Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(14.50 hodin)
(pokračuje Vít Rakušan)
Obrovsky arogantní vláda, která tady nebyla, jak se chová k médiím, nejenom k těm veřejnoprávním, jak odpovídá novinářům, respektive neodpovídá, jak se chová k prezidentovi, jak se chová k Poslanecké sněmovně, jak se chová k lidem, kterým říká: nezbláznili jste se, že tady na nás náhodou zapískáte? Ne, ti lidé vyjadřují svůj názor. Vy byste byli rádi, kdyby ho vyjádřili jenom jednou za čtyři roky u voleb. Ale ani tohle se vám nemusí vyplatit, protože ta společenská atmosféra, jak sami vidíte, podle toho, jak na vás lidé reagují, jak sami vidíte, za rekordní pokles podpory vaší vlády na 29 procent za poslední tři, čtyři měsíce. Asi byste měli tu zpětnou vazbu také brát vážně, když už ne od nás tady ve Sněmovně, protože tu debatu nepřipouštíte, tak od lidí, kteří vám to vzkazují všude, kde vás potkají, celkem jasně.
Proto navrhuji, pane předsedající, dva body a předám vám je vytištěné, nemusíte si nic psát. První z nich je jako první bod dnešního jednání Nezodpovědná zpráva věcí veřejných a druhý bod si dovoluji zařadit bod s názvem Tristní komunikace vlády Andreje Babiše a jeho ministrů. Děkuji. (Potlesk opozičních poslanců.)
Předseda PSP Tomio Okamura: Ano, takže... (Předsedající si zapisuje názvy bodů.) Tak nyní tedy vystoupí předseda Pirátů Zdeněk Hřib a připraví se předsedkyně klubu Pirátů Olga Richterová. Tak prosím.
Poslanec Zdeněk Hřib: Děkuji. Vážené dámy, vážení pánové, já tedy ještě než začnu, tak na úvod bych chtěl říct takovou jednu věc, která se zdá, že není pro všechny tady v této Sněmovně úplně samozřejmá. A je to to, že normální je nedělat dluhy. Normální je opravdu dluhy nedělat. V momentě, kdy si potřebujete půjčit na nějakou investici, třeba na investici do bydlení, tak to je srozumitelné. Ale rozhodně není normální dělat dluhy kvůli tomu, že potřebujete pokrýt běžný provoz. A to je ten základní problém, který my tady dneska máme.
Druhá věc, kterou je dobré si říct hned na úvod, je to, že ten proces, kterého jsme tady svědky, je opět dalším příkladem toho, jakým způsobem tady vláda ohýbá ta pravidla, která tady mají vést k lepší legislativě. Tady sice ano, je to tak, že se bavíme o zákonu nebo legislativě, která sem přišla jako standardní návrh cestou vládního návrhu. Akorát že to byl úplně jiný návrh, než o kterém jsme tady nakonec hlasovali, který nakonec prošel a který nám teď tady Senát bude dnes vracet. To znamená, že je už problém i s tím samotným procesem, kdy opět formou nějakého přílepku vládní koalice se změnila ta původně transpozice evropské legislativy do něčeho, co jde výrazně nad rámec těch evropských pravidel. A je to rozhodně něco, co se dalece odchyluje od toho původního záměru.
A ještě na úvod; myslím si, že je dobré přece jenom zmínit, že my bychom si tady měli vzít příklad z těch našich samospráv, jak ony tady hospodaří. Protože těch samospráv, které hospodaří na dluh, je skutečně velice málo. To jsou záležitosti, které tam třeba vznikly nějakým historickým postupem, možná nějakým jedním nezdařeným projektem nebo tak, ale realita je taková, že samosprávy u nás hospodaří mnohem lépe než stát samotný. Například v Praze hospodaříme každý rok s přebytkovým rozpočtem, protože nemáme nerealistické odhady příjmů daňových, prostě máme konzervativní výpočet těch příjmů. A za druhé, nesestavujeme ten rozpočet už a priori jako deficitní. A pokud náhodou někdy jo, tak je to vždycky s odkazem na zcela konkrétní investice, které chceme spustit. Není to nikdy tak, že bychom si chtěli půjčit na ten běžný provoz.
A to je možná něco, z čeho bychom si tady mohli vzít příklad na státní úrovni, abychom právě nezadlužovali naše děti anebo děti jejich dětí, tak jak to tady plánuje dělat tahle vláda. My tady dnes totiž stojíme v situaci, která vlastně dokonale ilustruje, v jak hluboké a koncepční krizi se nachází ta hospodářská politika současné vládní koalice. My tady dnes budeme projednávat tu senátní vratku sněmovního tisku 90, to je ta novela zákona o rozpočtové odpovědnosti, a budeme se tedy bavit o těch pravidlech hry v uvozovkách, která mají zajistit, že tento stát finančně nepřežije jenom jedno volební období, ale že skutečně bude schopen plnit ty své funkce za deset, za dvacet, za sto let. Já bych rád na úvod jasně deklaroval, abychom předešli nějakým interpretačním faulům, že já tu senátní vratku podpořím. Ale nepodpořím ji jako proto, protože by to byl nějaký splněný sen o rozpočtové odpovědnosti, ale proto, že je to skutečně vlastně nějaká aspoň trochu záchranná brzda oproti tomu paskvilu, který si tady prosadila vládní většina. Protože ta senátní verze je prostě prokazatelně přísnější, je bezpečnější, je odpovědnější k té budoucnosti naší země než ten původní vládní paskvil, který měl za cíl skutečně jediné: kreativním účetnictvím zamaskovat, že vláda nedokáže plnit své sliby o konsolidaci. My jsme tady viděli billboardy, kde nám slibovali levnější hypotéky. Viděli jsme tady billboardy, které říkaly: pohlídáme Babiše. A teď vidíme, že ve skutečnosti nic z z toho se nekoná. Naopak, vláda tady rozjíždí znovu tu zadlužovací spirálu, která samozřejmě se promítne i ve výšce těch úroků třeba právě na hypotéky. A Motoristé hlídají Babišovi tak maximálně záda, tak aby mohl dál vesele čerpat peníze z daní nás všech.
Když my se teď podíváme na tu debatu o veřejných financích v podání vládních představitelů, tak slyšíme stále dokola tutéž mantru. „Přece máme v evropském srovnání pořád nízký veřejný dluh. Jsme v nejlepší třetině Evropské unie, tak proč bychom měli panikařit? Naopak, můžeme to ještě roztočit.“ Takže vážení kolegové z té vládní části Sněmovny, tohleto je buď hluboká ekonomická negramotnost, anebo je to z vaší strany vědomá lež a manipulace s veřejností. Protože ten nízký dluh, kterým se tak rádi chlubíte v televizních debatách, to není za prvé vaše zásluha, to je nějaké historické dědictví minulé rozpočtové disciplíny z těch dřívějších dekád. To je nějaký polštář, který vy tedy neničíte sice hned teď jedním rozhodnutím, ale připravujete si půdu pro to, abyste to mohli systematicky vypustit. A to, co definuje kvalitu hospodaření státu, to není statický pohled na nějaké jedno číslo v tom daném roce. To, co rozhoduje o osudu země, je totiž nějaká dynamika a nějaký trend. Prostě rozhoduje o tom to, kam to kormidlo otočíte do budoucna. A ten problém je v tom, že ten trend, který vy jste tady nastolili, je varovný, je nebezpečný a hlavně dlouhodobě neudržitelný.
A pojďme se podívat teďka na tvrdá data, ne tedy na marketingové brožury vládních poradců. Takže když se podíváme třeba na analýzu renomovaných nezávislých ekonomů z Centra veřejných financí Univerzity Karlovy, předpokládám, že se shodneme, že toto jsou skutečně renomovaní odborníci, tak co nám tato data říkají? Takže od roku 2019, tedy za nějakých řekněme sedm let, vzrostlo veřejné zadlužení České republiky vůči HDP o necelých 30 procent na aktuálních více než 44 procent. Takže dovolte mi to zopakovat, ať to číslo nezapadne: nárůst o téměř 15 procentních bodů. ***
