(17.40 hodin)
(pokračuje Jana Černochová)
Posilujeme pracoviště zaměřující se na POKOS, připravujeme další opatření pro ještě užší spolupráci rezortu se spolky a zájmovými svazy. To je vlastně i také nějakým předmětem našich debat v rámci chystané legislativy a určitě v tomto ohledu také ještě máme co dohánět Samostatnou kapitolu mého desatera tvoří veteráni a tradice. Vy víte, že ještě jako komunální politička, jako starostka Prahy 2, jsem spouštěla projekt oslava Dne válečných veteránů 11. listopadu, protože mě vždycky hrozně mrzelo, že probíhají v naší republice akce jenom na některých místech v tento den a jenom pro zvané. Já jsem si vždycky strašně moc přála, aby ty akce měly nějaký spontánnější charakter. Aby opravdu i mladá generace, lidi, kteří vlastně nepamatují záklaďáky, nepamatují základní vojenskou službu, kdy bylo úplně běžné potkávat vojáky v ulicích - žiju celý život v Praze, tak v ulicích Prahy - tak vlastně mají jedinečnou možnost se právě s těmi vojáky nebo obecně s příslušníky ozbrojených sil na těchto akcích setkat. Tehdy jako starostka jsem vlastně začala dělat Den válečných veteránů na náměstí Míru. Ostatně, kde jinde by se měl slavit Den válečných veteránů než na náměstí Míru? A musím říct, že ta akce má každý rok vyšší a vyšší návštěvnost.
Já bych chtěla poděkovat všem ministrům obrany, kteří vždycky buďto přišli oni nebo jejich náměstci, takže i vlastně z rezortu Ministerstva obrany to mělo dlouholetou podporu. A tady bych chtěla moc poprosit třeba i vás poslance z různých regionů: Zkuste v tomto smyslu motivovat vaše hejtmany, vaše starosty, vaše primátory. Protože Vítkov je určitě úžasné místo, úžasné pietní místo, kam všichni hrozně rádi chodíme. Na druhou stranu na ty pietní akty se tam nedostane úplně každý. A pokud vlastně máme v mladé generaci vychovávat a budovat v tom pozitivním slova smyslu nějakou úctu k tradicím, nějakou úctu ke stáří, nějakou úctu k lidem, kteří něco dokázali, tak si myslím, že to je jedinečná příležitost. Pak by se možná nestalo, že by na billboardech bylo to, co tam je.
Připravujeme zřízení nového komunitního centra pro válečné veterány v Táboře a plánujeme rozšíření těchto center do dalších regionů. Trošku mě mrzí, že tady nesedí teď pan kolega Metnar, který je z Moravskoslezského kraje a se kterým jsme ještě při mém nástupu do pozice diskutovali otázku právě vybudování toho komunitního centra v Moravskoslezském kraji. Ještě on vlastně vyjednával nějaký objekt, který ale... bohužel ta finanční náročnost toho objektu, rekonstrukce toho objektu je obrovská, takže tady bych chtěla ubezpečit, že rozhodně jsem nezapomněla na slib pana bývalého ministra vybudovat v Moravskoslezském kraji komunitní centrum. Tento kraj si to bezesporu zaslouží jako jeden z prvních už vzhledem k tomu, co jsem tady říkala před malou chvílí, ale jdeme tedy jinou cestou, snažíme se tam najít nějaké prostory třeba k dlouhodobému pronájmu. Pokud některý ze starostů, hejtmanů, poslanců bude o něčem vědět, tak budu za to velice ráda. Moji kolegové teď intenzivně hledají a jednají prostřednictvím krajských vojenských velitelství o tom, abychom tedy nějakou možnost těchto prostor měli. V budoucnu bychom chtěli, aby byla v každém kraji, ale teď tedy se nejsnadnější zdá ten Tábor, a hned jak to půjde a najdeme nějakou možnost v Moravskoslezském kraji, tak chceme být i tam.
Pracujeme na revizi systému péče o válečné veterány a vytvoření chybějících sociálních programů zejména pro novodobé válečné veterány, jejichž počet roste. Zrovna dneska měl být výbor pro obranu, kde jsem měla představovat vlastně novou vizi nového ředitele odboru pro válečné veterány, pana plukovníka Speychala. Měl připravenou velmi kvalitně udělanou prezentaci, včetně nějakých časových úseků, kdy co chceme udělat, a bohužel tedy tím, že nejednáme, nemohl jednat výbor, protože jedná Sněmovna, tak se to musí odložit. Každopádně o to nepřijdete. Já to beru jako velké téma, protože je zapotřebí pečovat nejenom o ty druhoválečné veterány, kteří nám bohužel odcházejí prakticky každý týden, ale i o ty novodobé válečné veterány, kteří naopak přibývají zase. Alespoň tak to vidím, i když to podepisuji.
Tady také moje představa by byla, že třeba lidé, kteří odcházejí z armády, dostanou jasný seznam toho, na co mají nárok, co mohou, oč mohou žádat. Protože bohužel jsem zjistila, že to tak nefunguje, že vlastně oni tu informaci při tom, když jim dávají ten v uvozovkách výstupák, tak nemají informaci o tom - pokyvujete, takže taky to je i vaše zkušenost - že vlastně nedostanou tu informaci, že by měli požádat o to, aby měli status válečného veterána, že by mohli třeba i být součástí aktivních záloh a nemuseli by opakovat nějaké zdravotní testy a jiné věci. Tohle prostě všechno jsou věci, které chceme taky udělat a vlastně zvýšit těm lidem nějakou informovanost. Chceme udělat i apku, protože - teď odešel Ivan Bartoš, ale určitě by to rád slyšel v rámci digitalizace - protože i třeba věci, které jsou spojeny s nějakými sociálními fenomény, bohužel spojenými s tou náročnou službou, kterou vojáci mají, jako je posttraumatický syndrom, který si odnáší i z některých misí, nebo rozpadající se rodinné vztahy, tak chceme vlastně, abychom i pro tyto lidi byli servisní organizací pro to, aby se měli, kam obrátit, dostali jasné informace a vlastně my jsme těm lidem tímto způsobem mohli vrátit to, že skutečně přísahali na to, že jsou za nás, za nás všechny, tady připraveni nasadit i svůj vlastní život. A že po těch letech, která si odsloužili v armádě České republiky, na ně ten stát nezapomene a že je nehodí přes palubu. Tohle je ten náš hlavní cíl s panem plukovníkem Speychalem, který chceme realizovat.
Zřídili jsme - protože o ty veterány se musí někdo starat, a vy víte, že je poměrně složité sehnat lidi do sociálních služeb, sehnat lidi vůbec do služeb, takže to, že se snažíme i v tomto ohledu nějakým způsobem motivovat naše zaměstnance, to je prostě holá nutnost - takže jsme zřídili i nový druh ocenění pro ty, kteří se dlouhodobě věnují péči o válečné veterány, a určitě ti lidé si to ocenění bezezbytku zaslouží.
Ti z vás, kteří ještě jste neměli možnost navštívit Armádní muzeum na Žižkově, které je pod Vojenským historickým ústavem, tak to prosím udělejte, vezměte tam svoje rodiny, děti, vnuky. Je to opravdu úžasné. Ta stavba vyhrála v roce 2022 Stavbu roku a expozice obsahuje přes 7 000 exponátů. Je i interaktivní. Takže vedle toho, že tam velmi rádi chodí učitelé se svými žáky, tak si tam vlastně najdou svoje i ostatní milovníci historie, nejenom té vojenské, protože je to tam skutečně velmi přehledné a vlastně tam, když procházíte tím muzeem, tak si uvědomíte, kolik toho máme za sebou, Že opravdu to, že se nám někdo snaží namluvit, že jsme malá nevýznamná země, že jsme neměli hrdiny, není v žádném případě pravda. Tam ty hrdiny uvidíte. Běžte se na ně podívat a běžte se jim poklonit. ***
