Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(13.00 hodin)
Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. Máme tady pověření pro paní poslankyni Vendulu Svobodovou, přednesení stanoviska klubu Pirátů. Já bych jenom poprosil, ať nemusím potom zasahovat do vystoupení, abychom v sále udržovali klid. Děkuji.
Poslankyně Vendula Svobodová: Děkuji za slovo. Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážená paní ministryně, paní zpravodajko, přednesla bych v tuto chvíli stanovisko klubu Pirátů. Úplně na začátek řeknu, že my tento zákon nepodpoříme, stejně tak jako nepodpoříme pozměňovací návrhy paní ministryně Schillerové a dalších poslanců hnutí ANO. Ten zákon tak, jak stojí, bude umožňovat zadlužení Česka do budoucna. Je to pro nás nepřijatelné. Já bych tady mohla navázat i na to, co říkala moje předřečnice, paní poslankyně Kovářová. Opravdu tady jde o další generace, které tímto uvrhneme do dluhů, které už možná nebudou moct vybrat. Nemyslím si, že je omluvitelné se ohánět tím, že některé státy jsou zadluženější.
To, co ten zákon dělá, s čím my skutečně nejsme spokojeni, je to, že bude umožňovat odečítat od dluhu výdaje na jeho obsluhu. Kdybych měla mluvit v číslech, tak pro letošní rok obsluha dluhu při těch 310 miliardách je 110 miliard. Ty by se odečetly. Dále bude umožňovat odečítat výdaje do investic do dopravní a vodní infrastruktury. Opět, dala by se tady třeba vyčlenit určitá strategická infrastruktura, ale tady se bude investovat už do existujících dopravních i vodních staveb. Pak bude také umožňovat tento zákon odečítat obranné výdaje a dobu, po kterou bude možné si tyto výdaje odečítat, se vlastně ještě prodlužuje.
Já bych tady opět – ono je to takové balancování – řekla, že ano, pokud bych věřila, že to prodloužení doby přinese víc času na přípravu i načerpání na nějakou koncepci, opravdu plánování výdajů, aby to dávalo smysl, ale já se bojím, že je to jen prodloužení doby, kdy budeme sledovat takový vládní freestyle ohledně toho, co všechno bude považováno za obranné výdaje nás, ale ne už tak jistě podle metodik NATO.
Jelikož se zde kombinuje odečet rezerv, odečet bezpečnostních výdajů, odečet investic do nízkoemisních zdrojů, jako jsou Dukovany, a nových únikových doložek, dochází fakticky k tomu, že formální hranice 55 procent HDP se významně posouvá nahoru. Významně se nám posouvá nahoru dluhová brzda. Reálně tak může kabinet zvýšit dluh – a to velmi výrazně, klidně i nad 60 procent i více – ale formální indikátor dluhové brzdy bude říkat, že je všechno v pořádku.
Pak tady máme parlamentní kapitoly, jako je Kancelář veřejného ochránce práv, Poslanecká sněmovna, Senát. Rozpočtová pravidla mají stát chránit v těžkých okamžicích, v okamžicích velkého pokušení rozhazovat. Víme, že například škrtání v kapitolách Nejvyššího kontrolního úřadu nebo v kapitole Kanceláře prezidenta republiky nebo Kanceláře veřejného ochránce práv znamená možnost zásahu v průběhu roku do rozpočtu těchto institucí podle toho, jak se budou té vládě líbit, jak se budou vůči Andreji Babišovi, Aleně Schillerové, Karlu Havlíčkovi, loajálně ohýbat nebo neohýbat.
Ale tyhle instituce Česko potřebuje tak, aby byly silné, aby byly nezávislé. My potřebujeme ombudsmana nebo ombudsmanku, kteří budou skutečně hájit veřejný zájem bez ohledu na to, kdo bude zrovna ve vládě. My potřebujeme Nejvyšší kontrolní úřad, který se nebude bát, že když udělá důkladný audit, tak mu vláda zkrátí rozpočet v průběhu roku bez ohledu na to, co už je schválené, bez ohledu na to, co ten úřad už má třeba nasmlouvané a bude to muset proplatit. Tohle všechno si chce umožnit vláda Andreje Babiše skrze pozměňovací návrhy.
Pak je tu desetiprocentní bianco šek pro vládu. Ten by při letošních výdajích mohl být až 240 miliard. Najdete ho v zákoně o rozpočtových pravidlech v hlavě 8 § 31. Tam se jedná tedy až o desetiprocentní navýšení výdajů nad rámec schváleného rozpočtu v případě ohrožení státu nebo válečného stavu, anebo – tady se dostáváme právě k tomu zásadnímu – na základě opatření Bezpečnostní rady státu v případě zhoršené bezpečnostní situace – tady máme slovíčko zejména – v návaznosti na plnění závazků vyplývajících z čl. 4 nebo 5 Severoatlantické smlouvy. Jenomže to zejména neznamená beze zbytku. Tam vidím velký problém, a jak to tak bývá, tak ďábel se skrývá v detailu.
Bezpečnostní rada státu jsou opět vládní lidi, takže tam si úplně nemyslím, že by byli v nějakém rozporu, pokud by byla touha tyto peníze čerpat. Jak jsem říkala, navýšení o 10 procent by v tomto roce znamenalo částku 240 miliard. Problém je právě ten, že nejde o adresné alokování těchto financí. Navíc ten stát tak, jak to dneska funguje, už má nástroj, jak postupovat v případě válečného stavu i ohrožení státu, a vlastně mi nedává smysl takto neadresné navyšování výdajů kamsi v případě nedefinované zhoršené bezpečnostní situace.
Vidím tam ještě jednu rovinu, že to vytváří opět prostor odsouvat investice do obrany s tím, že je tam nalejeme, až bude potřeba. Byla bych prostě klidnější, kdyby obranná politika jela na základě nějaké koncepce, kdybychom viděli opravdu transparentní plánování těchto obranných výdajů. Nemyslím si, že by to uklidnilo jenom mě, možná by to uklidnilo i občany.
Já jsem dlouho přemýšlela, jestli pozměňovacím návrhem toto opatření vyškrtnout úplně, ale vnímám – a vnímáte to vy všichni, – že se ne tak daleko od našich hranic vyskytují válečné konflikty, situace není úplně růžová. Může se stát cokoliv, takže možná bude potřeba některé výdaje skutečně navýšit. Proto jsem v pozměňovacím návrhu, který představím ještě podrobněji v mém dalším vystoupení v rámci obecné rozpravy, právě navrhla, aby se těchto 10 procent výdajů navíc přesně alokovalo na obranné výdaje, ale ne dle nějakých našich definic, ale dle metodiky NATO, aby to skutečně šlo do obrany, pokud se jedná o zhoršenou bezpečnostní situaci. Takhle mi to dává smysl, ale jak jsem říkala, ještě to pak rozvedu ve svojí další řeči.
Pak mi to nedá se nevyjádřit i k celému procesu, jak tenhle zákon procházel sněmovním systémem, dostal se do prvního, druhého a dneska už tedy do třetího čtení. Původně jsme totiž měli zákon, sněmovní tisk 68, myslím, o rozpočtové odpovědnosti. To je sněmovní tisk, který budil jistý zájem, protože přece jenom rozpočtová odpovědnost člověka brnkne do oka a řekne si, co se tam asi bude měnit. Ten už není, ten už neexistuje.
Nyní tedy projednáváme sněmovní tisk 90, který se jmenuje vládní návrh zákona – ježíš, někde to tady mám – vládní návrh zákona, který mění některé zákony – nebo počkejte – jo, vládní návrh zákona – už to tady mám – kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů. Ten název je opravdu takový nezajímavý, takový neadresný, mně teďka zapadl i v normálním textu. Právě i ten název přispívá k tomu, že ten zákon procházel až do toho třetího čtení, bych řekla, celkem bez nějaké pozornosti. Možná naší ne, ale třeba médií. Začalo se to vlastně zdvihat až teďka před tím třetím čtením i po našem ustavičném tlaku.
Taky musím říct, že v rámci rozpočtového výboru, kdy jsme kladli dotazy a ptali jsme se, jak to tedy bude, jak se to bude vykazovat, jak se budou zapisovat všechny částky, které se odečítají od dluhu, a my jsme se to vlastně nedozvěděli. V rámci diskuse na rozpočtovém výboru, které skutečně probíhaly ráno, večer – bylo to takové rozpůlené, nebylo to úplně, řekla bych, adekvátní – tak jsme stejně odpovědi úplně nedostali.
Pak tady máme také vrácení rozpočtu Sněmovnou, na který by se neměl vztahovat ten zákon o rozpočtové odpovědnosti. My jsme se na to ptali paní ministryně. Ona nám řekla, že ačkoliv v tom textu to tak nevyznívá, že ona to bude považovat, že ten zákon se na to vztahuje. Tak jsem žádala o nějakou legislativně technickou úpravu právě v textu – protože se mně úplně nechce ten zákon nechávat takhle – a domluvit se nad zákonem, jak to tedy budeme brát, ale té legislativně technické úpravy jsem si zatím nevšimla. ***
