Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(12.40 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
A co říkají fakta? Podle Národní rozpočtové rady, tedy nezávislé instituce, je navržený rozpočet v přímém a explicitním rozporu se zákonem. A je to právě a pouze jen Národní rozpočtová rada, která jako jediná má dle zákona posuzovat soulad státního rozpočtu se zákonem. Není to vláda, není to Ministerstvo financí, není to ani paní ministryně financí, je to jen a pouze Národní rozpočtová rada. Zákonný limit deficitu pro rok 2026 činí 246 miliard korun. Vláda ale předkládá rozpočet se schodkem 310 miliard korun. To je překročení zákonného rámce o 64 miliard korun. To není drobná odchylka, to není spor o metodiku, znovu opakuji, překročení zákonného rámce o 64 miliard korun. A co je ještě na pováženou? Podle Národní rozpočtové rady jde o první případ v historii platnosti tohoto zákona, kdy je vládní návrh rozpočtu už ex ante v rozporu se zákonem. Ne dodatečně, ne po započtení nějakých rizik, ale přímo v okamžiku předložení Poslanecké sněmovně, to znamená, že vláda jasně věděla a ví, že předkládá rozpočet, který se nevejde do mantinelů, které Parlament sám zákonem stanovil.
Ministerstvo financí, a viděli jsme to v úvodní řeči paní ministryně, se snaží tento stav obhájit několika tezemi. Národní rozpočtová rada je ale jednu po druhé rozebírá a vyvrací.
Za prvé. Tvrzení, že zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti se nevztahuje na návrh rozpočtu, který je předkládán po jeho vrácení Sněmovnou. To je výklad, který by slovy Národní rozpočtové rady otevřel extrémně snadnou cestu k obcházení zákona. Stačilo by, aby si vláda nechala rozpočet svou většinou vrátit a zákonné limity by přestaly platit. Takový výklad by zcela popřel smysl existence fiskálních pravidel, znamenal by, že jakákoliv vláda s většinou ve Sněmovně by si mohla vytvořit jakési bezprávní okno, ve kterém zákony neplatí. To přece nemůže v právním státě obstát.
Za druhé. Tvrzení, že je nutné se řídit doporučením Poslanecké sněmovny, které přijala svým usnesením. Národní rozpočtová rada jednoznačně konstatuje, že usnesení Sněmovny má nižší právní sílu než platný zákon.
A konečně za třetí. Argumentace evropskou únikovou doložkou na obranné výdaje. Národní rozpočtová rada opět zcela jasně říká, tato doložka má význam pro hodnocení plnění fiskálních pravidel Evropské unie, nikoliv pro národní rozpočtový proces. Česká republika má, a to záměrně, přísnější pravidla než minimum požadované Evropskou unií. Pokud bychom tuto logiku přijali, pak bychom museli zpochybnit i dluhovou brzdu na úrovni 55 procent HDP.
V této souvislosti mi dovolte připomenout něco zcela zásadního, a to je náš ústavní slib. Každý z nás poslanců na začátku mandátu složil slib, jehož součástí je zcela jasná proklamace. Slibuji, že budu zachovávat ústavu a zákony. To není ceremoniální fráze, to je osobní závazek. Proto musím říct zcela jasně, pokud Poslanecká sněmovna schválí rozpočet, o němž je prokazatelně známo, že je v rozporu se zákonem, nepůjde jen o politické rozhodnutí, půjde o vědomé porušení tohoto ústavního slibu poslanců. Nelze se vymlouvat na stranickou disciplínu. Nemůžete se vymlouvat ani na koaliční smlouvu. Už vůbec se nemůžete vymlouvat na předchozí vládu. Zákon buď platí, nebo ne, a pokud neplatí, pak rezignujete na právní stát. A to je mimořádně nebezpečný precedent. Zákonodárná moc by tím sama sobě sdělila, že zákony nejsou závazné pro ni samotnou.
Nyní k jádru ekonomického problému, tedy ke strukturálnímu schodku. Nejde jen o to, že rozpočet je deficitní. Jde o to, že je deficitní i v době ekonomického růstu. Strukturální schodek podle odhadu Ministerstva financí činí zhruba 2,2 procenta HDP, podle Národní rozpočtové rady dokonce až 2,5 procenta HDP. Přitom zákon pro rok 2026 umožňuje 1,75 procent HDP. To znamená jediné, i kdyby ekonomika šlapala na plné obrátky, stát by stále hospodařil hluboko v minusu. To je pravá definice neodpovědné fiskální politiky.
Strukturální schodek je obzvlášť nebezpečný proto, že latentně přetrvává v systému. Není výsledkem krize, války nebo nějaké mimořádné události, je výsledkem nastavení výdajů, které se automaticky zvyšují, a příjmů, které tomu nestačí.
Schodek ve výši 310 miliard korun má konkrétní a velmi reálné dopady na ekonomiku.
Za prvé. Růst státního dluhu. Každý rok s deficitem přes 300 miliard korun nás posouvá blíž k hranicím, kde už nebude rozhodovat politická vůle, ale reakce finančních trhů. Dluh není abstraktní číslo, je to závazek, který musí někdo splatit, nebo splácet.
A to se dostávám k druhému bodu. Vyšší úrokové náklady. Čím vyšší dluh, tím vyšší náklady na jeho obsluhu. Už dnes patří obsluha státního dluhu mezi nejrychleji rostoucí položky rozpočtu. Peníze, které by mohly jít na školy, obranu nebo infrastrukturu, skončí na úrocích.
Za třetí. Inflační tlaky. Vysoké strukturální deficity v době růstu zesilují inflační prostředí. A inflace má ty nejméně spravedlivé důsledky. Dopadá nejvíc na ty, kteří se jí nemohou bránit, dopadá nejvíce na ty nejchudší.
Za čtvrté. Vytěsňování soukromých investic. Stát si masivně půjčuje, vysává kapitál z ekonomiky a zadržuje financování pro firmy i domácnosti, brzdí růst a inovace, a v konečném důsledku to sníží i dostupnost bydlení.
Za páté. Snížení tempa ekonomického růstu. Předchozí znamená - a v konečném dlouhodobém důsledku - jediné: vláda hodí do rozjetého motoru ekonomiky klín. V minulých dvou letech se po období největších šoků podařilo naši ekonomiku nastartovat. Nezodpovědnou vládní fiskální politikou přijde tato mimořádná příležitost pro naši zemi vniveč. ***
