(pokračuje Zdeněk Hřib)
Ten odpor jste mohl lámat konkrétně tímto nástrojem, že byste přišel s tím „OK, vyřeším tady tenhle váš dluh“, že budete takový vykupitel těch dluhů doslova. Přijdete a řeknete: Smažu vaše hříchy, ale uděláme tady ty systémové reformy. Tohleto je bohužel problém, protože vy jste si nechal vyrazit tenhleten trumf z ruky tady tímhletím, tak bych vás chtěl vyzvat, jestli to nechcete přece jenom ještě přehodnotit, protože v momentě, kdy zamáznete tady ten problém, ten tlak na změny zmizí, se vypaří úplně. Všichni budou zase v pohodě, všem ten systém znovu bude vyhovovat, business as usual, protože nejlepší je nedělat nic. To je nejjednodušší. Nemluvě o tom, že tady je – co si budeme – spousta lidí, kterým ve skutečnosti ten systém v aktuálním nastavení samozřejmě vyhovuje a oni z něj těží. Bych mohl připomenout, že jedním z nich je samozřejmě váš šéf Andrej Babiš, který taky podniká v oblasti zdravotnictví, nicméně prostě je tady spousta takových, kterým ten aktuální systém vlastně vyhovuje.
Vy tady mluvíte o tom, že fajn, úhradová vyhláška je problém, nařizuje to těm zdravotním pojišťovnám, co mají jak dělat. Moje otázka zní: A co s tím budete tedy dělat? Asi vnímáme všichni, že pochopitelně v momentě, kdy Ministerstvo zdravotnictví tedy vydává tu vyhlášku úhradovou, zároveň je provozovatelem, vlastníkem, zřizovatelem fakultních nemocnic, těch největších konzumentů těch peněz, zdravotního pojištění, no tak asi je jasné, že sami si ty schody nenamydlíte, že byste podtrhli nohy těm fakultkám, takže je asi jasné, že ta vyhláška, pokud bude vydávána, tak vždycky bude konstruovaná s touhletou logikou, aby nezbankrotovaly fakultní nemocnice. To je přece jasné, že jo, protože v momentě, kdy by vám začaly bankrotovat fakultní nemocnice, tak co uděláte? Tak půjdete tady za ministryní financí – tak jako to dělali všichni před vámi, když se tahle situace stala, že jo – a budete říkat „je potřeba splatit dluhy“ a vláda udělá pravděpodobně to, co udělali ti všechny před nimi, protože prostě samozřejmě nenechá zkrachovat tamhle Všeobecnou fakultní nemocnici. To si nalijme čistého vína. Jenomže to je systémový střet zájmů, který je vlastně teďka v aktuálním systému zakotven, a tím tady vzniká mechanismus, který těm změnám brání.
Jenomže na těch barikádách v momentě, kdy budete chtít měnit ten systém, budou stát i další lidi, nepochybně i z těch zdravotních pojišťoven, kterým jste mohl aspoň teďka říct: Hleďte, vy mlčte, vy na tom máte taky svůj podíl a je ve vašem nejvyšším zájmu, aby se ten problém vyřešil. Aspoň část toho odporu proti těm systémovým změnám, které naše zdravotnictví zoufale potřebuje, by takhle se dala vyřešit. Jenomže ne, místo toho se prostě dělá úplně ad hoc změna – více než stoprocentní přerozdělení, budeme znovu přerozdělovat to, co jsme už jednou přerozdělili – jako by tímhle způsobem mohly vzniknout nějaké nové peníze ve zdravotnictví. Budeme se soustředit na to, jak přerozdělit už přerozdělené, namísto toho abychom přemýšleli, jak ten systém opravit tak, aby začal konečně reálně fungovat a nenabíhali jsme do těchhle situací znovu a znovu, protože teď ten problém vyřešíte, protože tady nějaké peníze jsou, jenomže ony příště už nebudou, protože podívejte se na ten rozpočet, 310 miliard díra, takže tam nebude to odkud sanovat, až tenhle problém se naakumuluje zase znovu. On se naakumuluje zase znovu, protože když nezměníte ten základní princip, tak proč by se naakumulovat neměl, logicky? To znamená, tohle vnímám jako velkou promeškanou příležitost a bohužel musím říct, že to není poprvé, kdy jsem tady svědkem toho, že přichází někdo a říká: Je tady nějaká díra, pojďme to zamáznout. Ne, nebudeme to řešit systémově, jenom prostě zamázneme tu díru, prach sedne a budeme předstírat, že to zase funguje, a pojedeme vesele dál. Protože tahle situace se opakuje tady v našem státě na mnoha různých místech. To není jenom u vás.
Velice namátkou bych zmínil situaci třeba s rozpočtovým určením daní, kterým se rozdělují peníze našim obcím a krajům. Tam taky máme takové stoprocentní přerozdělení. Taky se ty peníze všechny dají do jednoho pytle a potom se dávají tedy těm ostatním, akorát úplně blbě. Zatímco stoprocentní přerozdělení ve zdravotním pojišťovní je dobrá věc, tak tady naopak to stoprocentní přerozdělení je blbě, protože skutečně vůbec nemotivuje ty samosprávy k tomu, aby něco dělaly a podporovaly nějak výkon ekonomiky, ať už tak, že budou podporovat třeba výstavbu, nebo že budou podporovat inovace, protože ono to vede k tomu, že vlastně – a je to ten morální hazard – že prostě ty obce mají díky tomu za to, že je mnohem lepší, když ty inovace a stavbu podporuje jejich soused, protože tím pádem ponese všechny náklady – i finanční, i politické – všechen ten hněv NIMBY se snese na jejich souseda, ale ty peníze, co se vydělají u souseda, tak se pak dají do stoprocentního přerozdělení a vydělá na tom vlastně i ten soused, co nic nedělal, což je špatně.
Proto, když tady přišly kraje – primárně tedy tamhle pod praporem hejtmana Kuby – s tím, že pojďme změnit RUD, tak já jsem to také vnímal jako promeškanou příležitost, protože to taky bylo udělané blbě, protože opět šlo o promeškanou příležitost. Tam se zase jenom řešilo proplácení nákladů místo toho, aby se přenastavil ten systém tak, aby motivoval ty samosprávy k tomu, aby třeba stavěly, umožňovaly výstavbu nebo třeba aby podporovaly ty inovace, aby investovaly do školství, které tady bude mít možnost vyrobit nějaké high salary jobs. Bylo to prostě celé blbě. Samozřejmě jsem si za to slíznul naštvané esemesky od všech hejtmanů, jejichž křestní jméno je Martin shodou okolností, ale já si za tím stojím. Skutečně v momentě, kdy chceme dělat ty změny, jako že náš stát potřebuje změny, tak prostě to pojďme dělat nějak s rozmyslem. To řešení, že vezmeme peníze, zamázneme díru, což je ten úplně nejjednodušší způsob a je to úplně nejvíc blbě, nebo režim vezmeme ty peníze a uděláme systém, kterým to rozdělíme tak, že ti, co to dělají blbě, tak se jim zamáznou ty díry a budeme jenom nějak proplácet náklady – což byl ten návrh Martina Kuby mimochodem – tak to je taky blbě.
Opět jsem byl proti změně toho RUDu primárně proto, protože to byla promeškaná příležitost. To byla prostě promeškaná příležitost, protože ten RUD, ta změna, to je dost podobný problém jako v tom zdravotnictví, taky záležitost, kde je příliš mnoho aktérů na to, aby se té dohody dalo nějak snadno dosáhnout. Ale když už tedy ten problém vzniká, když už je tady ten vnější tlak na to, že všem dochází, že jsme jako ty pomalu vařené žáby, že takhle to dál nejde, a vznikne tady nějaká úvaha o tom, že se bavíme o tom – ten systém musíme změnit, protože tady prostě ty peníze nestačí, je to neefektivně alokované, nemotivuje ten systém správně, jak by měl – tak prostě přijde někdo, kdo vymyslí nějakou zhůvěřilost, která je ještě vlastně horší než nedělat nic, že prostě promáchne ten kritický moment, kdy se s tím dalo něco dělat, kdy se dala využít ta vzniklá trakce k tomu, aby se to nasměrovalo tím správným směrem – dopředu, a ne dozadu – a provedly se skutečně systémové změny, protože dle mých zkušeností ty systémy lze reformovat jenom v momentě, kdy si nějaká kritická masa uvědomí, že takhle to dál nejde, což je zrovna tenhleten moment, ve kterém se teďka nacházíme, protože vlastně všichni se shodujeme na tom, že takhle to dál nejde, a i ti, kteří s těmi penězi zacházejí – to znamená v managementech těch zdravotních pojišťoven – nějakým způsobem vidí, že to dobré není. ***
