Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(15.40 hodin)
(pokračuje Renata Vesecká)
Evropský soud tento ping pong, tedy opakované rušení a vrácení věci, nehodnotí pouze jako možnou procesní chybu, ale hovoří v tomto případě o možném porušení základních zásad opět těch trestních řízení. A to je především zásada právní jistoty, zásada res iudicata, to znamená, jednou už rozhodovaná věc, a hodnotí to i jako možné selhávání státu v organizaci justice, a především to hodnotí jako porušení zásady rychlosti řízení. A tady zase pro neprávníky bych chtěla říci, že veškeré trestní procesy se řídí takzvanými základními zásadami trestního řízení, což je opět zase právní pojem přesně zakotvený v § 2 trestního řádu. (Hluk v sále.)
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Paní poslankyně, já přeruším a poprosím, byť nás není v sále příliš mnoho, aby ti, kteří tady vytvořili hloučky a chtějí se hlasitě bavit, a ano, platí to i o členech vlády, tak je poprosím, aby přenesli případně své diskuse do předsálí a mohla jste v klidu pokračovat. Prosím.
Poslankyně Renata Vesecká: Děkuji. A pro dokreslení a doplnění si ještě dovolím uvést několik příkladů judikatury Evropského soudu pro lidská práva, kdy byly zjištěny průtahy a kdy řízení trvalo dokonce o dost kratší dobu, nežli to bylo, nebo je v tomto případě, který je středem našeho zájmu.
Jedná se například o kauzu Philis versus Řecko, kdy to byla ekonomická trestná věc, kde šlo o stíhání pro veřejné zakázky, a tady trestní řízení trvalo šest let.
Další případ - ...(nesrozumitelné) versus ,,,(nesrozumitelné) ve Francii. Trestní stíhání, opět hospodářský delikt, podvod. Trestní řízení trvalo šest let. Evropský soud vytkl nepřiměřenou délku řízení.
Portington versus Řecko, trestní stíhání, opět hospodářská oblast. Evropský soud zde doslova uvedl, že ani složitost hospodářských věcí neomlouvá, aby trestní řízení trvalo pět let a devět měsíců. Takže vidíte, že tady byly termíny pouze třeba pět let.
Další kauza Dillinger versus Rakousko, trestní stíhání, opět finanční prvek. Evropský soud konstatoval porušení čl. 6, stát opět neprokázal svoji dostatečnou aktivitu, kdy k průtahům došlo v důsledku právě těch různých ping pongů a řízení zde trvalo sedm let.
Takže u kauzy, o které zde dnes hovoříme, tak je potřeba zmínit, že se jedná o kauzu, která trvá devět let.
Takže jako nepřiměřené lhůty hodnotí opravdu Evropský soud výrazně kratší lhůty, nežli je ta dnes projednávaná. A znovu se vracím k tomu, že to neuvádím jenom proto, abych řekla, že nějaký názor má Evropský soud, ale Evropský soud hodnotí takovéto procesy jako procesy v rozporu s poctivými pravidly, hodnotí je jako procesy, které nejsou v souladu se zákony.
Závěrem bych asi chtěla zdůraznit to, že opravdu, a ono to tady zaznělo několikrát, zde se nerozhoduje o vině, či nevině. A myslím si, že zbytečně právě emotivně se hovoří i o tom, že se má každý postavit přímo a má se postavit a jít k soudům a podobně. Ale tady hodnotíme přece otázku právě existujícího práva, a to znamená, opět se vracím k těm svým třem důvodům.
Je to obsah imunity, tedy rozhodně nelze imunitu vnímat jako otázku nějakého přístupu nadlidí, o tom jsem hovořila podrobně, takže obsah imunity jako takové je chránit nezávislost, chránit proti zásahům zvnějšku. A když tedy má možnost Poslanecká sněmovna rozhodnout vydá-nevydá, pak je potřeba hodnotit ty individuální znaky, které s sebou ta či ona kauza nese. A v tomto případě ty znaky tkví právě v tom, jakým způsobem vlastně rozhodoval Vrchní soud, který vrátil tuto věc do hry a porušil základní zásady trestního řízení, a rovněž hledisko posouzení nebo nahlížení na věc z pohledu Evropského soudu pro lidská práva, kdy opět dochází k porušení práva na spravedlivý proces.
Takže z tohoto důvodu já znovu říkám, nechci se zaštiťovat, a proto jsem to zde i rozvedla, nechci se zaštiťovat jenom doporučujícím stanoviskem mandátního a imunitního výboru, ale myslím si, že je namístě tedy rozhodnout pro to, aby nebyl doporučen, nebo aby nebylo rozhodnuto o vydání Andreje Babiše k dalšímu trestnímu stíhání.
Ještě si dovolím jenom možná poslední větu. Co by se stalo, kdyby byl vydán tak, jak tady pléduje opozice mocně. Ono by se nestalo skutečně vůbec nic, protože trest, který zde hrozí, je v zásadě trestem bezvýznamným, takže o to tady opravdu nejde. Jde tady o princip. Princip, aby Poslanecká sněmovna si uvědomila ten pravý obsah imunity, pojmu imunita. Takže tolik k prvému případu.
A já už jenom opravdu velice stručně se vyjádřím k té věci Tomia Okamury, kdy musím říct, že se ztotožňuji s tím, co tady zaznělo právě z úst paní profesorky Válkové, která hovořila o tom, že samozřejmě se jí nelíbí takovéto projevy, můžou působit na řadu lidí odpuzujícím dojmem, jsou neetické. Ale my hodnotíme opět otázku trestu, trestního řízení, trestného činu. A v tomto směru je velice zásadní a důležité stále mít a připomínat si tu otázku, že vyjádření politického názoru, vyjádření i vlastního názoru, nemusí to být ani politický, na spoustu věcí, které se dotýkají třeba veřejného zájmu, dotýkají se celé společnosti, tak je to zájem celé společnosti, aby tento prostor umožňovala, aby naopak vyžadovala vyjadřování vlastních názorů. Abychom se zase nedostali do stavu před rokem 1989, kdy se lidé báli veřejně hovořit o politických věcech, kdy se báli veřejně říkat to, že se jim možná líbí-nelíbí romská komunita, že se jim možná líbí, nebo nelíbí spousta jiných věcí, a tak jako teď, má být prostor a volnost pro vyjádření se všech záležitostí, které se týkají vlastně veřejného života.
A v tomto směru na straně Tomia Okamury se jedná vlastně o politika, který v rámci svého politického střetávání, v rámci politického boje prezentoval nějaký svůj názor, který opravdu někomu může vadit, někoho může pohoršovat, ale jedná se v tomto směru opravdu o politický názor, o politické vyjádření.
Takže otázkou, zda použít, nebo nepoužít vydání, nebo nevydání, tak pro mě je to opět jasné, protože kdyby tak bylo učiněno na půdě Sněmovny, tak se jedná právě o ten klasický případ indemnity, tedy absolutního práva hovořit jak chci, dopouštět se obrázků, jakých chci. Tím, že to bylo učiněno na ulici, na veřejném prostoru se to posouvá trošku do jiného úhlu pohledu, nicméně myslím si, že je potřeba na to nazírat právě tou oprávněností politika, vyjadřovat své politické názory i na veřejném prostranství.
A to, že jeho jednání pro mě osobně nemělo charakter takové míry společenské škodlivosti, která by si zasluhovala trestní řízení, tak to si myslím, že je jasné a je pro mě tím vodítkem pro to, abych opět řekla, že nebudu hlasovat pro vydání Tomia Okamury k dalšímu trestnímu řízení. Děkuji. (Potlesk zleva.) ***
