Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Bez těchhle kroků totiž hrozí, že budeme mít propracovaný systém podpory bydlení, ale stále budeme čelit situaci, kdy mladé rodiny, senioři, seniorky nebo lidé s běžnými příjmy prostě nebudou mít kde bydlet. A právě v téhle situaci vláda přichází s návrhem novely. Tato vláda, která se v kampani často zaštiťovala zájmy obyčejných lidí, nejprve tvrdila, že zákon o podpoře bydlení radikálně předělá a jeho přijetí odloží. Tím by ale zároveň ohrozila téměř 9 miliard korun, které naše vláda vyjednala z evropských prostředků na výstavbu dostupných bytů. Naštěstí nakonec pochopili, jak velké riziko by to bylo a z tohoto záměru ustoupili. Tím ale zdaleka nekončíme. Naopak.

Dneska vláda tvrdí, že její novela ruší duplicity a začne víc pomáhat samoživitelům, samoživitelkám nebo seniorům a seniorkám. Jenže ve skutečnosti dělá pravý opak. Čím více se do navržených změn podíváme, tím více je jasné, že vláda vůbec nepochopila, co tenhle zákon přináší. Smutné je, že aktuální podoba zákona o podpoře bydlení platí teprve od ledna 2026. Zákon tady tedy máme zhruba tři měsíce. Obce se na něj připravují, implementují ho a tahle vláda ještě neměla šanci vyhodnotit jeho reálné dopady, vyhodnotit, jestli funguje či nefunguje, dát zákonu šanci, aby pomohl lidem, než se ho rozhodnou osekat.

Novela této vlády ruší základní princip prevence a přitom o prevenci sami tak rádi mluví. Zákon o podpoře bydlení v aktuální podobě, tedy před tou osekávací novelou této vlády, zavádí kontaktní místa pro bydlení, kam se občané a občanky měli moct chodit poradit, konzultovat svou situaci, zjistit své možnosti. Kontaktní místa pro bydlení měla poskytovat poradenství komukoliv, kdo o něj projeví zájem.

Vláda tuto větu jednoduše škrtla. Místo pomoci lidem, kteří mají potíže s bydlením, ale chtějí je řešit včas, se pomoc zužuje jenom na ty, kteří už bydlení nemají nebo o ni během tří měsíců přijdou. V praxi to znamená, že města budou odmítat poradit lidem, kteří bydlení ještě mají, ale už ho pomalu nezvládají hradit, lidem, kteří potřebují pomoct třeba se splátkovým kalendářem, lidem, kteří žijí v bytě obchodníka s chudobou, nebo třeba seniorům a seniorkám, kteří už nezvládají péči o příliš velký dům. Je to stejné, jako kdyby tato vláda řekla lidem: přijďte až ve chvíli, kdy bude nejhůř. Hlavně svou situaci neřešte včas nebo minimálně nepočítejte s naší pomocí. A přitom smyslem dobré politiky je přece problémům předcházet a ne čekat, až se z nich stane krize. Tímto stát tak nějak rezignuje na prevenci. A právě prevence je přitom to, co může lidem pomoct udržet si bydlení dřív, než se dostanou do skutečné nouze.

Babišova vláda slibovala, že bude řešit bytovou krizi. Tak proč najednou chcete osekat zákon o podpoře bydlení? Kontaktní místa, u kterých by všichni zájemci dostali rady, co dělat se svou bytovou situací, prosadila naše minulá vláda. A letos to konečně mělo začít fungovat. Tak proč nechcete, aby je mohli využívat všichni? Proč se obracíte zády k lidem, co na bydlení pomalu přestávají mít, k rodinám co potřebují poradit se splátkovým kalendářem, k seniorům a seniorkám, co prostě už nevědí jak dál? Stát by měl lidem pomáhat včas a podporovat prevenci, ne hasit krize, až když nastanou.

A dovolte mi ještě jednu poznámku na závěr. Považuju za velmi nezodpovědné tento zákon znovu otvírat způsobem, který vláda navrhuje. Jakmile se zákon dostane do druhého čtení, otvírá se prostor pro další pozměňovací návrhy. A nikdo dnes nedokáže říct, co všechno se do něj bude kdo snažit propašovat.

U zákona, který má pomáhat lidem s bydlením a který je zároveň navázán na evropské prostředky, bychom měli postupovat velmi opatrně. Proto chci jasně říct, že budu velmi pečlivě sledovat, jaké změny se v dalších fázích projednávání objeví a udělám všechno pro to, aby se z tohoto zákona nestal nástroj pro postupné rozebírání podpory bydlení, ale aby naopak zůstal skutečnou pomocí pro lidi, kteří ji potřebují. Protože dostupné bydlení přece nemůže být jenom prázdný pojem a politický slogan. Musí to být dostupná veřejná politika Děkuju.

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji, paní poslankyně. Dalším přihlášeným je pan poslanec Ivan Bartoš. Máte slovo, pane poslanče.

Poslanec Ivan Bartoš: Dobrý den. Já vám děkuji za slovo. Já tady dnes stojím... Stál jsem tady v minulém volebním období v jedné části ještě jako ministr místního rozvoje a pak jako politik, který se snažil to dobré, co se nám v politice bydlení podařilo prosadit nebo nastartovat nebo dokonce realizovat, tak aby to nebylo v závěru pohřbeno. A teď zde stojím, aby nová vláda, která si do programového prohlášení a vlastně i do nové strategie hospodářské, tedy bych ji nazval, pouze hospodářské, hovoří o 200 000 nových bytech, předpokládám, že postavených tak, aby to, co se nám podařilo a o co se snažila i vláda Andreje Babiše vlastně ve volebním období 2017 až 2021 a předtím vláda Bohuslava Sobotky, jejíž součástí byl Andrej Babiš v tom předchozím volebním období, tedy roku 2017, abychom to - nevím, z jakých důvodů - během několika měsíců zcela nepohřbili.

My jsme dlouhou debatu vedli už v roce 2016, 2017. Následně nastoupila paní ministryně Dostálová a neustále zde byl na place takzvaný zákon o sociálním bydlení. Bylo to v době, kdy vlastně Česká republika ani jiné byty s nějakou veřejnou podporou než sociální stavět neuměla.

Když jsem přišel na Ministerstvo místního rozvoje, tak jsem přemýšlel, co udělat, abychom tu situaci výrazně začali měnit. A zjistil jsem, že i kdyby mi v danou chvíli Ministerstvo financí dalo 20 miliard, abych se pokusil skrze ně změnit nějak situaci s dostupností bydlení ve vybraných obcích, tak bych na to neměl žádný nástroj. Protože jediné bydlení, které jste v tuto chvíli mohli stavět, bylo bydlení sociální, a to, jak tady určitě paní kolegyně zpravodajka potvrdí, tak sociální bydlení se někde výborně hodí. Tam, kde ta situace je vhodná, oroto je tam velké množství lidí, kteří potřebují nějakým způsobem kombinovat bydlení a sociální práci. Ale všude jinde v republice, kde tento problém nemáte, tak přece obce nebudou investovat do nějakých bytů, které pak vzniknou jako sociální, které nebudou moct nikomu pronajmout, protože ti lidé, kteří na to by mohli dosáhnout, tak v nějakou chvíli nesplní podmínky.

To byl jeden z problémů, který jsme začali řešit. A já ho zmiňuji proto, protože velká výhrada tenkrát od našich koaličních partnerů, a zaznívá to tady furt dokola, (byla:) zákon o podpoře bydlení žádné byty nestaví. Ano, zákon o podpoře žádné bydlení nestaví. A já doufám, že už si to nebudeme opakovat teď v tomhletom čtení a příštím čtení a dalším, protože to nebyla ambice zákona o podpoře bydlení. My jsme představovali jakousi reformu a nevím jestli ještě je dohledatelná na webu ministerstva pro místní rozvoj neboť i tam jsem zaznamenal celou řadu změn kromě teda toho loga.

Ale my jsme tenkrát představili poměrně širokou reformu, možná trošku s marketingovým názvem Bydlení pro život. Prezentovali jsme ji v Senátu, bavili jsme se o ní s obcemi a snažili jsme se najít ty nástroje, které by mohly tu situaci, na kterou se tady 20 let fakticky pořádně nešáhlo, protože zákon o sociálním bydlení nebyl schválen ani v jedné z těch vlád, o kterých jsem hovořil. Uměli jsme stavět pouze sociální byty. Ty programy nebyly úplně atraktivní. Vlastně co Česká republika uměla - a tenkrát i ministerstvo - vlastně nabídnout výhodné úvěry konkrétním domácnostem a lidem na pořízení rekonstrukce nemovitosti a podobně.

To byly ty programy, kdy jste tam poslal 7 miliard, tak to udělalo ššš a zmizelo to. A kdybyste tam poslal 14, tak to udělalo ššš a  zmizelo to. A vy jste ty peníze prostě dával konkrétním lidem, kdy stát v danou chvíli suploval banku. Vlastně prakticky téměř stejně jako banku, protože ono tam nebylo moc nějakých majetkových testů, takže když jste o tom věděl a byl jste dost rychlý, tak jste si mohl od státu za výhodný úrok vlastně ty peníze načerpat a použít je. Takže když jste měl třeba v domácnosti dva standardní platy, tak i tak jste si mohl třeba pomoci zrekonstruovat bydlení nebo investovat do koupě nemovitosti.

To nám nepřišlo jako úplně efektivní, neboť lidi, kteří jsou na kraji nějaké bytové nouze nebo jsou ohroženi pádem do té skutečné bytové nouze, což je ten moment, kdy se z vás, který bydlí a nějakým způsobem vychází, stává ten člověk, který už hledá sociální bydlení, v nejhorším případě skončí na ubytovně, ještě v horším teda na ulici a stanete se vlastně tím zhruba jedním ze 150 000 lidí, kteří na tom takto špatně jsou. Tak těch lidí je asi 1,5 milionu v České republice. A nenechte se mýlit, nejsou to žádní lidé na okraji společnosti. Jsou to lidé, které potkáváte na ulici, které potkáváte v Praze, když jedete metrem. Je to jednoduchý příklad. V Praze spousta lidí bydlí na sídlištích, někteří ve vlastním bytě, jsou to takoví, řekl bych v uvozovkách chudí milionáři, neboť ceny jejich bytů v tuto chvíli jsou v řádu třeba 7, 8, 9 milionů. Ale ti lidé dělají třeba středně placenou práci. Ti ten problém nemají. Na ně mají dopady třeba ty rostoucí ceny energií nebo nějaké náhlé výkyvy, výpadky příjmů. ***