Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(10.00 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Na tyto otázky jsme bohužel doposud nedostali přesvědčivou odpověď a bez této odpovědi je evidence bezhotovostních plateb podle mého názoru nejen zbytečná, ale také problematická z hlediska proporcionality. Ústavní soud tehdy řekl ještě jednu mimořádně důležitou věc, opět cituji: „Stát musí dodržovat jisté informační sebeomezení, může-li jím zajišťované funkce zabezpečit jinak.“ To je věta, která přesahuje samotné EET. To je věta o povaze právního státu. Stát nesmí sbírat informace jen proto, že je sbírat může. Stát nesmí vytvářet evidence jen proto, že má technologickou možnost je vytvořit. Stát nesmí zatěžovat občany jen proto, že se mu to administrativně hodí. Pokud může svého cíle dosáhnout jinak, méně zatěžujícím způsobem, má zvolit právě ten. To je princip přiměřenosti. To je princip rozumného výkonu státní moci. To je hranice mezi moderním státem a státem, který jen hromadí data. A právě tuto hranici podle mého názoru návrh překračuje.
Dnes je navíc situace ještě zřetelnější než v době původního nálezu. Od roku 2017 se bezhotovostní platby ještě více rozšířily, a to geometrickou řadou. Digitální stopa transakcí je ještě běžnější. Analytické možnosti státu jsou ještě silnější. Elektronická komunikace je výrazně rozvinutější. Jestliže tehdy Ústavní soud řekl, že plošná evidence bezhotovostních plateb není dostatečně odůvodněna, pak je velmi těžké tvrdit, že dnes je tomu naopak. Platí tedy přesně opačná věc. Dnes je potřeba takovou povinnost zdůvodnit ještě přesvědčivěji a vláda to neudělala. Proto bude jeden z mých klíčových pozměňovacích návrhů směřovat právě k vypuštění bezhotovostních plateb z evidence tržeb. Ne proto, že bych odmítal výběr daní, ne proto, že bych chtěl někomu umožňovat obcházení pravidel, ale proto, že stát nemá ukládat duplicitní povinnosti tam, kde už existuje digitální stopa, protože stát má respektovat Ústavní soud, protože stát má dodržovat princip proporcionality, protože stát má sbírat jen ty informace, které skutečně potřebuje a které nemůže získat méně zatěžujícím způsobem.
V průběhu další rozpravy, až se dostaneme do programu schůze, se chci samostatně vrátit také k některým argumentům, které zde opakovaně zaznívají ze strany paní ministryně financí. Myslím, že kolem tohoto návrhu vznikla celá řada mýtů. Mýtus, že EET je jediný možný nástroj boje proti daňovým únikům. Mýtus, že kdo odmítá EET, odmítá spravedlivý výběr daní. Mýtus, že EET je zadarmo. Mýtus, že se týká jen nepoctivých podnikatelů. Mýtus, že výjimky nenarušují rovnost. Mýtus, že evidence bezhotovostních plateb je dnes nezbytná. Tyto argumenty si zaslouží podrobnou odpověď. Vrátím se k nim proto v následné rozpravě.
Teď chci především vymezit základní postoj a vysvětlit společnou logiku pozměňovacích návrhů, které budu dnes načítat. Tyto pozměňovací návrhy nejsou nahodilé, nejsou kosmetické, nejsou vedeny snahou tento návrh pouze drobně vylepšit. Vycházejí z jednoho společného principu. Tím principem je, že stát nemá zavádět zbytečné povinnosti, nemá vytvářet duplicitní evidence, nemá rozšiřovat daňové výjimky bez jasného důvodu. Nemá v jednom zákoně míchat zásadní daňové změny, které by si zasloužily samostatné projednání. A nemá ignorovat hranice, které už jednou stanovil Ústavní soud.
První pozměňovací návrh se tedy týká bezhotovostních plateb. Jeho smysl je jednoduchý. Pokud je platba bezhotovostní, existuje k ní digitální stopa. Stát ji může dohledat, může ji porovnat, může ji kontrolovat. Není důvod vytvářet k ní ještě druhou evidenci. To není modernizace. To je duplicita, to je zbytečná administrativa a je to zcela evidentně protiústavní. A právě proto navrhuji, aby bezhotovostní platby z evidence tržeb vypadly.
Druhá skupina pozměňovacích návrhů se týká daňových výjimek a dalších změn, které vláda k EET připojila. Jde například o změny v oblasti daňových výjimek, o zásahy do slev, o úpravy, které mají dopady daleko za rámec samotné evidence tržeb. Jsem přesvědčen, že takto se daňová legislativa dělat nemá. Pokud chce vláda měnit daňové výjimky, má předložit samostatný návrh, má jej řádně odůvodnit, má předložit analýzu dopadů, má vysvětlit, proč zavádí právě tyto výjimky a jiné nikoliv. Má vést poctivou debatu o struktuře daňového systému, ale nemá takové změny přibalovat k návrhu, jehož politickou nálepkou je EET.
Daňový systém České republiky už dnes trpí příliš vysokým množstvím výjimek, odchylek, zvýhodnění a zvláštních režimů. Pokud s tím chceme něco dělat, dělejme to systémově, ne nahodile, ne přílepkem, ne bez pořádné debaty, ne jako součást návrhu jednoho politického symbolu.
Další pozměňovací návrh se týká změny DPH u nealkoholických nápojů. I zde platí totéž. Toto je samostatná daňová otázka. Má své dopady na podnikatele, na spotřebitele, na ceny, na jednotlivé obory, a proto si zaslouží samostatné projednání. Nemá být schvalována v návrhu o evidenci tržeb. Pokud chce vláda měnit DPH, ať to řekne otevřeně, ať to zdůvodní, ať předloží dopady, ať vede debatu o DPH, ale ať to neschovává za EET.
Další pozměňovací návrh se týká spropitného. A tady se znovu vracíme k otázce rovnosti a neutrality daňového systému. Vláda tvrdí, že chce narovnat podnikatelské prostředí, ale současně navrhuje zvláštní zacházení se spropitným ve vybraném sektoru. Já se ptám, proč právě tam? Proč restaurace ano, ale kadeřnictví ne? Proč číšník ano, ale průvodce ne? Proč jeden sektor ano, ale jiný ne? Pokud je spropitné problém daňového systému, pak jej řešme obecně. Pokud není, nevytvářejme privilegium pro vybranou skupinu. Daňový systém nemá rozhodovat, která profese si zaslouží zvláštní výhodu. Daňový systém má být neutrální, předvídatelný, srozumitelný, a pokud možno jednoduchý. Výjimka pro spropitné jde přesně opačným směrem.
A konečně, to považuju možná za zásadní a zapadá to, je tu otázka evidence provozoven a dalších administrativních prvků návrhu. I zde platí, že stát má velmi pečlivě vážit, zda každá nová povinnost přináší skutečnou přidanou hodnotu. ***
