Autorizováno.
(15.30 hodin)
(pokračuje Renata Vesecká)
Myslím si, že toto je vlastně úplně ukázkou porušení další základní zásady trestního řízení a tou je presumpce neviny. Presumpce neviny se takovými vyjádřeními stává pouze jakýmsi kusem papíru, kusem tiskoviny obsažené v trestním řádu.
Dovolím si teď ještě předtím, než vyjádřím svůj třetí důvod, proč budu volit, jak budu volit, tak si dovolím krátce shrnout časovou osu trestní kauzy, o níž zde hovoříme. Já vím, že tady už bylo o ní hovořeno, ale já bych ráda některá data opravdu zvýraznila, abych navázala potom tím třetím důvodem, který budu rozvádět.
Především, k čerpání dotací, které jsou podstatou trestního obvinění, došlo v roce 2008. V roce 2013, tedy je to 5 let, kdy se nedělo v zásadě nic v rámci prověřování ze strany správních institucí nebo orgánů činných v trestním řízení, tak v roce 2013 se hnutí ANO, a tedy i Andrej Babiš, dostal do sféry výrazné vysoké politiky, protože tehdy ANO uspělo ve volbách, a tedy působnost celé strany a samozřejmě jejího předsedy se výrazně začala projevovat na politickém poli. V roce 2015 pak na základě anonymního oznámení došlo ke sdělení obvinění, došlo k zahájení trestního stíhání. V roce 2015 začalo... pardon, ne sdělení obvinění, ale šetření předmětné kauzy. V roce 2017 pak bylo obviněno 11 osob. Následně v roce 2018, tedy po roce šetření, přičemž bych chtěla ještě zdůraznit, že v roce 2017 se touto problematikou této kauzy zabýval i OLAF, což je evropská instituce pro potírání podvodů, a OLAF tehdy hovořil o tom, že tedy je tam podezření z tohoto jednání, že se nejedná o žádnou složitou kauzu a že se předpokládá její vyřešení v brzké, krátké době, v roce 2017. V roce 2018 došlo tedy k rozhodnutí ve věci, to znamená, že po proběhlém vyšetřování, po proběhlém shromáždění důkazů, státní zástupce zastavil trestní stíhání proti většině z 11 obviněných. Následně pak v roce 2019 dozorový státní zástupce zastavil trestní stíhání proti Andreji Babišovi a toto rozhodnutí dozorového státního zástupce bylo schváleno, projednáno a odsouhlaseno - znovu říkám - i šéfem městského státního zastupitelství, tedy městským státním zástupcem. V roce 2020 ale nejvyšší státní zástupce zrušil toto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání a následně tedy z jeho pokynu městské státní zastupitelství věc zažalovalo. V roce 2023 došlo po jednání před Městským soudem v Praze ke zproštění viny. Následně potom rozhodoval vrchní soud k odvolání státního zástupce, ten zrušil toto zproštění a vrátil věc k novému projednání. V roce 2024 byla věc znovu projednána na městském soudu a opět na městském soudu bylo rozhodnuto, že se zprošťuje obžalovaný viny s tím, že se nejedná o trestný čin. Poslední rozhodnutí následné pak je z roku 2025, tedy pouze odvolací řízení trvalo rok, takže v roce 2025 vrchní soud opět rozhodl o zrušení a vrácení věci, a to tím způsobem, jak jsem tedy popsala před chvílí.
Tímto shrnutím, časovou osou, se dostávám ke třetímu důvodu, pro který budu hlasovat tak, jak budu hlasovat, a to je vlastně otázka hodnocení této věci ve světle hodnocení průtahů, tak jak je vnímá Evropský soud pro lidská práva a jaké důsledky vlastně Evropský soud pro lidská práva s takovýmto jednáním na straně státu spojuje. Ráda bych zde na tomto místě citovala část čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o (ochraně?) lidských práv, která upravuje zásadu takzvaného projednávání v přiměřené lhůtě. V čl. 6 se píše: "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým i nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu."
Evropský soud pro lidská práva používá při hodnocení toho, zda došlo k porušení čl. 6, tedy vlastně toho přiměřeného projednání věci, které je předpokladem spravedlivého procesu - opět, je to hodnocení spravedlivého procesu - tak Evropský soud při hodnocení toho používá vlastně čtyři kritéria.
Používá jako první kritérium složitost věci a tady se znovu vracím k té časové ose a vracím se i k roku 2017, k stanovisku OLAF.
Druhým kritériem je pak chování stěžovatele k řízení. Nemám žádnou informaci, jako možná měl mandátový a imunitní výbor, o tom, jakým způsobem probíhalo chování obžalovaného v té konkrétní trestní věci, ale z mně dostupných veřejných prostředků a informací není nic známo o tom, že by docházelo k záměrnému maření a protahování tím celého řízení.
Pokud se týká ještě možná té složitosti věci, tak bych chtěla říct, že od toho roku 2019 se jednalo o kauzu pouze s jedním skutkem. Kdo se pohybuje v trestním právu, tak ví, že ty kauzy, které trvají pět, osm, deset let, tak to jsou zpravidla kauzy, kde načítáte i padesát skutků i více skutků. Zároveň se jednalo o kauzu, kde byly pouze dva obžalovaní. Zase, jsou kauzy hospodářského charakteru, kde běžně najdete deset, patnáct, dvacet obžalovaných, takže složitost věci opravdu ne.
Pokud se týká toho chování stěžovatele řízení, pak je důležité říci i to, že legitimní procesní obranu nepovažuje Evropský soud pro lidská práva za jakýkoli průtah.
Dalším bodem, který potom hodnotí Evropský soud, je postup orgánů činných v trestním řízení a dopady na stěžovatele. Ohledně toho postupu speciálně se Evropský soud ve svém hodnocení spravedlivého procesu zabývá i otázkou takzvaného - u nás se to také používá - takzvaného ping-pongu, což znamená, že soudy mezi sebou přehazují věci, a nejenom soudy, jsou to i státní zastupitelství. V tomto případě tak, jak opět jsem hovořila o časové ose, je možné tam shledat opravdu ping-pong jak mezi státními zastupitelstvími, tak i mezi soudy. ***
