Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(15.20 hodin)
(pokračuje Renata Vesecká)
Hodně mých předřečníků hovořilo také o pojmu, respektive používalo větu, že přece zákonodárci nejsou žádní nadlidé. Samozřejmě, že nejsou žádní nadlidé. Ale to právě neznamená, je to naprosté zaměňování obsahu pojmu imunita, kdy jsem tedy teď prezentovala její obsah, tedy ochranu, a to, co můžeme považovat zběžně a jasně za chování nadlidí, což se týká samozřejmě i některých poslanců, jako je například využívání různých rybářských povolenek, které vydává Ministerstvo zemědělství, jako jsou různé pobyty ve VIP saloncích na sportovních a kulturních akcích, jako jsou používání vládních letadel k tomu, aby se mohli poslanci, eventuálně členové vlády, účastnit fotbalového zápasu v zahraničí. To je to, co můžeme hodnotit jako problém, kdy se chovají poslanci jako nadlidé. To, že využívají imunitu k tomu, aby ochránili funkci, respektive zákon umožňuje ochranu funkce tím, že stanoví imunitu, přece není žádné chování nadčlověka nebo nadlidí.
Je možné diskutovat ohledně obsahu, vlastního obsahu imunity. Ono vlastně došlo v průběhu doby k určité redukci, kdy původně byla absolutní imunita, která - musím říci, že z hlediska práva skutečně byla absolutní ochranou a znakem absolutní ochrany před jakýmkoli zákrokem možným zvenčí, ale došlo ke zúžení imunity v tom směru, že tedy se vztahuje jednoznačně na všechna jednání a nebo hlasování poslanců, která jsou činěna na půdě Sněmovny - zde hovoříme vlastně o indemnitě v pravém slova smyslu - ale zároveň šíře imunity je dána i tím, že Sněmovna má možnost rozhodnout, zda vydá či nevydá poslance k trestnímu stíhání. Není to povinností Poslanecké sněmovny pro případ, že je trestní stíhání vedeno třeba pro znásilnění nebo je trestní řízení vedeno pro hospodářskou kriminalitu, ale je vlastně vytvoření prostoru pro to, aby Sněmovna zvážila všechny okolnosti té konkrétní věci z pohledu toho, zda je možné nebo není možné určité ohrožení právě té vlastní funkce, ne osoby, ale vlastní funkce poslance. A v tomto případě je tedy naprosto nezbytné skutečně důsledně hodnotit individuální přístup ke každé věci, ke každému rozhodování.
A teď se dostávám tedy od toho prvního důvodu, který vnímám jako důležitý pro to, abych se rozhodla, jak se budu rozhodovat, tak druhým důvodem je tedy právě okolnost nebo všechny o okolnosti, které mají být zvažovány nyní při vydávání konkrétních poslanců, tedy Andreje Babiše a Tomia Okamury. A tím druhým důvodem, který je pro mě důležitý, je rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června roku 2025. On tady byl už lehce zmíněn tento rozsudek, ale podle mého názoru je velice důležité na něj hledět a posoudit ho právě z hlediska práva, aby bylo možné učinit si nadhled o možnostech vlivů na výkon funkce, respektive nezávislost výkonu funkce poslance. Tento rozsudek je totiž pro mě jasná známka narušení principu dvojinstančnosti trestního soudnictví. Princip dvojinstančnosti je principem, který je chráněn samotnou Ústavou, která říká, že státní moc je vázána zákonem - čl. 2 Ústavy, čl. 2 Listiny práv a svobod. A Listina práv a svobod ještě v čl. 36 hovoří o tom, že soudy v rámci svého postupu jsou vázány právě zákonným postupem.
Takže tyto dvě věty v podstatě určují to, podle čeho se má postupovat v rámci trestního řízení, a to je trestní řád. A trestní řád zajišťuje dvojinstančnost jakožto vlastně základní nástroj k tomu, aby byla snížena možnost zneužití státní moci a nebo justičního omylu. Dvojinstančnost vlastně vychází z určitého hodnotového systému, že justiční křivda nemůže být nikdy nahrazena žádnými jinými prostředky, jako jsou finanční náhrady, jako jsou omluvy a podobně. A proto zákon, tedy proto trestní řád, proto Ústava, proto Listina práv a svobod kladou na takovýto postup takový důraz.
Je pravdou, že - a není to výjimka - v justiční praxi dochází k rozdílnému hodnocení jak formálního, tak materiálního naplnění právních norem, jednoduše řečeno, znamená to, že rozdílně soudce od soudce tak, jak rozhodují, může hodnotit naplnění znaků té skutkové podstaty, může hodnotit rozdílně společenskou škodlivost. To je prostě praxe, taková praxe je. Ale právě proto je zde dvojinstančnost jakožto záruka svobodné a hlavně nezávislé - zdůrazňuji nezávislé - shody mezi nalézacím soudem a mezi soudem odvolacím. Vynucování si určitého výroku odvolacím soudem na soudu nalézacím je porušením práva na spravedlivý proces, a to právě pro nedodržení principu dvojinstančnosti. Koneckonců je to i porušení vůle zákonodárce, který záměrně nepřiznal v trestním řádu odvolací instanci právo uznat vinu, pokud nalézací soud rozhodl o zproštění. Já chápu a vím, že pro některé z vás to tady může znít jako pouhá teorie trestního práva, ale chtěla bych tady zmínit, že rozhodnutí vrchního soudu bylo rozhodnutím odvolacím, tedy druhé instance, zatímco první instance, tedy městský soud rozhodl o zproštění. A vrchní soud pak v případě premiéra rozhodl o tom, že zavázal v podstatě nalézací soud k uznání viny obžalovaného, tedy Andreje Babiše.
Musím říci, že i řada opozičních politiků, tak jak jsem měla možnost v průběhu doby sledovat jejich mediální vystoupení, která se dotýkala právě hodnocení otázky rozhodování vrchního soudu, tak do médií prohlašovali, že v podstatě o vině Andreje Babiše již bylo rozhodnuto vrchním soudem, vrchní soud řekl, že nalézá tam skutkové podstaty těch a těch trestných činů, a opravdu je faktem, že i v té písemné formě zavázal obecný soud k rozhodnutí. Ale takováto vyjádření jsou vlastně vyjádřeními, která bych od politiků nečekala, byť při dnešních vystoupeních trošičku došlo k posunu a řada z nich již hovořila o tom, že není rozhodnuto o vině a nečekáme pouze tedy rozhodování o trestu, tak jak říkali v médiích, ale říkají, že ještě se má vlastně rozhodovat. Ale ta původní, původní tvrzení a rozhodování v průběhu posledního roku hovořila o tom, že o vině bylo rozhodnuto a už čekáme jenom na ten trest. ***
