavně rozšiřovat pravomoci NKÚ a na straně druhé zákonem otevírat mechanismy, které mohou oslabit jeho finanční nezávislost.

Dámy a pánové, jsme připraveni jednat o kontrole hospodaření médií veřejné služby. Jsme připraveni podpořit silný a skutečně nezávislý Nejvyšší kontrolní úřad, ale pouze tehdy, kdy budeme mít jistotu, že základní pilíře jeho nezávislosti zůstávají zachovány a nikoliv oslabovány jinými návrhy projednávanými nebo připravovanými ve stejnou chvíli. Jsme připraveni jednat, ale k jednání nemůžeme být sami a chceme jednat ne o každém z těchto návrhů zvlášť, ale o celém komplexu změn, které se teď dějí nebo dít mají. Když taková jednání neproběhnou, tak se nemůže nikdo divit, že žádnou z těchto změn s vědomím změn jiných nepodpoříme.

Právě proto, že si uvědomujeme kontext, rozhodl jsem se předložit pozměňovací návrh, který rozšiřuje čl. 40 Ústavy také o zákon o Ústavním soudu a zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu. Je to něco, co dlouhodobě prosazujeme v našem programu. Chápu, že změna týkající se Ústavního soudu nesouvisí přímo s tou debatou, kterou vedeme ve vztahu k médiím veřejné služby, ale to, proč má být předmětem té změny i Nejvyšší kontrolní úřad, je doufám jasné.

Jinými slovy navrhujeme, aby změny pravidel fungování těchto institucí nemohla prosadit pouze aktuální většina v Poslanecké sněmovně, ale aby vyžadovaly také souhlas Senátu. To není akademická úprava pro milovníky ústavních procesů a ano, i tací mezi námi jsou. Jde o velmi praktickou ústavní pojistku. Čl. 40 Ústavy dnes vymezuje okruh zákonů, u nichž nestačí běžný zákonodárný proces. V něm může Poslanecká sněmovna Senát přehlasovat. U těchto zákonů je třeba skutečný souhlas obou komor. Pokud Senát nesouhlasí, zákon přijat není. Není možné říci, děkujeme za názor ale 101 hlasů ve Sněmovně stačí a jedeme dál.

Smysl této úpravy je jednoduchý. Některá pravidla jsou natolik důležitá pro fungování ústavního systému, že nemají být měněna pouze momentální sněmovní většinou. Dnes se to týká například volebních zákonů, zákona o zásadách jednání a styku, obou komor a zákona o jednacím řádu Senátu. Logika je zřejmá. Jde o pravidla, která se dotýkají samotné soutěže o moc, fungování parlamentu a postavení druhé komory. U takových pravidel má Senát fungovat jako stabilizační brzda. Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 13/2005 připomněl, že Senát v našem ústavním systému není jen reprezentativní parlamentní komorou, má také stabilizační a kontrolní funkci. Má být pojistkou proti excesům, které by mohly ohrozit základy demokratického právního státu. A právě proto dává smysl, aby u některých pravidel nebylo možné Senát obejít nebo přehlasovat běžnou většinou ve Sněmovně. Tato logika se podle nás netýká jen volebních pravidel nebo vnitřního fungování Senátu, týká se také institucí, které mají kontrolovat výkon veřejné moci a chránit ústavní rovnováhu. Zákon o Ústavním soudu upravuje instituci, která je konečným garantem ústavnosti, ochrany základních práv a dělby moci. Zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu upravuje instituci, která kontroluje hospodaření státu. Obě tyto instituce mají stát do určité míry proti momentální politické většině chránit, když je to potřeba. Není tedy správné, aby pravidla jejich fungování mohla být měněna pouze touto momentální politickou většinou.

Neříkáme, že tyto zákony nemají být nikdy měněny. To by bylo absurdní. Každá instituce se musí vyvíjet a zákony musí reagovat na zkušenosti praxe. Říkáme ale, že pokud se sahá na základní pravidla fungování Ústavního soudu nebo Nejvyššího kontrolního úřadu, má to vyžadovat širší shodu. Taková změna má projít nejen Poslaneckou sněmovnou, ale i Senátem. Ne proto, aby snad Senát dělal naschvály, ale proto, aby změny pravidel pro klíčové kontrolní instituce nebyly závislé jen na okamžité politické síle vlády. Ostatně nejde o myšlenku, která by se v českém ústavním prostředí objevila poprvé. V minulosti se opakovaně diskutovalo o rozšíření čl. 40 právě o další zákony, které mají zásadní význam pro fungování ústavního systému. Objevily se návrhy, které počítaly se zákonem o Ústavním soudu, se zákonem o Nejvyšším kontrolním úřadu, ale i s širší kategorií takzvaných organických zákonů. Tyto návrhy nebyly přijaty, ale ukazují, že debata o vyšší ochraně některých institucí není žádný výstřelek dnešního dne. Důvod je pochopitelný. Ústavní systém nestojí jen na samotném textu ústavy. Stojí také na zákonech, které ústavní instituce uvádějí do života. Ústava může říkat, že existuje Ústavní soud, ale zákon o Ústavním soudu upravuje řadu pravidel jeho fungování. Ústava může říkat, že existuje Nejvyšší kontrolní úřad, ale zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu stanoví konkrétní rámec jeho činnosti. Pokud lze tato pravidla měnit příliš snadno, může se nezávislost instituce oslabovat bez toho, aby se formálně změnil jediný článek ústavy. A to je přesně problém, před kterým dnes stojíme. U nezávislých institucí se nehraje jen o velká slova. Nezávislost se může oslabit skrze rozpočet, skrze jmenovací procedury, skrze rozsah pravomocí, skrze organizační pravidla, skrze zdánlivě technické změny. ***