Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

A tu efektivitu vlastně, protože my nebouráme samozřejmě ten zákon, my ho chceme racionalizovat, jak už tady vysvětlila kolegyně Eva Fialová, že oni skutečně nejsou jako pingpongový míček, ale ty kompetence, které má ten Úřad práce, tak v tuto chvíli jenom doplní právě díky tady, tento pozměňovací návrh úplně jakoby logicky do jednoho balíku toho bych řekl individuálního programu nebo individuálně plánu, který bude s tím člověkem sepsán, a budeme vidět celé to jeho environmentální prostředí, rodinné, kolik lidí tam je, kolik dostává na bydlení, jestli je integrován do společnosti a v jakém rozsahu například z hlediska zaměstnanosti nebo nezaměstnanosti, rekvalifikací a tak dále.

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji, pane ministře. Dalším účastníkem obecné rozpravy je pan poslanec Marian Jurečka.

Než přijde, máme tady další omluvu. Od 18.30 z osobních důvodů se omlouvá pan poslanec Jan Richter.

Pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Marian Jurečka: Děkuji moc. Vážený pane předsedající, paní ministryně, pane ministře, kolegyně, kolegové, já si dovolím na úvod vlastně říci, že jsem vlastně rád a oceňuju přístup paní ministryně i pana ministra, protože tady ještě před půlrokem zaznívaly místy v té debatě silné výroky o tom, že vlastně ten zákon možná bude celý zrušen a že je to úplně špatně a má se to celé vystavět znovu a že vlastně ty pozměňovací návrhy, které tady dneska máme načteny, tak já je hodnotím na rozdíl třeba od některých kolegů z našich opozičních lavic, že vlastně jsou poměrně racionální.

Když se vrátím do historie, tak bylo tady dlouho voláno po tom, aby tady byl nějaký systém podpory bydlení, zajištění bydlení pro specifické, zranitelné skupiny obyvatel. Tak kdo jsme ve Sněmovně delší čas, já si to pamatuju od roku 2013, to bylo never ending story téma, které jsme nebyli schopni dotáhnout do nějakého smysluplného řešení. A vím, že se to téma táhlo už předtím.

Jak chceme se bavit o tom, že tady má být sociální trampolína a pomoc potřebným lidem, když často vlastně ty příběhy, když se podíváme, se nám bohužel bortí na tom, že ti lidé přišli o střechu nad hlavou. Pokud nebudeme schopni kromě finanční podpory těm lidem garantovat, že v mimořádné životní situaci, kdy oni nejsou schopni to sami zvládnout, ten stát nabízí záchrannou síť, která pomůže, poradí a v těch nejtěžších případech i zajistí a vytvoří nějaké ochranné období a restart, tu střechu nad hlavou, tak prostě nemáme funkční část sociálního systému.

Takže já jsem rád za to, že tady ten návrh dneska je. Za mě je přiměřeně kultivovaný a racionálně upravený.

Teď se vrátím sebekriticky zhruba tři čtyři roky zpátky. Kdyby tenkrát byl větší prostor si opravdu popsat v detailu, kam ten zákon v tom svém vývoji ve finále dojde, tak bych na začátku vývoje řekl, nestavme káembéčka a pojďme to celé postavit do sítě úřadů práce. Protože prostě ten Úřad práce s 95 procenty klientů přijde do kontaktu proto, aby ti lidé měli peníze na úhradu nákladů na to bydlení a i jiných životních situací – přes mimořádnou okamžitou pomoc, státní sociální podporu, dneska přes superdávku – prostě toho klienta já mám pod tou střechou nebo mám ho nějakým způsobem v kooperaci, v koordinaci a mluvím s ním.

To, že jsme tady v čase, a já jsem rád, že Aleš Juchelka na to navazuje, se pokusili, a věřím, že se to podaří dotáhnout do opravdu jako velmi vstřícného, fungujícího prostředí, že ten Úřad práce nebude jen ten, kdo řekne, tak mně dejte nějaká čísla na vstupu, my přepočítáme vaše náklady a nějaké peníze vám pošleme, ale že se tam dneska se superdávkou dostává i ten charakter základních prvků sociální práce, je podle mě dobrý start pro to, aby nám to začalo celé fungovat kvalitativně o dost jinak než doposud.

Já chápu, co říkala Eliška Olšáková třeba s tou dostupností. Ano, úřady práce dneska nejsou na každém oerpéčku. To já přiznávám. Na druhou stranu si vezměte ale, že ti lidé v zásadě nám v nějaké míře četností vždycky minimálně do okresního města prostě jako cestují. Ukažte mi člověka, který by do toho okresního města třeba nejel v horizontu třeba jednoho až dvou měsíců. A když ten člověk musí na Úřad práce, tak prostě jako může to vyřídit dneska digitálně, může to vyřídit dneska s podporou, dokonce i přes registr zastoupení, ta funkcionalita se počítá, že bude také fungovat, i s asistencí případně poskytovatele sociální služby. To znamená, je tady variant několik, kdy ten člověk reálně nebude muset vždycky se vším na ten Úřad práce přijet. Ale jestli si toho člověka chceme opravdu vzít a tou sociální trampolínou ho vrátit nahoru, tak to bez faktického setkávání s tím odborným poradenstvím Úřadu práce nepůjde.

To znamená, já si myslím, že ten pozměňovací návrh, který vím, že připravilo MMR společně s MPSV, a paní poslankyně ho vlastně tady předkládá jako poslanecký návrh, tak prostě opravdu se na ty věci podíval hodně racionálně, neořezává ten charakter podpory zajištění bydlení, evidence těch bytů a tak dál. Tam vlastně do toho nevstupuje, aniž aby to nějakým způsobem měnil, destruoval a podobně.

Takže já se na to dívám tu optikou, že prostě tohle fakt jako mě to logiku dává. Na kritiku, která dneska zaznívá na úřady práce, chci jenom říct, teď je to nejpodstatnější období, kdy vlastně v těchto týdnech se ten systém usazuje tak, aby se ti klienti do konce druhého kvartálu odbavili a od 1. července jsme byli schopni na úřadech práce jet v režimu odbavování žádostí v zákonných termínech.

Já věřím, že se to prostě tohle dokáže usadit a že v okamžiku, kdy tady budeme mít prázdninové měsíce, podzim tohoto roku, a ten největší nápor, který vznikl díky celému tomu překlopení toho systému, se ustabilizuje, tak se vytvoří i časový prostor i personální prostor začít se opravdu věnovat i tady těmto funkcím, které na ten Úřad práce přenášíme. Takže nejsem dneska úplně inside, abych jako byl schopen hodnotit teď na nějaké týdenní bázi přesné všecky termíny, které běží na Úřad práce, ale myslím si, že se k tomu posunujeme.

Já jsem si dovolil udělat čtyři takové poměrně drobné pozměňovací návrhy. To nejsou návrhy, které by ten systém bouraly, nebo které by nějak popíraly tu logiku centralizace na úřadech práce. A nejsou to ani návrhy, které by nějakým způsobem vytvářely nějaké složité subsystémy a podobně.

Ten první pozměňovací návrh jsme si za nás, za náš poslanecký klub dovolili dát formou tak, že vlastně ze skupiny už definovaných, zranitelných osob, které ten zákon zná, a jeho přílohy, že tam se snažíme pamatovat na situaci, když se nám tam sejde těch zranitelných skupin víc, tak abychom řekli, část zranitelné skupiny má určitou míru prioritizace, aby to bylo definováno, aby prostě úředník viděl, a já jsem si dovolil za nás navrhnout to, aby to byly primárně oběti domácího násilí, domácnosti s nezaopatřenými dětmi v aktuální bytové nouzi nebo akutní bytové nouzi, osoby bez přístřeší a osoby, které vlastně nám odcházejí z nějakého institucionálního prostředí, kde vlastně víme, že třeba končí výkon trestu, a nemají vůbec kam jít, nemají střechu nad hlavou.

To si myslím, že jsou prostě nějaké momenty, kdy bychom měli říct, z množiny osob, které tam máme, u těchhle lidí bychom měli říct, pokud bychom náhodou se měli rozhodovat, komu věnovat prioritní pozornost, tak těmto lidem, těmto rodinám, těmto domácnostem v těchto specifických, opravdu extrémních situacích. To znamená ten návrh s tím pracuje ve smyslu pozitivním, nezužujeme ten okruh, jenom říkáme, kdo si myslíme, že by případně v situaci, kdy tam najednou se nám těch problémů sejde více, kdo by mohl být prioritizován.

Potom tam upravujeme druhý pozměňovací návrh a ten se týká asistence, stability. To znamená, praktická zkušenost je, že u nejzranitelnějších lidí nestačí jenom rozhodnout o vstupu do systému, ale klíčové je také, zda si ti lidé bydlení dokáží udržet. A proto tam často rozhoduje včasná, správně nastavená asistence. My proto navrhujeme, aby u akutních případů Úřad práce vždy posoudil, zda je asistence nezbytná k udržení bydlení. A zároveň navrhujeme upravit dnes velmi tvrdé pravidlo, podle kterého může při výpadku účinné smlouvy o asistenci velmi rychle dojít k ukončení nájmu.

Myslíme si, že to není úplně správné, aby člověk přišel o bydlení jen kvůli procesnímu nebo organizačnímu výpadku, které třeba někdy sám nezpůsobil. Tak tady dáváme prostě ke zvážení, zdali tohle nevyhodnotit tím, že bychom mohli udělat prodloužení té příslušné lhůty až na tři měsíce a výslovnou pojistku pro případy, kdy problém nevznikl na straně té podporované osoby. Tak snažíme se pamatovat opravdu, že ten stát nemá jen někoho pustit do systému, ale má pomoct zabránit tomu, aby z něj po pár týdnech i třeba z důvodů, které on sám přímo nezavinil bezprostředně, aby nám nevypadl. ***