Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Pokud máte nějaký příjem a dlouhodobě s ním nevycházíte, tak jsou samozřejmě dvě možnosti, hledat cestu úspor a hledat cestu, jak s tím příjmem vycházet. Anebo znovu a znovu navyšovat příjem, navyšovat kapesné. V podstatě pak ale těžko donutíte toho příjemce, aby hledal cestu k úsporám. Já tedy chci věřit, že ta snaha tady bude, že ten tlak tady bude, aby se cesta k úsporám hledala. Ale zatím to nevidím.

Právě proto považuji za důležité, aby se vedle debaty o dalších miliardách vedla také debata o tom, jak tuto odpovědnost pojišťovny naplňují. Protože bez této debaty budeme každé dva nebo tři roky řešit stále stejný problém. Budeme se bavit o tom, kolik miliard korun systému chybí. Mnohem méně už se budeme bavit o tom, proč mu chybí a zda byly skutečně vyčerpány všechny možnosti, které systém má.

A právě tady se dostávám k letošnímu dohodovacímu řízení. Současný návrh dohodovacího zákona, návrh zákona totiž nevznikl ve vzduchoprázdnu, nevznikl jako součást dlouhodobé reformy financování zdravotnictví. Nevznikl ani jako důsledek zásadní změny ekonomické situace České republiky. Vznikl po skončení letošního dohodovacího řízení, a to je skutečnost, kterou bychom si měli připomínat po celou dobu této debaty.

Pokud totiž chceme poctivě hodnotit výsledek letošního dohodovacího řízení, a já blahopřeji, že došlo k takovému množství dohod, nemůžeme se dívat pouze na počet dosažených dohod. Musíme se dívat také na to, za jakých podmínek byly dosaženy. A to neříkám proto, že bych zpochybňoval existenci těch dohod, že bych zpochybňoval schopnosti dohody mít. To má v systému své místo. Je lepší, když zdravotní pojišťovny a poskytovatelé zdravotních služeb hledají shodu u jednoho stolu, než aby o výsledné podobě úhrad rozhodoval stát bez jakékoliv předchozí dohody. Současně si ale nesmíme nalhávat, že dohodovací řízení samo o sobě řeší budoucnost českého zdravotnictví. Neřeší. Neodpovídá na otázku, jakou síť zdravotních služeb bude Česká republika potřebovat za 10 nebo 15 let. Neodpovídá na otázku, jaké obory bude třeba posilovat, kde bude naopak nutná péče (nutno péči?) reorganizovat. Neřeší stárnutí. Jsou to úkoly zdravotních pojišťoven, Ministerstva zdravotnictví a celé zdravotní politiky. Ale především zdravotní pojišťovny by neměly od těchto úkolů uhýbat, tak jak dneska nemohou uhnout od úkolu, zajistit pohotovost.

Právě proto bych byl velmi opatrný při hodnocení dohodovacího řízení. Počet podpisů pod dohodami je jistě relevantní informace, není to ale měřítko dlouhodobé stability systému ani důkaz, že byly vyřešeny problémy, které české zdravotnictví v příštích letech čekají.

V posledních chvílích posloucháme především o rekordním počtu dosažených dohod. Jenže pokud chceme být poctiví, nemůžeme hodnotit pouze výsledek. Musíme hodnotit také podmínky, za kterých tohoto výsledku bylo dosaženo. Dohoda totiž není jen o podpisu na papíře. Je to závazek, který bude muset být v následujícím roce financován, a právě proto nelze letošní dohodovací řízení oddělit od návrhu zákona, který dnes projednáváme. Jenom proto, že se do systému nalije dalších 24 miliard, 3 od pojišťoven, 21 ze státního rozpočtu, mohlo dojít s velkou částí segmentů k dohodám. Ale i tady musím říct „ale“.

Pokud bychom dnes projednávali pouze výsledky dohodovacího řízení, mohli bychom vést debatu o počtu uzavřených dohod. Ale my musíme projednávat návrh, který navyšuje ty výdaje, nebo výdaje pojišťoven, protože ty peníze nezůstanou pojišťovnám, protečou tím systémem, o tedy 21 respektive 24 miliard. Nelze tyto dvě věci od sebe oddělit.

Musíme si říct, že ne všechny segmenty mají dohody dosaženy. Nemají je dosaženy ambulantní specialisté, pokud vím. Nedošlo k dohodě v následné a dlouhodobé péči. Nedošlo ani k plné dohodě v akutní jednolůžkové péči, kde se k výsledku nepřipojila Asociace nemocnic České republiky, tedy přímo řízené nemocnice, přímo řízené organizace. A tedy otázka, kterou je potřeba na zdravotním výboru vést a kterou je potřeba diskutovat. Z těch 24 miliard, 3 a 21, zůstaly pro tyto segmenty ještě nějaké peníze, anebo už byly všechny rozdány v dohodách, které byly podepsány? To je věc, která je naprosto důležitá. Je legitimní se o ní bavit.

Protože například Asociace nemocnic České republiky to je páteřní síť, to je ta, kde je centrová léčba. To jsou ty, kde by měla být specializovaná centra. Jsou to velké fakultní nemocnice. V těchto centrech, v těchto nemocnicích a v těchto segmentech se soustředí největší objem poskytované péče, největší část nákladů systému. A vzhledem ke stárnoucí populaci ta následná dlouhodobá péče je jeden z klíčových segmentů celého systému vedle tedy těch velkých nemocnic.

Proto si nemyslím, že bychom si dnes mohli říct, že všechny zásadní problémy, co se dohodovacího řízení týče, byly takto vyřešeny. Řada z nich nebyla, byly jenom odloženy.

Tedy jedna věc je financování nemocnic, především velkých nemocnic, ambulantních specialistů a dlouhodobé a následné péče.

Druhá věc, která ale neproběhla a proběhne až po tripartitě, je debata o platech zdravotníků a personálních nákladech. Protože personální náklady v systému, jak je v České republice nastaven, tvoří v různých zdravotnických zařízeních 55 až 75 % nákladů. Tedy pokud nemocnice dostane, řekněme, miliardu, nebo řekněme100 milionů, tak z těch 100 milionů 60, 70 milionů jsou osobní náklady. Tak to prostě je. Tedy pokud mají nemocnice, řekněme, ty velké nemocnice, následná péče, ušetřit, ale především velké nemocnice, protože tam je to dáno zákonem, tabulkové platy, pokud mají ušetřit, tak jediná cesta, kde mohou ušetřit, jsou personální náklady, snížení počtu zaměstnanců, snížení platů. A zase bychom se měli pobavit o tom, každý, kdo řídil nemocnici, sestavoval nemocniční rozpočet, tady toto ví, že debata o těch personálních nákladech teprve proběhne.

A jaká je tedy představa ministerstva? Rád bych viděl, rád bych chtěl, aby nám pan ministr na zdravotním výboru poskytl jasnou představu, s jakým růstem platů lékařů, nelékařů, zdravotnických pracovníků, ale i ostatních pracovníků ve zdravotnictví pro rok 2027 a vlastně i 2028, protože tím zákonem to fixujeme na dva roky, počítá. Bude ten růst procento? Jsou ty prostředky připraveny? Nebo je nemocnice budou muset vzít na úkor, a pak z čeho? Jaký vývoj tedy ministerstvo v následujících letech očekává?

To není marginální otázka. Pokud z objemu peněz, které do systému jdou, je, řekněme 60 % mzdových prostředků, a tady bych se zastavil u celého toho Bismarckova systému financování. Musíme si uvědomit, že my máme, a tady moji předřečníci to řekli, vše postaveno vlastně jenom na prostředcích, které dávají zaměstnanci, zaměstnavatelé a stát, a vlastně nemáme vícezdrojové financování. A tím pádem ten Bismarckův systém, tak jak ho kdysi kancléř Bismarck vymyslel, a když se podíváme na ty kalkulační vzorce, které se pak z něho vyvíjely, tak počítá se mzdovými, personálními náklady někde kolem 60, 65 % podle typu zdravotnického zařízení. Čím nákladnější zdravotnické zařízení, tím je to vlastně nižší procento, čím méně nákladné, řekněme, následná péče nebo rehabilitace nebo psychiatrická léčebna, tak tím větší procento je to z těch objemů prostředků. Nicméně je to vysoko přes 60 %, a ten Bismarckův systém byl nastaven maximálně na 60 %. A můžeme se podívat do některých zemí, a jsou to naši sousedé, třeba směrem na východ, kdy personální prostředky přesáhly těch 70 %, 75 % a země se dostávají ve zdravotnictví do situace, že je neufinancovatelné, že vlastně nejsou peníze na péči o ty pacienty. A to je potřeba diskutovat na zdravotním výboru, jak v úhradové vyhlášce a v těch 24 miliardách, pokud tedy to máme schválit, se s tímto počítá.

Tedy proto považuju za předčasné tvrdit, že je ukončené dohodovací řízení.

No, a druhá věc, co se dohodovacího řízení (týká), musíme diskutovat na zdravotním výboru, co za těch 24 miliard, a moji předřečníci to už zmínili, pacienti, respektive klienti jednotlivých pojišťoven dostanou. Zkrátí se čekací doby? A pokud ano, u jakých vyšetření a o kolik, tak abychom to mohli na konci roku posoudit, že se to stalo? Zlepší se dostupnost ambulantní péče nebo ambulantní specialistů? A pokud ano, o kolik se sníží počet těch pacientů, co tedy bez problémů najdou svého praktického lékaře nebo ambulantního specialistu? Posílí se primární péče? Posílí, a co to prakticky bude znamenat pro pacienty? Vzniknou nové kapacity následné a dlouhodobé péče? Nebo nevzniknou? Zlepší se dostupnost zdravotních služeb především v regionech Karlovarský kraj, Moravskoslezský a tam, kde je špatně dostupná? Budou mít pacienti rychlejší přístup k moderní léčbě? Pokud totiž do systému pošleme další 24 miliard, tyto otázky musí být zodpovězeny. A tady sedí řada lékařů, kteří ty otázky, napříč politickým spektrem, pokládají na zdravotním výboru. ***