Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

A tím se dostávám ke třem stěžejním bodům, které jsem z pohledu přijetí tohoto zákona považoval a vlastně z velké části považuji stále za problematické a ne podle mého názoru úplně optimálně nastavené.

Tím prvním je vznik úplně nové struktury kontaktních míst pro bydlení, kterou zákon upravuje povinnost pro obce s rozšířenou působností, které jsou stanoveny přílohou tohoto zákona. Já jsem od počátku prosazoval využít k tomuto účelu sítě úřadů práce, které svým zaměřením a kompetencemi jsou vybaveny k takové podobné agendě, jakou je podpora bydlení. Argumentaci, že pracovníci úřadů práce nejsou dostatečně empatičtí a prostředí není přátelské, musím odmítnout a považuji takovou argumentaci opravdu za účelovou a zástupnou. Tím neříkám, že tomu tak nemůže být, ale pokud chci zavést a implementovat nějakou novou agendu, tak to zkrátka musím metodicky a procesně nastavit tak, aby to bylo funkční, aby bylo vnímání ze strany zákazníka nebo chcete-li klienta přesně takové, jaké potřebuji, to, čeho chci dosáhnout. Pokud bychom se totiž na podobné agendy podívali prizmatem jiných veřejných služeb, tak bychom pak mohli tvrdit, že třeba nemocní se nemají chodit léčit do nemocnic a ordinací, protože je to pro ně stresující prostředí, protože jsou tam přece ty bílé pláště a ty zelené operační mundúry nebo pokud se nám stane nějaké zákonné příkoří, tak že nemáme chodit podávat trestní oznámení na policii, protože to taky přece není pro normálního člověka úplně přátelské prostředí.

Zkrátka rozhodnutí o tom, že tuto agendu nebude primárně zajišťovat již vybudovaná funkční, procesně, legislativně i regionálně a především státem řízená struktura namísto toho, že budeme budovat z velké části novou na obcích, já osobně nepovažuji za šťastné, ale spíše za chybné.

Druhým bodem, který logicky souvisí s tím prvním, je další zátěž místních a regionálních samospráv, která jim nejenže ukládá nové povinnosti související se vznikem kontaktních míst pro bydlení, ale přináší i další administrativní zátěž v podobě správních řízení, která budou muset obě samosprávy v té přenesené působnosti řešit.

A my všichni tady přece pocházíme z nějakých měst, obcí a krajů, a víme, co výkon státní správy v přenesené působnosti obnáší. A taky víme, že každá nová povinnost, kterou stát municipalitám uloží, přináší nové činnosti, které ale již nikdy finančně z hlediska jejich zajištění nebude v plné míře saturovat. A já se přiznám, že i když s mírnou nadsázkou, ale vlastně s vážně myšleným apelem, už řadu let, co působím v komunální a regionální politice, říkám zákonodárcům a tedy dnes i sám sobě, čím méně zákonů vytvoříte, respektive vytvoříme, tím více těm nižším samosprávám pomůžeme.

A ideální stav by byl, kdybychom ještě dokázali alespoň čas od času nějaký zákon zrušit úplně. Kolegům tvůrcům zákona jsem kladl na srdce a prosil je, aby na to mysleli a aby se pokud možno vyhnuli v tomto zákonu povinnosti vydávat správní rozhodnutí ve správním řízení, což se bohužel v plné míře zajistit nepodařilo a zákon tuto povinnost bohužel obsahuje.

No a tím posledním, z mého pohledu tím nejdůležitějším bodem, je nevyslyšení a neakceptování faktu, že problém s bydlením a všechny ty okolnosti, které s tím souvisí, jsou i přes poměrně malé území naší země diametrálně odlišné region od regionu. Já jsem měl tu možnost vést diskusi se všemi zástupci našich krajů a ta ukázala poměrně jednoznačně, že charakteristika těch problémů souvisejících s bydlením je v jednotlivých krajích hodně odlišná, a to jak z hlediska jejich projevů, tak z hlediska následných negativních dopadů.

To, co Ústecký a Karlovarský kraj pojmenovává jako obchod s chudobou, se na opačné straně republiky téměř v podobě, v jaké to znají naši severní sousedé, v podstatě nevyskutuje a dopad na konkrétní ohrožené skupiny se projevuje úplně jinak než právě třeba na severu republiky. Je to logicky dáno složením obyvatel, výkonem ekonomiky, strukturální skladbou, historickou zátěží a dalšími typickými charakteristikami, které představují značné rozdíly v jednotlivých krajích.

Proto jsem navrhoval, aby k síti hlavních kontaktních míst na krajských pobočkách úřadů práce byl zákonem umožněn pouze dobrovolný vznik kontaktních míst na obecních úřadech a magistrátech a podle skutečné potřebnosti se tomu tématu místně věnovat dle místní situace a jejích projevů a dle posouzení místních autorit.

Všechny ty nástroje v podobě poradenství a podpůrných opatření, které zákon o podpoře bydlení nabízí, jsou podle mého názoru dostatečnou motivací pro odpovědné rozhodování místních samospráv a možná by bylo dosaženo tímto způsobem většího efektu než nařízenou povinností, protože všichni víme, že nejlepší motivací pro efektivní výkon je vlastní zájem, chuť a vůle věci řešit.

Dámy a pánové, když se dnes podívám, v podstatě jen pár týdnů po nabytí účinnosti tohoto zákona, znovu na jeho podobu, a vyhodnocuji jeho možnosti a kapacity a současně přihlédnu k tomu, co se děje na trhu s realitami a následně s bydlením, tak mám trochu obavu, že ve snaze obsáhnout, a omlouvám se za ten výraz, použil jsem ho záměrně, abych nějakým způsobem dal tomu důraz, tak trochu mesiášským způsobem problematiku s bydlením v její celé šíři na celém území naší země, je spíše zbožným přáním než realisticky zvoleným řešením.

A upřímně, největší obavu mám z toho, aby nakonec pro skutečně ohrožené osoby a skupiny osob tento zákon byl tím funkčním a adekvátním řešením a aby ve své podobě vlastně dokázal prospět těm skutečně potřebným a aby se nakonec nestal spíše bezzubým, přitom poměrně nákladným a administrativně zatěžujícím nástrojem a aby toho kýženého efektu, a já vůbec nepochybuji, že byl celý ten záměr veden dobrým úmyslem, bylo v adekvátní míře vůbec dosaženo.

Omlouvám se za svůj možná poněkud skeptický pohled a budu se moc rád mýlit, ale vycházím z vlastní mnohaleté reálné praxe, ze zkušeností, znalosti regionální situace, ale třeba také z dosažených výsledků projektů typu Housing first.

Každopádně bychom měli tomuto zákonu věnovat v budoucnosti velkou pozornost. A v tom se přidávám ke svému předřečníkovi Marianu Jurečkovi. Po jeho implementaci sledovat, jak se vyvíjí v území jeho další vývoj, dosažené výsledky, abychom byli schopni flexibilně a včas reagovat a korigovat případné změny tak, aby byl dosažen cíl, který si myslím, nás nikterak nerozděluje. Tím je stav, kdy v České republice lidé budou standardně bydlet a nebude přibývat osob bez domova. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji pane poslanče. Mezitím jsme se vystřídali a nyní má své slovo v rozpravě paní poslankyně Julie Smejkalová. Máte slovo, paní poslankyně.

Poslankyně Julie Smejkalová: Děkuju za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi několik poznámek k návrhu, který nyní projednáváme, tedy k možným změnám zákona o podpoře bydlení. Ráda bych zdůraznila, že stávající znění zákona už dneska představuje významný krok kupředu při řešení dostupnosti bydlení a přináší konkrétní opatření, která mohou pomáhat široké veřejnosti, nikoliv jen úzkým skupinám obyvatel.

Nedostupné bydlení je dnes jedním z největších problémů, kterým Česká republika čelí. Velmi silně rezonuje především mezi mladými lidmi, mezi rodinami, které chtějí začít samostatný život, mezi lidmi, kteří pracují, odvádějí daně, a přesto zjišťují, že vlastní bydlení se pro ně stává čím dál tím vzdálenější realitou. Právě proto vítám, že současný zákon přináší nástroje, které mohou situaci zlepšit a nabídnout lidem větší šanci na dostupné bydlení.

Stačí se podívat na čísla. Ceny bytů i nájmů dlouhodobě rostou rychleji než příjmy domácností a v řadě regionů se vlastní bydlení stává luxusem, který si mladé rodiny jednoduše nemohou dovolit. A to je problém nejen sociální, ale i ekonomický a generační. A právě proto bylo od začátku důležité, aby stát přicházel s kroky, které budou řešit příčiny této krize, nikoliv jen její následky. V tomhle směru je potřeba ocenit, že aktuálně platný zákon o podpoře bydlení přináší důležité systémové nástroje, ale zároveň si musíme říct jednu věc. Stále budeme mít nedostatek samotných bytů a bez bytů žádný systém podpory bydlení fungovat prostě nemůže. Tou příčinou je totiž prostý a dlouhodobě známý fakt. V České republice se staví bytů příliš málo. Pokud chceme, aby bydlení bylo skutečně dostupnější, musíme především umožnit, aby se více stavělo.

Musíme odstranit bariéry, které dneska brání obcím i soukromým investorům stavět byty. Musíme zjednodušit a zrychlit procesy, které výstavbu zdržují a musíme vytvořit finanční nástroje, které obcím umožní aktivně rozvíjet vlastní bytovou politiku. ***