Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Ústavní soud v nálezu, a to připomínám, z roku 2022 výslovně připustil, že za přísných podmínek může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně a zavázat jej k uznání viny – což je právě tento případ. Podmínky jsou přísné. Odvolací soud musí sám provést nebo zopakovat důkazy, zachovat kontradiktornost řízení a právo na obhajobu, skutkový stav musí být zjištěn bez důvodných pochybností a dokazování musí být dokonale vyčerpáno. A Ústavní soud zároveň řekl, že soud prvního stupně nesmí účelově doplňovat dokazování jenom proto, aby se formálně vyhnul závěrům odvolacího soudu.

Vláda tady říká: napravujeme problém – to jsem zaznamenal ve veřejných zdrojích. Jenže Ústavní soud už stanovil mantinely. Neřekl, že odvolací soud si může dělat, co chce. Řekl, že za přísných procesních garancí může zasáhnout. A vláda teď místo přesného vyvážení navrhuje odvolacím soudům svázat ruce. Ano, o vztahu nalézacího a odvolacího soudu se vede odborná debata. Já na to odborník nejsem. Do té debaty se pouštět nebudu, ale já to vidím z toho politicky rizikového hlediska. Ale právě proto se taková věc nemá dělat narychlo, v politicky kontaminovaném okamžiku a pod ministrem vlády, jejíž premiér má v této oblasti přímý osobní zájem. Pokud odvolací soud nebude moci účinně zavázat soud prvního stupně, může vzniknout opakované vrácení věci. Prvoinstanční soud rozhodne jedním směrem, odvolací soud to zruší, prvoinstanční soud rozhodne znovu stejně, odvolací soud to zruší a tak dále. Tomu je potřeba se vyhnout. Bude to součástí vašeho návrhu, aby se toto nedělo? Trestní řízení prostě nesmí být nějakým soudním ping-pongem mezi soudními instancemi. Odvolací soud není, prosím, žádná dekorace – je to kontrolní instance. A pokud mu vezmeme efektivní nástroje, nechráníme spravedlnost, ale vytváříme prostor pro nekonečné protahování.

Já tady samozřejmě v žádném případě – opakovaně to říkám – nechci rozhodovat o vině nebo nevině Andreje Babiše, od toho jsou nezávislé soudy – a já mám naprostou důvěru v naše české soudnictví, ale právě proto odmítám, aby vláda Andreje Babiše měnila procesní pravidla ve chvíli, kdy se mohou týkat právě Andreje Babiše. Pokud je to návrh opravdu obecný, vláda by měla být ochotna přijmout pojistky. A dopředu říkám, že my chceme výslovné přechodné ustanovení, že se nepoužije tato úprava, bude-li přijatá, na již běžící trestní věci. A pokud tedy vláda tvrdí, že to není žádný lex Čapí hnízdo, ať přijme jednoduchou pojistku: ať se ta změna opravdu nevztahuje na ty živé kauzy. Pokud s tím má problém, pak tím sama potvrzuje, proč máme být ve střehu, proč se na to máme ptát a proč bychom si to, nejenom jako opoziční poslanci, ale jako občanská společnost neměli nechat líbit. A já bych na to formuloval nějaké otázky. Proč vláda navrhuje tuto změnu právě teď? Dopadne navržené znění na kauzu Čapí hnízdo, pokud by řízení vůči Andreji Babišovi pokračovalo po skončení jeho poslanecké imunity? Počítá návrh s přechodným ustanovením, které vyloučí dopad na probíhající věci? Anebo jaká jsou stanoviska Nejvyššího soudu, vrchních soudů, Nejvyššího státního zastupitelství a Soudcovské unie k této věci? A kolik konkrétních případů podle ministerstva prokazuje, že současný stav působí systémový problém, jak tvrdí? A proč, konečně, se tak zásadní věc řeší v dílčí novele a ne v promyšlené rekodifikaci trestního práva?

Česká republika podle mého naléhavého názoru nepotřebuje trestní řád šitý podle momentální politické potřeby. Potřebuje takový trestní řád, který platí stejně pro premiéra, opozičního poslance jako jsem já, podnikatele, běžného občana, důchodce nebo třeba mladého nezletilého – pro všechny stejně padni komu padni. A jestli vláda chce modernizovat trestní řízení, prosím, jsem pro, ale ať to dělá transparentně, ať to dělá odborně a bez jakýkoliv podezření, že tím řeší kauzu vlastního premiéra. V opačném případě se z této novely nestane modernizace justice, ale stane se z toho symbol účelového ohýbání právního státu. Objeví se důkaz, že pravidla neplatí pro všechny stejně, že jsme si všichni rovni – ovšem – někteří jsme si rovnější. Děkuji.

Předseda PSP Tomio Okamura: Nyní jako poslední vystoupí s přednostním právem předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL Marian Jurečka. Prosím, máte slovo.

Poslanec Marian Jurečka: Děkuji. Dobré dopoledne, vážený pane předsedající. Kolegyně, kolegové, já si dovolím s přednostním právem vystoupit proto, protože body na té schůzi souvisejí i s některými jinými aktuální věcmi, o kterých se vlastně teď v těchto dnech také jedná, které mají zásadní dopady na obyvatelé České republiky v letošním roce, ale i v budoucnu.

Začnu tím, že opravdu jeden z prvních bodů – nebo prvním bodem na této mimořádné schůzi, který máme projednávat už ve třetím čtení, je zákon o větším zadlužení České republiky. Ano, je to tak, jsou to zákony, které budou znamenat, pokud projdou, tak jak je vládní koalice navrhuje, že budeme v České republice žít v budoucnu s mnohem větším dluhem, s rychlejším tempem zadlužování v dobách nejvyšších úrokových sazeb, v dobách, kdy úroková služba v příštích deseti letech může stát zhruba někde kolem 700 miliard korun na dluh, který se Alena Schillerová a její vláda chystá udělat.

Já se opakovaně Aleny Schillerové jako ministryně financí ptám, ať nám řekne, jaký plánuje deficit státního rozpočtu na rok 2027 – a to musí plus minus vědět, protože jsou známé mandatorní výdaje. Vláda nepřichází s žádnou reformou, která by měla ambici snížit mandatorní výdaje na rok 2027 a v budoucnu. Znamená to tedy – a já jsem připraven se vsadit a říkal jsem to tady už někdy v lednu – že deficit roku 2027, který přinesla Alena Schillerová a její vláda do Sněmovny, bude minimálně minus 350 miliard korun, velmi pravděpodobně to bude částka kolem minus 400 miliard korun.

Připomenu dobu dva roky zpátky, my jsme tady debatovali o rozpočtech minus 250, 260 miliard korun. Slyšeli jsme slova z úst Aleny Schillerové, jak je to nezodpovědné, jak nejsme dobří hospodáři, jak nemyslíme na budoucí generace, jak nejsme schopni konsolidovat a podobně. Tedy tato vláda přináší balík zákonů, které budou s jistotou garantovat České republice vyšší zadlužení, vyšší tempo dluhu, vyšší náklad na dluhovou službu. Myslím si, že v té mlze různých jiných témat o tom, kdo tady je či není parazit, o tom, jak se tady otvírá téma setkání sudetských Němců v Brně, v mlze všech kauz, které mají někteří členové této vlády, je prostě tento zákon trošku opomenut a myslím si, že je naší povinností ve světle mnoha souvislostí ho tady opravdu výrazně více lidem přiblížit, o co tady přesně kráčí. Kolegyně, kolegové tady už několikrát říkali – i já osobně – celou řadu nesmyslných, nelogických výjimek, ale chci poukázat na některé konkrétní nelogičnosti.

Paní ministryně Alena Schillerová říká, že vlastně nic se neděje proto, protože se bude tato vládní koalice držet v deficitu státního rozpočtu na jednotlivé roky do 3 procent HDP. To není pochvala. To není pochvala, to je, přeloženo do češtiny: budeme se všichni více zadlužovat, zaplatí to všichni ti, kteří budou v příštích pěti, deseti, dvaceti, třiceti letech pracovat, odvádět daně v České republice. Ti to zaplatí. Zaplatí nejenom jistinu toho dluhu, ale zaplatí brutální úroky, které z té jistiny vzniknou. A náklady na ty úroky budou v desítkách, stovkách miliard korun v příštích letech. To je to konkrétní, co tato vláda přináší.

Je to v kontextu doby, kdy tady Ministerstvo financí a paní ministryně tým také jedná s Evropskou komisí. Evropská komise to sleduje a říká: To není úplně dobrý přístup. Argumenty, že jsou na tom míní hůř nebo úplně blbě, to nejsou argumenty, které by měl zodpovědný politik používat. Zodpovědný politik by měl říkat: Já dělám politiku, která je dobrá nejenom pro tento okamžik, je dobrá nejenom pro sliby mé vlády nebo mé strany, ale je to dobrá politika pro všechny občany a všechny generace i v budoucnu, ve středně- i dlouhodobé budoucnosti. To tato vláda nedělá. Paní ministryně, tady není ministryně, která by seděla a hájila zájmy lidí, kteří budou na pracovním trhu za deset, patnáct, dvacet let – fakt není. Protože kdyby tou ministryní byla, tak by měla tu schopnost a sílu a kompetenci říct: tyto věci prostě nejsou v dlouhodobém zájmu České republiky. V dlouhodobém zájmu České republiky není najet na trajektorii zadlužování státního rozpočtu podle příkladů jižních států Evropské unie. A argumentace, že se vejde do 3 procent schodku HDP, je argumentace lichá. Protože občané to nesledují v detailu, tak já to přiblížím: Kdo pomáhá tomu, že Česká republika má relativně zdravé finance? ***