Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(20.20 hodin)
(pokračuje Alena Schillerová)
A právě tady se dostávám k prvnímu okruhu senátních pozměňovacích návrhů. Těm, které se snaží přesněji vymezit podmínky, za kterých může stát využít mimořádné rozpočtové nástroje. Na první pohled to může působit logicky. Jenže právo není jen o tom, co chceme napsat. Je také o tom, jak bude zákon fungovat v souvislosti s ostatními právními předpisy. Jestliže dnes jeden zákon začne používat nové pojmy, které nejsou v souladu s ostatními částmi právního řádu, vzniká nejistota a prostor pro nové výkladové spory.
Přesně to se podle mého názoru děje například u návrhu nové definice výrazně zhoršené bezpečnostní situace. Citovala jsem. Vládní návrh záměrně s pojmem zhoršená bezpečnostní situace, který odpovídá i zákonu o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Jenže senátní úprava zavádí nový pojem. Doplňuje jej o další neurčitá kritéria a snaží se velmi složitou bezpečnostní realitu vtěsnat do několika vět zákona. Skoro jako by snad bezpečnost státu byla matematickou rovnicí. Ne, opravdu jí není. A zákonodárce by neměl mít ambice vypsat všechny situace, které mohou nastat. Proč? Protože pokud se o to pokusíme, můžeme se skoro spolehnout, že právě ta situace, kterou jsme nepředpokládali, bude stát bez jasné právní opory. Jako právník dávám proto přednost zákonu, který používá ustálené pojmy a zachovává jejich jednotný význam napříč právním řádem. Před zákonem který přidává nové definice jen proto, že vypadají přesněji, ale ve skutečnosti budou jen zdrojem dalších sporů.
V této souvislosti se musím ohradit i proti návrhu senátorů, aby zhoršenou bezpečnostní situaci musela konstatovat Bezpečnostní rada státu. Tato změna je nadbytečná, protože úplně totéž předpokládá samotný vládní návrh. Je v něm jasně uvedeno, že výdaje lze překročit na základě návrhu opatření k zajištění bezpečnosti České republiky, připraveného Bezpečnostní radou státu v případě zhoršené bezpečnostní situace. Je to tedy právě BRZ, která bude vždy opatření vyžadující případné financování připravovat a která bude bezpečnostní situaci posuzovat.
Další oblast, kde považuji senátní návrhy za velmi problematické, jsou investice, konkrétně do dopravy. Byť i tady asi chápu motivaci Senátu – nikdo nechce, aby se z mimořádného nástroje stalo pravidlo. Jenže právě proto je úniková doložka konstruována jako ultima ratio. Tedy jako krajní řešení pro situace, kdy běžná pravidla neumožňují státu reagovat způsobem, který vyžaduje veřejný zájem. Jinými slovy, pokud by došlo ke zpoždění ve schvalování fiskálně strukturálního plánu Evropskou komisí, znemožňoval by současný zákon jakékoliv výdaje do dopravní infrastruktury. To by neměla žádná odpovědná vláda dopustit, a proto je potřeba ponechat v návrhu legislativní úpravu, která tomu předejde.
Pokud stát začneme svazovat dalšími podmínkami, například pevnou vazbou na určité procento HDP nebo dalšími procesními překážkami, může se stát, že ve chvíli, kdy ji stát skutečně bude potřebovat, nebude ji možné efektivně využít. A to by rozhodně nebylo odpovědné.
Stejně tak proti elementární logice je požadavek na předchozí projednání. Únikových doložek rozpočtovým výborem. Návrh státního rozpočtu připravuje vláda, posuzuje jej Národní rozpočtová rada, projednává jej Poslanecká sněmovna, rozpočtový výbor i jednotliví poslanci. Každý z těchto kroků má svůj význam. Pokud do tohoto procesu začneme vkládat další povinné mezistupně, nezískáme automaticky lepší kontrolu. Získáme pouze složitější proces. Prosím tedy, nezaměňujme množství procedur s kvalitou kontroly. Dobrá kontrola skutečně nespočívá v tom, kolik razítek nebo stanovisek během procesu získáme. Nemluvě o tom, že nejasný je i samotný pojem cituji předchozí projednání.
Dovolte mi také poznámku k tématu, které tady i v Senátu zaznívalo opakovaně, tedy ke zvláštnímu účtu rezervy důchodového pojištění. Přiznám se, že právě tady podle mě zaznělo nejvíc zjednodušení. Mohl totiž vzniknout dojem – a koho to zajímá, tak fakt poslouchejte – protože já si jenom myslím, že to možná není úplně pochopeno, mohl totiž vzniknout dojem, že vláda ruší jakousi finanční rezervu na důchody. Že sahá na peníze budoucích důchodců. Slyšela jsem to tady z opozičních lavic párkrát.
Nic není více vzdáleno realitě, dámy a pánové, než toto tvrzení. Důchody jsou mandatorním výdajem státu a stát za ně nese plnou odpovědnost bez ohledu na to, jakou účetní evidenci zvolíme. Debata se vede o něčem úplně jiném. O nesmyslném reziduu v zákoně, který je tam přes 20 let, možná i více. Nesmyslné a nedává smysl. A já vám to hned pokusím se vysvětlit. O tom, jestli má stát vytvářet účetní rezervu způsobem, který ve svém důsledku zvyšuje jeho zadlužení.
A tady jsem přesvědčena, že bychom měli být vůči občanům naprosto poctiví, jestliže dojde k přebytku důchodového systému, žádný důchodový účet neexistuje. To je zkratka politická. Neexistuje žádný důchodový účet. Je to přebytek, když vyberete sociální pojištění, ze kterého se platí důchody, takže když ho vyberete víc než vyplatíte na důchodech, tak jste v přebytku a obráceně v deficitu, když vyberete méně. Teď jsme po vlastně pár letech v přebytku.
A jestliže ten přebytek důchodového systému už jednou vstoupil do toho hospodaření státního rozpočtu. To znamená, vybrali jsme více na tom sociálním pojištění, než se vyplatí na důchody, tak není možné se tvářit, že někde vedle současně leží stejné peníze připravené na horší časy. To je velký omyl, dámy a pánové, velký omyl! To znamená, že ty peníze normálně se stanou součástí cash flow státu a toto nesmyslné ustanovení, které my navrhujeme zrušit, tak říká, že aby bylo možné je na ten zvláštní účet převést, musí si stát na tento převod fakticky opatřit finanční prostředky. Jinými slovy – zvýší svůj dluh. Takže aby to tam potom po roce vlastně jakoby deponoval, tak musí zvýšit svůj dluh, protože si je zase půjčí. Takže to není žádná rezerva, to je prostě nesmysl. A já nebudu prostě vám sahat do svědomí a říkám, že je to nepochopení.
A tady si dovolím jednu jednoduchou otázku na základě toho, co jsem řekla. Je opravdu rozpočtově odpovědné vytvářet rezervu na budoucnost tím, že se kvůli ní dnes více zadlužíme? Za mě teda ne. Já jsem přesvědčena, že to nedává smysl. Ale když jsem i zjišťovala u kolegů, kteří mají už nějakou historickou paměť na Ministerstvu financí, jak to vůbec vzniklo, nikdo neví. Nějaké reziduum, někdo to někdy vymyslel a tak to tam prostě celé roky máme.
Odpovědná rozpočtová politika přece nestojí na tom, kolik zvláštních účtů vytvoříme. Stojí na tom, jestli stát dlouhodobě hospodaří tak, aby své závazky dokázal plnit. To je podle mě skutečná jistota pro budoucí důchodce. , nikoliv účetní operace, která může na první pohled působit uklidňujícím dojmem, když se v politické zkratce tady prostě takto přednese, ale sama o sobě žádné nové prostředky nevytváří, naopak vyšší dluhy.
A právě proto považuji sněmovní řešení za to poctivější a smysluplnější. Neříká občanům, že jsme něco schovali stranou. Říká jim pravdu, že největší rezervou pro budoucnost jsou zdravé veřejné finance, rostoucí ekonomika a stát, který hospodaří odpovědně.
A tím se dostávám k tomu, co považují za nejdůležitější. ***
