Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Stát musí poskytnout samosprávám odpovídající finance. Přenesená působnost je dlouhodobě podfinancovaná a obce doplácejí sociální práci i právě kontaktní místo pro bydlení z vlastních rozpočtů. Kolegyně a kolegové, obracím se na vás tak s prosbou: neubližujme ještě více lidem, kteří již tak nemají jednoduchou životní situaci. Jistota střechy nad hlavou je jednou ze základních lidských potřeb. Pomáhejme jim, aby si ji mohli udržet, a ne o ni bojovat až z ulice. Vždyť prevence je základ a je mnohem smysluplnější a levnější škodám předcházet, než je následně napravovat. Důstojné bydlení není privilegium, a tak vás prosím, hlasujte proti tomuto návrhu a zachovejme původní rozsah poradenství. Pomoc je účelná, jen když přijde včas. Udržme prosím v tomto zákoně zdravý rozum a lidskou důstojnost. Děkuji. (Potlesk poslanců STAN.)

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Já vám děkuji, paní poslankyně. V této chvíli pozvu k řečništi Gabrielu Svárovskou, která není, tak ji posunu dozadu. A na řadě je Vítězslav Schrek, připraví se Julie Smejkalová a Ivan Bartoš. Pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Vítězslav Schrek: Děkuju za slovo. Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, páni poslanci, paní ministryně a členové vlády. Předem avizuji, že můj dnešní diskusní příspěvek nebude nezatížen mým profesním zaměřením vycházejícím ze sociálního prostředí, a to nikoliv proto, že bych snad nechtěl nebo nedokázal téma bydlení komentovat bez této vazby, ale především proto, že otázku bydlení považuji za oblast lidského života, kterou významně ovlivňuje sociální kontext, a to skutečně v míře nemalé.

O zákonu, který by řešil problematiku bydlení, se hovoří v České republice již bezmála 15 let, možná je to dokonce 20 let. Za tu dobu měly jeho návrhy různé podoby, různé názvy i různá zacílení. Diskuse o takovém zákonu měla a stále má své odpůrce i zastánce. Jedna část tvrdí, že se bez takového zákona obejdeme a že problematika bydlení je dostatečně ošetřena prostředky stávajícího sociálního systému a že vše ostatní je záležitostí trhu s bydlením. Naproti tomu oponenti uvádí, že je bydlení pro některé cílové skupiny na volném trhu již nedostupné a že je potřeba zavést speciální podpůrný systém, který umožní bydlet všem.

První zlom ve vnímání potřeby bydlení nastal se vstupem různých vládních i nevládních platforem, které se začaly touto oblastí intenzivně zabývat, ať už se jedná o Agenturu pro sociální začleňování, Platformu pro sociální bydlení a další a další iniciativy, které se věnují podpoře bydlení různých cílových skupin. Všechny tyto diskuse vyvrcholily po dlouhých debatách a jednáních přijetím současného zákona o podpoře bydlení, který začal platit v lednu tohoto roku, což byl takový druhý bod zlomu.

Přiznám se, že jsem se jako člověk, který se dlouhodobě pohyboval v sociálních službách a pracoval s mnoha cílovými skupinami - od dlouhodobě nezaměstnaných osob, přes mladé lidi z různých sociálních a etnických komunit, až po seniory přikláněl spíše k té názorové skupině, která starost o bydlení považuje spíše za záležitost odpovědnosti každého jednoho jednotlivce, stejně jako v případě řady dalších sociálních kompetencí, které si zkrátka člověk v životě musí osvojit, aby vůbec ve společnosti obstál. A musím říct, že i přesto, že jsem v průběhu let do jisté míry svůj pohled na tuto věc korigoval, stále zastávám v obecné rovině názor, že člověk, který je relativně zdravý a bez nějakých zásadních sociálních deprivací, by měl být schopen zajistit si bydlení v takové formě, která bude odpovídat jeho schopnostem a možnostem.

Předpokládám, že tady asi nemusím zdůrazňovat, že zajistit si bydlení neznamená automaticky koupit si stotřicetimetrový byt s terasou a garážovým stáním v centru nějakého města do soukromého vlastnictví, a raději to zmiňuji záměrně, protože občas mám pocit, že je to takto některými vehementními zastánci podpor v bydlení vnímáno a tak trochu nám konzervativněji uvažujícím podsouváno. Tedy nikoliv. Řeč je o potřebě obstarat bydlení odpovídající nějakému běžnému středoevropskému standardu respektujícímu stavební, sociální a hygienické normy, které bude odpovídající finančně rodinné situaci každého jednotlivce, a to bez ohledu na to, zda se jedná o vlastnické, anebo nájemní bydlení.

Možná může být namítnuto, že je takový pohled příliš striktní, možná zbytečně přísný, ale přesně takový podle mě odpovídá principu správné sociální práce. Jejím smyslem totiž není a nemá být snižovat neustále komukoliv práh dostupnosti víc, než je nezbytně nutné. Všichni víme, že všechno, co člověk dostane takzvaně zadarmo, chcete-li bezplatně, bez vlastního přičinění a úsilí, je velmi často devalvováno z hlediska vnímání skutečné hodnoty takové věci, pokřivuje to jakýsi hodnotový žebříček a vytváří to postupně prostor pro budování určitého typu sociální závislosti. Nemluvě o tom, že to vytváří nezdravé sociální napětí mezi těmi, kterým je podpora poskytována, a těmi, kteří na podobnou podporu nárok nemají.

Každá sociální pomoc a podpora by měla být efektivně zacílena. Má mít jasná kritéria, má být co nejméně plošná a všeobjímající a především má být prostředkem pokud možno k návratu do běžného stavu, kdy podpořená osoba již pomoc nepotřebuje, a s tím samozřejmě souvisí i určitá časová omezenost. Pokud rezignujeme na princip sociální práce, která má lidem vracet schopnosti postarat se sami o sebe, vystavujeme je riziku propadnutí celoživotní závislosti, což rozhodně nemá být naším cílem. A já jsem přesvědčen, že by nás měl varovat minimálně dostatek zkušeností s paternalistickým pojetím péče o člověka z dob socialismu, která zkrátka nevede k samostatnosti, soběstačnosti a budování schopností a životních kompetencí.

Zároveň neříkám, že to platí obecně u všech. Samozřejmě, že jsou mezi námi občané, kteří mají nějaký celoživotní handicap nebo chronické omezení, které je v podstatě neměnné, které nelze úplně vyrovnat, a v jejich případě je naší povinností nastavit ten systém podpory, který toto bude zohledňovat v průběhu celého jejich života. Ale takové případy podle mého názoru umíme posoudit, pojmenovat a nějak kriteriálně stanovit. V rámci svého ne úplně krátkého působení v sociální oblasti jsem vždy byl a budu zastáncem teorie, že cílem sociální politiky nesmí být snaha dělat ze všech klienty sociálních služeb, stejně jako není cílem ve zdravotnictví udělat ze všech zdravých pacienty. Na katedře speciální pedagogiky nás učili, že člověk bez končetiny nemusí být nutně člověkem handicapovaným. Pokud dokáže i přes tuto skutečnost žít plnohodnotný a ničím neomezovaný život, pokud bude zvládat vše tak jako každý jiný, tak je to přesně ten případ. Je to samozřejmě určitá forma ilustračního vyjádření, ale plně a trefně vystihuje filozofii dobré sociální práce. Správné zacílení na jasně definované cílové skupiny osob, které ve smyslu sociální práce nazýváme jako potřebné, považuji za poměrně zásadní, a má-li být někdo podpořen, a tím zvýhodněn v jakékoliv formě lidské či společenské soutěže, ať už je to formou dotace anebo sociální podpory, má být zřejmé, kdo může být tím příjemcem, za jakých podmínek a proč. Proto návrh na uvedenou změnu tohoto zákona považuji za legitimní a vlastně prospěšnou.

Dovolte mi zmínit ještě několik dalších věcí, které přijetí zákona o podpoře bydlení provázelo, a využívám toho v tuto chvíli nikoliv proto, abych cokoliv zpochybňoval nebo boural, ale abych vytvořil třeba nějaký další prostor pro úvahu nad správností té cesty a všech kroků, které jsme při vyjednávání tohoto zákona společně prošli. Měl jsem jako jeden z bývalých hejtmanů a zároveň předseda sociální komise Asociace krajů možnost průběh vzniku zákona nejen sledovat, ale také ho připomínkovat a dlouze o něm diskutovat s řadou z vás. A já jsem se v zásadě smířil s tím, že zákon nakonec najde většinovou podporu pro jeho přijetí, a jak jsem zmiňoval na začátku, musím uznat, že čas opravdu ukázal, že v naší společnosti jsou skutečně osoby a rodiny, které jsou ohroženy ztrátou bydlení nebo již v nějakých nevyhovujících bytových podmínkách žijí, a to vnímám principiálně jako prostor pro sociální intervenci, protože si stejně jako někteří z mých předřečníků uvědomuji, že v případě zanedbání některých sociálních jevů s negativními účinky je následná sanace nejen velmi dlouhá a složitá, ale v určitých případech může být i nevratná. To však stále neznamená, že máme vytvářet systém, který má plošně reagovat na nějakou momentální situaci, která je navíc regionálně velmi diferencovaná. ***