Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(16.20 hodin)
(pokračuje Martin Baxa)
Ta debata o tom, zda média veřejné služby hospodaří nebo nehospodaří transparentně, tady byla, je a bezpochyby bude, i když bude zavedena možnost kontroly Nejvyšším kontrolním úřadem. Ale tato novela vkládá důležitý kamínek do mozaiky toho, aby bylo hospodaření veřejnoprávních médií vnímáno velmi pozitivně. Nebo... pozitivně, ale aby bylo vnímáno tak, že je také kontrolováno.
Musím ale také zmínit to, že my jsme prosazovali tuto novelu, nebo byla v programovém prohlášení a chtěli jsme ji prosadit, v jiné atmosféře, než se to děje v současné době. Tehdy v naší době základní premisa naší vlády a mého působení v čele Ministerstva kultury nestála na tom, že Česká televize je nenažraná hydra, jak říkal Andrej Babiš, nebo že bychom měli média veřejné služby transformovat na příspěvkové organizace, jak si to přál Tomio Okamura. Záměrně tady uvádím tyto dva výroky proto, že když se projednávala zejména velká mediální novela, tak jsme byli vystaveni enormně silnému obstrukčnímu tlaku, na což já si nestěžuju. Vyseděli jsme to tady a zákony přijaté byly. Ale obstrukčnímu tlaku, který nebyl nesen pozitivním duchem ve vztahu k médiím veřejné služby.
Ten návrh můj byl torpédován z mnoha argumentů, ale velmi silné v něm byly argumenty, které mířily proti samé podstatě médií veřejné služby – zpochybňovaly jejich nestrannost ve zpravodajství, zpochybňovaly to, že je možné se proti věcem, se kterými nesouhlasíme, odvolávat, zpochybňovaly jejich funkci na poli zábavy, sportu a z různých hledisek. A to je jeden z významných důvodů, proč my jsme nakonec využili tento prostor, to znamená otevření ústavy – v uvozovkách otevření ústavy – tím, že je tady tedy předkládána novela ústavy k tomu, abychom předložili pozměňovací návrh, který říká v čl. 40, že Ústava České republiky k přijetí volebního zákona a zákona o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakož i navenek a zákona o jednacím řádu Senátu se vloží věta zákonů zřizujících právnické osoby poskytujících veřejnou službu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání.
Chápu ty argumenty, které jsou vůči tomuto kroku kritické. Vybrali jsme z toho ohromného prostoru české legislativy dva konkrétní zákony, které jsou vloženy v zásadě k technickým normám, což je zákon o jednání a styku obou komor a jednací řád Senátu – samozřejmě, volební zákon není technická norma, ale k volebnímu zákonu. Ale já myslím, že v této situaci je to správně. V minulém volebním období by nás toto nenapadlo a nechtěli bychom – nebo já bych tehdy jako ministr ve chvíli, kdy by se takový návrh objevil, tak bych nesouhlasil s tím, aby byl takto řazen. Takhle to říkám, protože my jsme v té době ty zákony připravovali ve víře v pozitivní působení médií veřejné služby.
V současné době ale návrh zákona o médiích veřejné služby z pera Oty Klempíře vyvolává vážné obavy. Vážné obavy, které jsou spojené s tím, že ten návrh podkopává základní pilíře, na kterých stojí média veřejné služby v naší zemi. Ono se snadno řekne – a říkají to různí představitelé, poslankyně, poslanci, další z řad vládní koalice – tak se jenom snadno řekne nic nebo i říct: Naším cílem je nezávislost médií veřejné služby. Nebo: Chceme stabilní média veřejné služby. Nebo dokonce, jak říká Andrej Babiš: Chceme, aby byla v České televizi dál soutěž StarDance.
Ale ten návrh zákona je prostě v rozporu s těmito slovy. To, že se ruší nezávislé financování médií veřejné služby, představuje v tomto kontextu, zdůrazňuji, v tomto kontextu naprosto zásadní věc. Pokud sem ten návrh dojde, tak nás čekají dlouhé a dlouhé hodiny vzájemných přetahování na téma V kolika zemích EBU nebo Evropské unie je financování ze státního rozpočtu, v kolika zemích je to daněmi, v kolika zemích jsou to poplatky. Ale určitě ten rámec bude stavěný tak, že k té radikální změně, k tomu útoku na nezávislé fungování médií veřejné služby dochází kvapně a předchází mu mnoho týdnů, nebo dokonce měsíců obstrukcí, ve kterých zaznívá ostrá kritika médií veřejné služby a zpochybňování jejich samotného fungování.
To nás vedlo k tomu, abychom připravili ten návrh, který vřazuje zákony o České televizi a o Českém rozhlasu do skupiny zákonů podléhajících regulaci § 40. Jenom připomenu, už to tady v té diskusi zaznělo, ale považuju to fakt za důležité veřejně říct – my nechceme, aby tyto zákony se staly zákony ústavními. Vyžaduje ten § 40 to, aby bylo shodné usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu, tedy schválení v obou komorách.
Jenom abych upřesnil, považuju to taky za významné – my nenavrhujeme do § 40 všechny zákony, které se týkají České televize a Českého rozhlasu. Ten návrh jsou zákony, kterými jsou tyto instituce zřízeny, což je tedy, což jsou oba zákony z roku 2091, vedle toho existuje zákon o poplatcích, existuje zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání, bez něhož by Česká televize v tom stávajícím systému ani Český rozhlas nemohly fungovat. Ale my chceme jenom tuto konkrétní část a považujeme to za velmi významné.
Zazněla tady silná debata na téma Jakým způsobem se vládní koalice k tomuto návrhu postaví. Je třeba říct, že jádro – ne jádro, pardon – je třeba říct, že původ toho zákona je senátní, ale v současné době se děje to, že ten návrh zákona, ta novela ústavy je významně prosazována vládní koalicí a vyžaduje to další projednávání, anebo nevyžaduje – ale pak to podle mého názoru není správné – jako debatu mezi opozicí a koalicí na téma Jak přistoupit k té výsledné verzi toho návrhu, protože pokud by se oba zákony o České televizi a Českém rozhlasu staly zákony v působnosti § 40 Ústavy, tak si myslím, že by to bylo jedině ku prospěchu věci. Současně ale já říkám, že je důležité, aby byla zavedena nezávislá kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu. A já to znovu opakuju proto, že ta možnost kontroly Nejvyšším kontrolním úřadem České televize a v Českém rozhlasu, respektive jejich hospodaření vlastně představuje věc, která je – to už jsem zmiňoval – kamínkem do mozaiky transparentnosti v jakékoliv podobě toho systému. To já považuju za velmi zásadní záležitost.
Věřím tomu, že bude ochota tu diskusi vést. Došli jsme v tom návrhu daleko – už jsme tady ve druhém čtení – a já myslím, že je podstatné, aby za této situace se napříč Poslaneckou sněmovnou, jinak to ani nejde, řeklo, jaký bude postup ve vztahu k tomu pozměňovacímu návrhu. Teď mluvím konkrétně o pozměňovacímu návrhu našem, to znamená úprava § 40. Určitě debata o tom pozměňovacím návrhu, který podle mého názoru zpochybňuje samostatné zákonné zakotvení obou médií veřejné služby – to je ten návrh, kde je hlavní podpisující paní předsedkyně Taťána Malá, i o těch návrzích ostatních.
Je faktem, že ta současná situace, respektive to, že ten návrh ministra Klempíře prochází ohněm připomínkového řízení – už teď tam těch kritických připomínek je opravdu mnoho. Ale nejsem si jist, zda se naplní požadavek, který byl přímo i usnesením mediálního výboru Sněmovny, aby ten návrh zákona byl stažen. Ale to určitě bude předmětem ještě nějakých dalších debat.
Pevně věřím, že nakonec dospějeme ke shodě na tom, aby byla do ústavy vložena možnost kontroly Nejvyšším kontrolním úřadem. Vysvětlil jsem ty důvody, které nás k tomu vedou a děkuju ještě jednou paní senátorce za to, že se této věci ujala v době, kdy už se ukazovalo, že nám jako vládní koalici v minulém volebním období nezbývá čas a síly na to, abychom to prosadili. Kdybychom to ale bývávali byli udělali, tak už by to bývávalo bylo hotovo. To je třeba taky k tomu říct a vysvětlil jsem také, proč se to takhle nestalo. Děkuju za pozornost. ***
