Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(16.30 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Česká televize ani Český rozhlas nejsou vládní amplion. Jsou to instituce veřejné služby, instituce, které mají sloužit občanům. Ne politikům, ne vládě, ne premiérovi, ne momentální většině. Právě proto musí být chráněny před mocí, ne jí být vydány napospas. Jenže co vidíme? Nejen návrh na zásadní změnu financování. Vidíme i další krok. Vidíme návrh na zrušení části poplatků – tedy je nám dlouhodobě avizovaný – pro vybrané skupiny poplatníků.
Zde už padla slova, která tuto politickou strategii odhalují úplně bez příkras. Spoluautor tohoto zatím utajovaného návrhu, kolega Patrik Nacher, otevřeně říká, že by tento návrh měla Sněmovna schválit do podzimu. Co je ještě podstatnější? Říká zcela otevřeně, že výpadek příjmů České televizi i Českému rozhlasu kompenzován nebude. Prostě nebude.
Prosím, u toho se musím chvíli zastavit. Nejprve se části poplatníků řekne: Vy už platit nemusíte. Pak se televizi a rozhlasu řekne: O ty peníze přijdete. Současně se dodá: Nic vám kompenzovat nebudeme. To už není ani pokrytecky maskovaná reforma. To je veřejně přiznané finanční škrcení. Tady znovu slyšíme ten stejný vzorec. Nejprve politické gesto, potom teprve snaha domyslet následky. Nejdříve slova, slogan, potom rozvrat systému. Nejdříve líbivá věta, potom účet, který má zaplatit někdo jiný. Kdo ho zaplatí? Zaplatí ho divák, zaplatí ho posluchač. Doplatí na něj regiony, doplatí na něj kultura a nakonec doplatí na něj demokracie, protože když vezmete médiím veřejné služby peníze, tak se to vždy projeví konkrétně. V programu, ve výrobě, v regionech, ve zpravodajství, v původní tvorbě, v servisu občanům.
Tady je potřeba pojmenovat ještě jednu mimořádnou míru cynismu. Na jedné straně slyšíme, že regionální zpravodajství je důležité a nenahraditelné, že ho komerční média nenahradí. To je mimochodem samozřejmě pravda. Jenže na straně druhé se předkládají návrhy, které médiím veřejné služby berou stabilní příjmy a ruší regionální studia. Jak je to tedy, jsou regionální redakce důležité? Jestli ano, tak proč jim berete peníze a legislativní základ? Je regionální servis nenahraditelný? Jestli ano, tak proč mu podřezáváte financování? Proč zároveň mluvíte o významu regionů a současně vytváříte systém, který povede k propouštění, škrtům a omezování právě tam, kde je služba veřejnosti nejviditelnější?
Tomu se neříká konzistence. Tomu se říká politický podvod. Nemůžete jednou větou chválit regionální zpravodajství a druhou větou mu sebrat zdroje. Nemůžete se tvářit jako ochránci veřejné služby a zároveň jí odřezávat příjmy. Nemůžete tvrdit, že vám jde o lepší fungování systému, když současně veřejně oznamujete, že výpadek kompenzován nebude. To není reforma, to je likvidace po etapách. To je salámová metoda. To je politika škrtů převlečená za jakousi modernizaci. Nejprve se udělá první výlom, pak druhý, pak třetí, a nakonec se řekne: Ono to vlastně už nefunguje, musíme to celé předělat.
Tohle je přesně ten váš plán. Nejprve snížení příjmu prostřednictvím výjimek, potom převod pod státní rozpočet, potom permanentní závislost na politické většině, potom tlak na obsah, potom tlak na personál, potom tlak na vedení, a v průběhu všeho soustavný tlak na odvahu novinářů. Výsledkem bude konec nezávislé veřejné služby tak, jak ji dnes známe.
Někteří z vás se možná budou pohoršovat nad tím výrazem likvidace. To tak už bylo a slyším, že se tomu tak děje i nyní. Tak já to řeknu ještě jednou a zkusím to trochu pomaleji. Když instituci vezmete stabilní a předvídatelné financování, učiníte ji závislou na momentální politické většině, oslabíte její právní pojistky, rozvolníte definici její služby, zavedete do systému možnost mocenského výkladu, začnete okřikovat její moderátory a veřejně říkáte, že nic nebudete kompenzovat, pak to není nic jiného než likvidace. Postupná, zabalená do populistického marketingu, ale pořád je to likvidace.
Víte, co je na tom nejhorší? Že to vlastně, ač to tak vypadá, není amatérismus, není to nedorozumění, není to nedostatek informací. Je to promyšlené, je to vědomé, je to politický tlak. Jeho podstatou je mít média slabší, aby byla ovladatelnější, protože silná, sebevědomá, finančně stabilní a právně chráněná média veřejné služby jsou pro každou moc nepohodlná. Ptají se, ověřují, připomínají, konfrontují, vytahují nepříjemná témata, nenechají se vodit za nos.
Právě proto je autoritářsky uvažující politici nemají rádi. Právě proto je snazší je nejprve zdiskreditovat a potom si je ochočit. Nejprve se řekne, že jsou drahá, pak se řekne, že jsou neefektivní, pak že jsou zaujatá, pak že je potřeba změna. Pak se jim seberou ty peníze a pak se řekne, ať si zvyknou. Ten scénář známe. V Evropě jsme ho viděli vícekrát a vždycky začínal takto podobně.
Možná někteří z vás vládních poslanců řeknou: My přece média média veřejné služby nerušíme, jen upravujeme financování. Někdo další dodá: My přece neomezujeme nezávislost, jen nastavujeme efektivnější model. Ale pak přijde realita. Redakce se bojí, vedení je v nejistotě, rozpočet se stává vydíracím nástrojem a profesionální odvaha je vytlačována opatrností. Tak se rodí poslušnost. Ne jedním dekretem, ale sérií promyšlených politických tlaků. Proto o tom musíme i nyní jednat tady veřejně a otevřeně.
Protože jestli dnes někteří vládní politici neváhají ve studiu České televize zvýšeným hlasem poučovat moderátora, aby si dával prostor a zlepšil práci, zatímco jejich politický tábor chystá převzetí financování těchto médií státem, pak je naší povinností bít na poplach. Já na poplach biji a budu bít dál a dál, protože toto už opravdu není malicherný spor. To je spor o charakter státu. O to, jestli Česká republika zůstane zemí, kde veřejná služba stojí na občanech a slouží občanům, nebo zemí, kde je veřejná služba ekonomicky podřízena vládě a postupně je politicky ochočována. ***
