Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(23.30 hodin)
(pokračuje Matěj Hlavatý)
Česká republika se tedy rozhodla, že nebude minulost používat jako permanentní nástroj politické války. Rozhodla se pro smíření. Rozhodla se pro odpovědnost a pro budoucnost. A já se dnes ptám, proč se někteří politici od tohoto vlastně odvracejí? Proč znovu otevírají historické konflikty? Proč znovu pracují se strachem? Proč znovu hledají nepřítele tam, kde byl(o) před desítkami let uzavřen(o) státním rámcem smíření?
Jak už bylo dneska několikrát zmíněno, bylo deklarováno, že sudetoněmecký spolek nemá žádné majetkové nároky vůči České republice. Opakovaně odstranil ze stanov požadavky na vrácení majetku a odškonění či revizi Benešových dekretů. Jinými slovy, základní argument strašení návratem majetkových požadavků je dlouhodobě politicky nadsazován. To samozřejmě neznamená, že máme zapomenout na historii. To neznamená, že máme relativizovat nacismus. To neznamená, že máme rezignovat na historickou paměť. Ale znamená to, že máme rozlišovat mezi historickou pamětí a politickou manipulací.
A právě to je klíčové. Protože pokud dnes Poslanecká sněmovna používá historii především jako nástroj okamžitého politického boje, pak se nejedná o obranu národních zájmů. Jedná se o účelové rozdmýchávání emocí. A pokud chceme být skutečně poctiví vůči historii, pak nesmíme připomínat pouze jednu část dějin. Musíme připomenout i bolestné momenty na české straně.
Brněnský pochod smrti v květnu 1945 znamenal vyhnání přibližně 20 000 německých obyvatel Brna směrem k Pohořelicím a dále k rakouským hranicím. Šlo o ženy, šlo o děti, šlo o seniory. Šlo i o osoby, které nebyly nacisty. Přibližně 1 200 až 1 700 lidí během tohoto pochodu či v souvisejících podmínkách zemřelo. To není argument proti českému národu. To není relativizace nacismu. To není popírání historických příčin. To je připomenutí jednoduchého faktu. Kolektivní vina je nebezpečný princip. Jakmile začneme soudit celé skupiny lidí bez ohledu na individuální odpovědnost, vstupujeme na velmi nebezpečnou půdu.
A právě proto bychom dnes měli být mimořádně citliví na jazyk, který právě používáme, protože historie nezačíná plynovými komorami, začíná jazykem. Začíná tím, že někdo označí druhé za méněcenné. Začíná tím, že někdo mluví o parazitech. Začíná tím, že někdo mluví o deratizaci. Začíná tím, že určitá skupina lidí přestane vnímat jako rovnocennou součást společnosti.
A právě proto musíme velmi důrazně odmítat současné výroky, které takové principy připomínají. Když dnes slyšíme výroky o méněcenných lidech, když slyšíme o parazitech, když slyšíme o deratizaci politických odpůrců, pak máme povinnost varovat. Protože demokratická společnost se nerozpadá pouze skrze násilí, rozpadá se nejprve skrze normalizaci nenávisti. Nelze na jedné straně tvrdit, že chráníme historickou paměť před totalitou a současně tolerovat jazyk, který používá principy dehumanizace. To je pokrytectví.
Pokud chceme opravdu ctít oběti nacismu, pak nestačí pouze odsuzovat minulost. Musíme také chránit současnost před návratem stejné logiky. A to znamená bránit lidskou důstojnost, bránit právní stát, bránit individuální odpovědnost, bránit demokratickou kulturu. Naší povinností není vytvářet nové nepřátele. Naší povinností je chránit republiku před nenávistí. Naší povinností není politicky obchodovat s historickými traumaty. Naší povinností je vytvářet stabilní demokratickou a sebevědomou společnost.
Ano, připomínejme nacistické zločiny. Ano, braňme českou historickou zkušenost. Ano, chraňme odkazy obětí okupace. Ale odmítejme zneužívání historie. Protože stát, který se přestane řídit historickou pravdou a začne se řídit historickým marketingem, riskuje, že ztratí schopnost rozlišovat mezi skutečnou obranou hodnot a pouhým populismem. A to je cesta, která nikdy nevede ke stabilitě.
Historii máme znát, máme ji respektovat, máme se z ní poučit. Máme odsoudit nacismus, máme odmítnout kolektivní vinu, máme chránit demokratickou kulturu. Ale nesmíme historii zneužívat. Protože jakmile se minulost stane nástrojem současné nenávisti, přestává být poučením a stává se zbraní. A právě tomu bychom měli zabránit.
A ještě na závěr bych chtěl doplnit takovou věc, co se týká zrovna myslím, že strany Svobodných. Já jsem v nedávné době viděl příspěvek, kdy straší před tím, že Německo buduje armádu. Je to náš spojenec. Je to spojenec v alianci NATO. Je to náš partner, jsme společně v Evropské unii. Já si myslím, že celá tato věc je politický nástroj, který dlouhodobě připravujete pro další rozeštvávání společnosti, vytváření nepřítele a zničení toho všeho, co se budovalo dlouhé roky. A je to velká škoda, protože my bychom se měli věnovat těm nepřátelům, kteří nás doopravdy jako zemi ohrožují. Myslím si, že je všichni známe. Útočí na nás neustále, snaží se skrze kybernetické útoky útočit jak na naše zdravotnictví, na naše Vojenské zpravodajství a tak dále.
Ale rozhodně bych musel odmítnout rétoriku, kterou právě předvedla strana Svobodných. A docela mě to překvapilo, když varuje před tím, že Německo má armádu a buduje společné kapacity v rámci NATO a ti jejich vojáci v případě, a já si to doopravdy nepřeju, že by začal nějaký konflikt u nás v Evropě, tak ti vojáci by bojovali po našem boku a za naši svobodu a za demokracii. Děkuji. (Potlesk z lavic STAN.)
Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji, pane poslanče. Další přihlášenou je poslankyně Vendula Svobodová. Máte slovo.
Ještě prosím, než začne paní doktorka mluvit, opravdu bych poprosil, aby ve Sněmovně byl klid, abychom nerušili řečníky a slyšeli, co nám říkají. Děkuji.
Poslankyně Vendula Svobodová: Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dneska už poněkolikáté, nicméně konečně jsem se dočkala, abych mohla promluvit k této akci, k tomuto bodu. Ale musím ještě na začátek podotknout, ono totiž já jsem si tento projev psala ve chvíli, kdy se ten bod schválil, což je asi, já nevím, před pěti hodinami. A řada věcí zazněla, řada věcí se nějakým způsobem vyvinula. Uvidíme, jak dlouho mi to bude trvat a co ještě všechno bude potřeba přidat nebo odebrat.
Ale úplně na závěr, tedy úplně na začátek bych chtěla říct, že od té chvíle, co jsem tady zmínila to Fórum lidu a pana Petra Bílého, tak mi vlastně přišlo taky hodně zpráv. A o to bych se s vámi ráda podělila, protože to nebyly hezké zprávy. A zároveň jako pořád se pohybujeme argumentačně v podobných linkách. Zatímco my jsme se tady jako opakovaně, a nejenom vlastně opozice, ale část i koaličních poslanců se tady snažila jako říct, že to smíření už je to nevrtání se v těch ranách, neotevírání těch starých věcí a spíš jako to sednutí si ke společnému stolu a bavení se o tom, co se stalo. Prostě normálně smířit se s tím.
Ty zprávy, které mi chodí, jsou ale naopak ten výčet, kdo víc trpěl. A tady já zase vidím tu argumentační linku, tady vás z tohoto kraje (ukazuje doleva). Já si prostě nemůžu pomoct, ale mně to tak nějak přijde podezřelé. Ale já se k tomu ještě budu vyjadřovat dál.
Prosím vás, pane předsedající, kdybyste mi zajistil klid? ***
