(pokračuje Zdeněk Hřib)
Ve Finsku opět Národní kontrolní úřad kontroluje státní podniky a společnosti a – možná inspirace – také financování politických stran a volebních kampaní. V Nizozemí jejich Účetní dvůr kontroluje mimo jiné – a to výrazně zkracuji, jo, nečtu tady celé podklady, které tady mám připravené, vybírám jenom to, co je skutečně relevantní pro ty pozměňovací návrhy, které my jsme tady načítali – takže v Nizozemí kontroluje ten jejich Účetní dvůr také nevládní instituce, které plní zákonné úkoly financované z veřejných prostředků, například správce železniční infrastruktury ProRail.
Závěrem lze zjevně konstatovat, že v zahraničí je rozsah kontrolních pravomocí podstatně širší – podstatně širší než u nás, protože státní a veřejné podniky jsou kontrolovány německým, francouzským, nizozemským úřadem, které mají explicitní mandát na to, kontrolovat i ty podniky, které fungují vyloženě jako soukromoprávní korporace, jako je právě třeba Deutsche Bahn, Deutsche Post, Deutsche Telekom. Takže tohleto skutečně není žádný atyp, to je naopak to, že se zařadíme po bok právě těch civilizovaných evropských států.
Abych to shrnul závěrem – za prvé NKÚ musí mít skutečně možnost kontrolovat hospodaření státních a ideálně i polostátních podniků, a to ne proto, aby řídil byznys, ale proto, aby bylo skutečně jasné, zda s veřejným majetkem nakládají zákonně, účelně a hospodárně.
Za druhé zcela zjevně tady potřebujeme větší transparentnost nakládání s veřejnými prostředky mimo státní rozpočet, protože veřejné peníze opravdu nejsou pouze jen a jedině ty, které projdou kapitolami ministerstev, tak to prostě v dnešní době už vůbec není. Veřejné peníze jsou i ty, které se točí v korporacích, které jsou vlastněné státem, a jednoznačně veřejnost má úplně stejné právo vědět, jak se s těmi penězi nakládá, jako s těmi penězi, které procházejí přes ty kapitoly ministerstva.
Za třetí, musíme sjednotit kontrolní standardy tak, aby se neobcházela pravidla přes různé dceřiné společnosti nebo složité holdingové struktury a šedé zóny, protože stát nesmí se stát takovým molochem, který si tu kontrolu prostě nějak outsourcuje – pak se diví, že to nefunguje. Ale tyhle záležitosti se potom dají pochopitelně určit v nějakých dalších zákonech.
Vnímám ty námitky, které zaznívají tady k téhleté záležitosti – konkrétně tedy, že tady je nějaký údajný překryv s dozorčími radami nebo interními audity, dalšími kontrolami a tak podobně, ale rozdíl v tom je, že NKÚ je skutečně nezávislým orgánem, jo, na rozdíl od interního auditu, kde pochopitelně si můžeme o tom někdy myslet různé věci. Pochopitelně tam je nějaká míra nezávislosti, ale ne nezávislost úplná na tom daném subjektu, takže tohleto je ten podstatný rozdíl a kvůli tomu si troufnu tvrdit, že to skutečně smysl má.
Neobstojí ani námitka, že tady jde o nějaké zasahování do obchodní strategie. To opravdu nehrozí, samozřejmě za předpokladu, že se ty hranice nastaví opravdu správně. NKÚ určitě nemá rozhodovat o tom, jakou firmu třeba by měl ten subjekt kupovat nebo jaký produkt by měl prodávat nebo jak by se měly nastavit třeba obchodní politiky a tak podobně. NKÚ má kontrolovat v státních a ideálně i polostátních firmách, jak se nakládá s veřejným majetkem – zdali se s ním nakládá efektivně, zákonně, hospodárně. To opravdu není o řízení firmy, to je prostě ochrana veřejného zájmu.
Problém, který tady je, je reálně v tom, že je tu ta hlavní námitka, která je taková nevyřčená, a to je vlastně ta politická citlivost, protože pochopitelně velké firmy znamenají velké peníze, velký vliv, velké tlaky a je poměrně logické, že právě proto naopak by tam měla být silná kontrola, ne slabší, ale právě naopak by měla být silnější, jo? Více světla vnést do veřejných financí, zvlášť v situaci, kdy se naopak snažíte zrušit nominační zákon, což troufnu si tvrdit, že je krok velmi špatným směrem, protože co si budeme – kontrola ex ante, která je ten nominační zákon, je docela určitě lepší než kontrola ex post, což je to NKÚ.
Mimochodem, argumenty, které zaznívaly v rovině diskuse o nominačním zákoně, že to jsou přece jenom taková doporučení, tak to platí nemlich i pro NKÚ. NKÚ také vydá nějaké doporučení, kterým by se tedy vláda řídit měla. Je fajn, když se jím řídí, ale pochopitelně nařídit to vyloženě NKÚ nemůže, jsou to prostě auditoři.
Nelze si samozřejmě nevšimnout, že tahle vláda se vydává v mnoha ohledech úplně opačným směrem. Já jsem tady ráno vystupoval a mluvil jsem o tom, jak se snaží paní ministryně na Ministerstvu pro místní rozvoj – paní ministryně Mrázová, tady seděla – tutlat to, kdo zarazil dotaz směřující do Evropské komise na to, jestli tedy Babišův holding splňuje, nebo nesplňuje ty požadavky Evropské komise. Odpověď jsem nedostal – zeptáme se na interpelacích, ale zcela zjevně se vláda tedy rozhodla, že prostě bude tuhle informaci tutlat, co to jenom půjde. Takže opět, vláda se vydala cestou zatajování a to je ten problém, který vidím i tady, že tady nevidím žádné vyjádření od vládních činitelů, je tady pouze pan ministr prevence – bohužel ne prevence korupce, to by bylo lepší, takového ministra bychom si asi přáli, který by tady stoupl k pultíku a řekl by: My chceme jako vláda rozšířit pravomoci NKÚ nejenom na veřejnoprávní média, ale také na ty státní a polostátní firmy, tohle je ta správná cesta. To se bohužel nedozvíme a naopak paní ministryně Mrázová tady předvádí olympiádu papalášství se snahou utajovat informace před veřejností a před médii.
Dámy a pánové, závěrem: ten, kdo odmítá dohled NKÚ nad státními firmami, ve skutečnosti říká: Tady je prostor, kde nechceme, abyste se na něco ptali. A to je přesně to, co si moderní demokratický stát prostě nemůže dovolit. ***
