Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(12.50 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
A konečně za šesté, ztráta fiskální suverenity do budoucna. Čím méně odpovědní jsme dnes, tím méně prostoru budou mít budoucí vlády a zejména generace reagovat na skutečné krize, ať už ekonomické, bezpečnostní nebo demografické.
Dovolte mi nyní, abych se věnoval jedné kapitole, která má zcela výjimečné postavení. Kapitole, bez níž všechny ostatní rozpočtové debaty ztrácejí smysl. Kapitole obrany státu. Stát, který není schopen bránit svou suverenitu, své občany a své spojenecké závazky si může psát sebelepší rozpočty, ale v okamžiku skutečné krize budou všechna tato čísla bezcenná. Bezpečnost není jedna z mnoha položek v rozpočtu. Bezpečnost je předpoklad existence státu. Investice do obrany nejsou luxusem, nejsou ideologií ani politickým gestem, jsou základní povinností státu, povinností, která vyplývá z ústavy, z mezinárodních závazků i z elementárního pudu sebezáchovy společnosti.
Žijeme v době, kdy se bezpečnostní prostředí Evropy zásadně změnilo. V době, kdy ozbrojený konflikt přestal být teoretickým scénářem v učebnicích a stal se každodenní realitou našeho kontinentu. V době, kdy je zcela zřejmé, že mír není stav, který trvá automaticky, ale stav, který je třeba aktivně chránit. A právě proto musí být obrana prioritou číslo 1. Ne proto, že to požaduje někdo zvenčí, ale proto, že bez ní neexistuje žádná jiná politika. Bez bezpečnosti neexistuje sociální systém, bez bezpečnosti neexistuje prosperující ekonomika, bez bezpečnosti neexistuje svoboda.
Rozpočet je vždy otázkou priorit. A prioritou není to, co vláda říká na tiskové konferenci, ale to, kam skutečně směřuje peníze. Pokud v rozpočtu vidíme, že výdaje na obranu se snižují, pak to vysílá jasný signál, že obrana není chápána jako základ, ale jako položka, na které lze v případě potřeby šetřit. A to je nebezpečný omyl. Výdaje na obranu nejsou běžnými provozními výdaji. Jsou to investice s dlouhodobým horizontem, které nelze zapnout a vypnout podle politické zvůle jedné vlády. Modernizace armády, budování schopností, výcvik, infrastruktura, to všechno jsou procesy na roky, někdy na desetiletí. Každý rok váhání se promítá do ztracené schopnosti, kterou nelze rychle dohnat.
Kdo dnes tvrdí, že si na obranu počkáme, fakticky říká, že jsme ochotni přijmout vyšší riziko zítra. A to je hazard s bezpečností naší země a našich občanů.
Zodpovědná vláda musí uvažovat opačně. Nejprve zajistit bezpečnost, teprve potom rozdělovat zdroje na všechno ostatní. Protože pokud selže obrana, selže stát jako celek. A selže-li stát, selžou všechny jeho veřejné politiky. Proto říkám zcela jasně, rozpočet, který nedává obraně odpovídající prioritu, není jen fiskálně problematický, je strategicky krátkozraký. A rozpočet, který se tváří, že lze bezpečnost odsouvat na okraj, není rozpočtem pro stabilní a sebevědomou zemi. Obrana není jedna z možností, obrana je podmínkou všeho ostatního.
A teď mi dovolte jednu poznámku, kterou považuji za mimořádně důležitou. Slyšeli jsme výroky Andreje Babiše i náměstka paní ministryně financí pana Macha, že by bylo nejlepší Národní rozpočtovou radu zrušit. Jinými slovy, když se nám nelíbí verdikt rozhodčího, rozhodčího zrušíme. Stejně tak byla touto vládou zrušena Národní ekonomická rada vlády, NERV. To není náhoda, je to systematický postoj k nezávislé expertize. A stát, který se zbavuje vlastních analytických kapacit, se dobrovolně zbavuje svého podpůrného týmu a nezbytného zázemí.
Dovolte mi připomenout ještě jednu věc. V minulém volebním období jsme spolu s kolegy v čele s tehdejším poslancem Milošem Novým prosadili pozměňovací návrh, který zavedl automatické snížení platu poslanců a senátorů o 20 procent, pokud zadlužení státu překročí 50 procent HDP. Chtěli jsme tím říct jediné: Pokud se stát zadlužuje nad únosnou míru, odpovědnost začíná tady u nás. Proto to nebylo prázdné gesto, byl to vědomý krok založený na jednoduchém principu. Ti, kdo nesou odpovědnost za stav veřejných financí, musí nést i část jeho důsledků.
Podstatné je, že toto opatření je automatické bez dalšího hlasování, bez politických výmluv. Právě proto má skutečný význam. Ukazuje, že odpovědnost nemá být selektivní a že má platit i tehdy, kdy je nepohodlná. A právě tady je ostrý kontrast s dnešní situací. Místo posilování pravidel vidíme snahu je oslabit. Místo respektu k zákonným limitům slyšíme: Proč by zrovna teď neměly platit? Místo převzetí odpovědnosti se hledají cesty, jak ji obejít. Rozpočtová odpovědnost ale není jen nějakou technikálií, je to hodnotový postoj. A bez ochoty jít příkladem žádná fiskální pravidla, žádné strategie, ani žádné zákony dlouhodobě fungovat nebudou.
Proto mi dovolte, abych navrhl usnesení Poslanecké sněmovny, pokud se, pane předsedající nepletu, tak při projednávání v prvním čtení státního rozpočtu děje jenom obecná rozprava, takže už nyní mohu načíst usnesení, o kterém bych byl rád, aby se na závěr hlasovalo.
A to usnesení zní následovně. "Poslanecká sněmovna
I. konstatuje, že předložený státní rozpočet není v souladu se zákonem č. 23/2017 Sb., o pravidlech rozpočtové odpovědnosti;
II. neschvaluje základní údaje vládního návrhu zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2026 podle sněmovního tisku 94;
III. doporučuje vládě následující změny
a) upravit saldo státního rozpočtu tak, aby jeho výše byla v souladu s § 10 a § 10a zákona č. 23/2017 Sb., o pravidlech rozpočtové odpovědnosti,
b) upravit navržené výdaje kapitol a státních fondů tak, aby bylo dosaženo zákonného rámce podle bodu 3 písm. a tohoto usnesení, tedy provést výdajová úsporná opatření v minimální výši 64 miliard korun, ***
