Autorizováno.
(11.00 hodin)
(pokračuje Martin Kupka)
V čem ten model fungoval velmi dobře? Totiž mnohem víc než na nějakou regulaci sázel na velmi důslednou práci a intervenci s těmi, kteří se ocitli v bytové nouzi a měli závažné problémy s tím, jak vůbec zajistit sobě střechu nad hlavou. Model vycházel z toho, že město dokázalo zainvestovat do prostupného bydlení, do bytových domů, kde byly byty různé kategorie, různých nákladů pro nájemní bydlení, a zároveň s tím spojili věc, která je extrémně důležitá, práci s těmi lidmi a jakousi asistenci v tom, jak ti lidé dokázali jednak uspokojit své potřeby bydlení, ale zároveň za ně platit.
Tohle je klíč k tomu, jak nejenom ve městech, ale obecně v celé České republice zvládnout lépe dostupné bydlení. Mnohem méně to vězí v regulacích a mnohem víc v tom, že v rámci jednotlivých samospráv dáte dohromady postupy, které spojují úředníky různých agend, kde je možné zapojit jak ty, kteří mají na starosti třeba v rámci odboru ochrany sociálně-právní ochrany dítěte ty nejmladší, kteří mají na starosti, zároveň už ale v jiné úrovni státní správy, v rámci Úřadu práce, fungování a dostupnost pracovních pozic, a i ty, kteří v rámci odboru sociální péče zajišťují třeba právě intervence pro ty, kteří se v bytové nouzi ocitli.
Jak ta práce vypadala, jak fungoval model prostupného bydlení v Plzni, jak funguje dál a jak ukazuje na směr, kterým bychom se měli vydat i v jiných městech, a v legislativě bychom pro to měli vlastně vytvářet co nejideálnější podmínky. V okamžiku, kdy město disponuje byty různé kategorie, různě vybavené, s různou výší nájmu, a vede toho dotyčného, který se ocitl v bytové nouzi, ale povětšinou se s tím pochopitelně pojily i zpravidla velmi vážné zdravotní komplikace, sociální problémy, ti lidé se ocitali na ulici, a jediná možná cesta, jak ten problém řešit, bylo je vlastně vzít za ruku a jít s nimi, umožnit jim, aby se vrátili zpátky do práce a aby zároveň v tom bytě nejnižší kategorie našli nezbytné zázemí. Přirozeně za trvalé asistence postupovali z měsíce na měsíc, aby zároveň bylo možné sledovat, zda zaplatí nájemní smlouvu, a nenechali na straně města toho dotyčného propadat do spirály neplacení a zvyšování dluhu za nájemcem. Tohle je další nezbytná součást řešení toho, jak v České republice lépe zvládat bytovou otázku, spočívá právě v téhle asistenci, a v okamžiku, kdy se ten dotyčný dostal zpátky do pracovního procesu, kdy dokázal přinášet peníze, zajistit si základní služby a zaplatit ten velmi jednoduchý byt, v okamžiku, kdy se podařilo tímto způsobem zároveň narovnat jeho situaci, vrátit ho zpátky k osvojení pracovních návyků, tak to také předpokládalo možnost dál postupovat i v rámci prostupného bydlení a třeba ve vývoji následujícího roku se dostat z bytu nejnižší kategorie do bytu s lepším vybavením a třeba do bytu také s větším počtem metrů čtverečních, a pořád za asistence na straně města, a spolu s tím v okamžiku, kdy samozřejmě náklady na bydlení vzrostly, znovu trvale sledovat, už ale s menší mírou intenzity, to, jestli ten dotyčný zvládá, nebo nezvládá život v bytě vyššího standardu, a pak umožnit pochopitelně návrat zase – řekl bych obrazně – o patro níž, anebo v okamžiku, kdy se mu daří, a díky tomu, že se stabilizuje jeho sociální, zdravotní a často i rodinná situace, postupovat dál, třeba už do bytů plně vybavených, do bytů, které představují nejvyšší kategorii.
V čem je to řešení? Řešení je v tom, že na úrovni města se podařilo opravdu najít dobrý ekosystém fungování s těmi lidmi, kteří se v bytové nouzi ocitnou. Tohle je za mě jedno z nejlépe funkčních, a dvakrát podtrhnu, pravicových řešení, protože tohle umožňuje mířit přesně na ty, kteří to nejvíc potřebují, a jim tu pomoc adresovat přesně podle jejich potřeb, ale zároveň s nezbytnou zpětnou vazbou.
Tenhle model Plzně podle mně dobře ukazuje, jak by měla i legislativa v podobě zákona o podpoře bydlení vytvářet takové podmínky. Já jsem přesvědčený o tom, že model jakési odborné podpory – poradenství je nezbytně nutné spojit zároveň s tím, aby se dařilo jednak přímo dosáhnout na ty byty, mít možnost od poradenství přímo sledovat jejich správu a zároveň právě na dalších příslušných agendách či v odborech s příslušnou odpovědností sledovat vývoj i pracovních možností těch lidí a sledovat to, jak se jim daří reálně do života a do ekonomického zdraví vracet. Paradoxní je, že v Plzni k tomu nepotřebovali nějaké dramatické změny zákonů. Možná by bylo v tomhle případě mnohem lepší se zeptat právě tam, kde to umí, kde jim ještě něco schází, kde by potřebovali od státu pomoc. Pokud máme model, který se současnou legislativou funguje, tak zdravý rozum velí se tam jít zeptat a upravit podle toho podmínky, ne vymýšlet kolo anebo se pouštět do socialistických experimentů, které nefungují.
Ta odpověď a ten lék fakt není ve větší a větší regulaci. Ten lék ve skutečnosti je ve větší znalosti podmínek těch lidí, je v opravdu trvalém kontaktu a systémovém kontaktu s těmi lidmi a samozřejmě v návazné správě těch jednotlivých bytů a bytového fondu. V okamžiku, kdy se tímhle způsobem v dlouhodobějším horizontu v Plzni daří pracovat, zaznamenávají i případy lidí, které se podařilo reálně vrátit do plnohodnotného ekonomického života, kdy jejich podmínky i pro rodinný život se zásadním způsobem zlepšily. A co je důležité, přesně tohle vedlo k tomu, že už nestojí peníze stát na straně sociálních dávek a nejrůznější podpory, ale jsou soběstační. A znovu, pětkrát podtrhuju, není to v trapné regulaci, která často přerůstá, jak jsme bohužel v České republice zvyklí, nám všem nad hlavu, ale v tom, že jsme schopni se mnohem víc přiblížit reálnému životu a zaměřit pozornost a pomoc právě tam, kde je to nejvíc třeba.
Tedy zpět, zpátky k doporučení, jak takové nástroje podpory bydlení mají fungovat. Mají fungovat maximálně adresně, mají fungovat v trvalém kontaktu s těmi, kteří se ocitli bez pomoci, bez podpory bydlení, a mají samozřejmě pracovat s tím, jak se rozvíjí řekněme holisticky jejich aktuální situace, a v tomto případě najít nástroje nejenom v oblasti podpory bydlení, ale najít nástroje v ostatních oblastech, aby byla co nejméně plošná ta opatření, ale aby zároveň se vydávala opravdu směrem k jednotlivým lidem, je bezkonkurenčně nejlepší recept.
Pokud se máme v tomto směru inspirovat od funkčních modelů, máme také vyslyšet to, že nepochybně pro rozšíření takových případů by velmi pomohlo nejenom v Plzni, ale i jinde, kdyby stát dokázal v tomto směru dál rozvíjet přímou finanční pomoc obcím a městům, ale mnohem víc aby jim dokázal nabídnout pružnější podmínky, například v přístupu ke státnímu majetku. Už tahle věc, kterou se v předchozím období podařilo zásadním způsobem zlepšit, kdy převod státního majetku na obce a města ve prospěch výstavby nájemních domů se opravdu výrazně urychlil a představuje často pro město nebo pro obec mnohem větší a významnější podporu, než je nějaká dotace, protože na mnoha místech v mnoha českých městech a obcích je to právě například nedostatek vhodných pozemků, kde by takové bydlení mohlo vyrůstat – čili další krok, znovu méně regulatorní a více praktický, zajistit i z úrovně státu, z úrovně Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových co nejpružnější reakci vytipování lokalit, kde by právě mohla města a obce stavět takové projekty a takové bydlení.
Další významná pomoc státu pochopitelně spočívá ve zrychlení podmínek, ve zrychlení podmínek legislativních, ale i v nástrojích podpory. Já si tady to doporučení dovolím rozdělit na dvě základní kategorie, a to je možnost ekonomické motivace pomocí nástrojů RUDu, tedy rozpočtového určení daní jako první kapitola, a druhá kapitola, podmínky, které jsou obsaženy ve stavebním zákoně, dotýkají se jak územního plánování, tak rychlosti výstavby. ***
