Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(19.40 hodin)
(pokračuje Zdeněk Hřib)
Ve Finsku opět Národní kontrolní úřad kontroluje státní podniky a společnosti a – možná inspirace – také financování politických stran a volebních kampaní. V Nizozemí jejich účetní dvůr kontroluje mimo jiné – a to výrazně zkracuji jo, nečtu tady celé podklady, které tady mám připravené. Vybírám jenom to, co je skutečně relevantní pro ty pozměňovací návrhy, které my jsme tady načítali. Takže v Nizozemí kontroluje ten jejich účetní dvůr také nevládní instituce, které plní zákonné úkoly financované z veřejných prostředků, například správce železniční infrastruktury ProRail.
Takže závěrem lze zjevně konstatovat, že v zahraničí je ten rozsah těch kontrolních pravomocí podstatně širší, podstatně širší než u nás, protože ty státní a veřejné podniky jsou kontrolovány německým, francouzským, nizozemským úřadem, které mají ten explicitní mandát na to kontrolovat i ty podniky, které fungují vyloženě jako soukromoprávní korporace, jako je právě třeba Deutsche Bahn, Deutsche Post, Deutsche Telekom. Takže tohleto skutečně není žádný atyp. To je naopak to, že se zařadíme po bok právě těch civilizovaných evropských států.
No, takže abych to shrnul závěrem – zaprvé NKÚ musí mít skutečně možnost kontrolovat hospodaření státních a ideálně i polostátních podniků. A to ne proto, aby řídil byznys, ale proto, aby bylo skutečně jasné, zda s tím veřejným majetkem nakládají zákonně, účelně a hospodárně.
Zadruhé zcela zjevně tady potřebujeme větší transparentnost nakládání s těmi veřejnými prostředky mimo státní rozpočet. Protože ty veřejné peníze opravdu nejsou pouze jen a jedině ty, které projdou kapitolami těch ministerstev. Tak to prostě v dnešní době už vůbec není. Ty veřejné peníze jsou i ty, které se točí v těch korporacích, které jsou vlastněné státem. A jednoznačně veřejnost má úplně stejné právo vědět, jak se s těmi penězi nakládá jako s těmi penězi, které procházejí přes ty kapitoly ministerstva.
Takže zatřetí musíme sjednotit ty kontrolní standardy tak, aby se neobcházela pravidla přes různé dceřiné společnosti nebo složité holdingové struktury a šedé zóny, protože ten stát nesmí se stát takovým molochem, který si tu kontrolu prostě nějak jako outsourcuje, pak se diví, že to nefunguje. Ale tyhle záležitosti se potom dají pochopitelně určit v nějakých dalších zákonech. A já vnímám ty námitky, které zaznívají tady k téhleté záležitosti – konkrétně tedy, že tady je nějaký údajný překryv s nějakými dozorčími radami nebo interními audity, dalšími kontrolami a tak podobně. Ale rozdíl v tom je, že to NKÚ je skutečně nezávislým orgánem, jo, na rozdíl od toho interního auditu, kde pochopitelně si můžeme o tom někdy myslet různý věci. Pochopitelně tam je nějaká míra nezávislosti, ale ne nezávislost úplná na tom daném subjektu. Takže tohleto je ten podstatný rozdíl a kvůli tomu si troufnu tvrdit, že to skutečně ten smysl má.
Neobstojí ani námitka, že tady jde o nějaké zasahování do nějaké obchodní strategie. To opravdu nehrozí. Samozřejmě za předpokladu, že se ty hranice nastaví opravdu správně. NKÚ určitě nemá rozhodovat o tom, jakou firmu třeba by měl ten subjekt kupovat nebo jaký produkt by měl prodávat nebo jak by se měly nastavit třeba obchodní politiky a tak podobně. NKÚ má kontrolovat v těch státních a ideálně i polostátních firmách, jak se nakládá s tím veřejným majetkem – zdali se s ním nakládá efektivně, zákonně, hospodárně. To opravdu není o řízení firmy, to je prostě ochrana veřejného zájmu.
A ten problém, který tady je, je reálně v tom, že je tu ta hlavní námitka, která je taková nevyřčená. A to je vlastně ta politická citlivost, protože pochopitelně ty velké firmy znamenají velké peníze, velký vliv, velké tlaky a je poměrně logické, že právě proto naopak by tam měla být ta silná kontrola, ne slabší, ale právě naopak by měla být silnější, jo. Více světla vnést do těch veřejných financí zvlášť v situaci, kdy se naopak snažíte zrušit ten nominační zákon, což, troufnu si tvrdit, že je krok velmi špatným směrem, protože, co si budeme, kontrola ex ante, které je ten nominační zákon, je docela určitě lepší než kontrola ex post, což je to NKÚ.
Mimochodem ty argumenty, které zaznívaly v rovině diskuse o tom nominačním zákoně, že to jsou přece jenom taková doporučení, no tak to platí nemlich i pro to NKÚ. NKÚ také vydá nějaké doporučení, kterým by se tedy vláda řídit měla. Je fajn, když se jím řídí, ale pochopitelně nařídit to vyloženě NKÚ nemůže, jsou to prostě auditoři.
A nelze si samozřejmě nevšimnout, že tahle vláda se vydává v mnoha ohledech úplně opačným směrem. Já jsem tady ráno vystupoval a mluvil jsem o tom, jak se snaží paní ministryně na Ministerstvu pro místní rozvoj – paní ministryně Mrázová, tady seděla – tutlat to, kdo zarazil ten dotaz směřující do Evropské komise na to, jestli teda ten Babišův holding splňuje, nebo nesplňuje ty požadavky Evropské komise. Odpověď jsem nedostal, zeptáme se na interpelacích tedy. Ale zcela zjevně se vláda tedy rozhodla, že prostě bude tuhle informaci tutlat, co to jenom půjde. Takže opět, vláda se vydala cestou zatajování a to je ten problém, který vidím i tady. Že tady nevidím žádné vyjádření od vládních činitelů, je tady pouze pan ministr prevence – bohužel ne prevence korupce, to by bylo lepší, takového ministra bychom si asi přáli, který by tady stoupl k pultíku a řekl by: My chceme jako vláda rozšířit pravomoci NKÚ nejenom na veřejnoprávní média, ale také na ty státní a polostátní firmy. Tohle je ta správná cesta. To se bohužel nedozvíme. A naopak paní ministryně Mrázová tady předvádí olympiádu papalášství se snahou utajovat informace před veřejností a před médii.
Takže dámy a pánové, závěrem – ten, kdo odmítá dohled NKÚ nad státními firmami, tak ten ve skutečnosti říká: Tady je prostor, kde nechceme, abyste se na něco ptali. A to je přesně to, co si moderní demokratický stát prostě nemůže dovolit. Takže posilme pravomoci NKÚ tak, aby odpovídaly realitě a dnešním potřebám tak, aby ta kontrola veřejných peněz nekončila za dveřmi ministerstev, ale šla i tam, kde to začíná být opravdu velké. ***
