Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Teď bych se chtěl vyjádřit k věcem, které mě štvou z hlediska té efektivity a toho procesu, jak tady fungujeme.

Vedli jsme tady polemiku asi týden a půl zpátky o tom, kolik je tady návrhů, které předkládají koaliční vládní poslanci a obcházejí tím standardní legislativní proces. Já jsem si to opravdu nechal spočítat, vyjel jsem si statistiky posledních tří volebních období – ano, u tohoto volební období máme za sebou zhruba pět měsíců, ale ten rozdíl je obrovský.

Jestliže za první vlády Andreje Babiše mezi roky 2017 až 2021 vládní koaliční poslanci předložili zhruba 22 procent návrhů, které potom došly do Sbírky zákonů – za vlády Petra Fialy to bylo necelých 20 procent takto předložených návrhů – tak teď za těch pár měsíců vy jste na 50 procentech návrhů. Já to fakt chápu, že někdy je potřeba operativa, udělat to rychle, ty věci zkrátit, tak se to výjimečně děje. Ale tady je to u poloviny vašich tisků a docela zásadních, to přijde jako poslanecká novela s (?) připomínkového řízení – ano, když ten návrh potom vláda k němu dává stanovisko, tak je tam vyjádření rezortů, ale to není připomínkové řízení a jeho vypořádávání. A pak tady těsně před jednáním klíčových výborů – ať už ke stavebáku nebo právě i k tomu tisku tady na tom programu té mimořádné schůze – přijdou zásadní pozměňováky ze strany členů vlády, kteří to předloží jako poslanci těsně pár hodin před začátkem toho klíčového výboru. To fakt taky není normální postup. A to není pozměňovák na jednu, dvě A čtyřky. To jsou pozměňováky, které mají stovky stran. Ti poslanci, kteří to načítají, to v životě nečetli, oni to nepsali. Přece takhle to nemá fungovat ten legislativní proces.

Tak já bych byl moc rád, abyste, pokud chceme něco smysluplně posunovat – a jsem rád, že zhruba před půlhodinou jsme našli nějakou dohodu nad tím, jak dnešní jednací den posunout k tomu, že třeba aspoň tři tisky dneska třeba dokážeme udělat, – tak bych moc prosil, aby i v těch debatách, které se týkají těchto tisků, dopředu byla nějaká komunikace a nějaká vůle se bavit o tom, jakým způsobem vůbec tu legislativu chápeme, jak ji chceme dělat, v jaké kvalitě a s jakými dopady a důsledky pro občana.

Já si dovolím zareagovat na úvodní projev dnešního jednání, kdy Alena Schillerová tady měla poměrně silná vyjádření a chci se vůči některým ohradit. Když tady v tom minulém volebním období jsme my dělali některé věci, které kritizovala Národní rozpočtová rada a Mojmír Hampl, tak to Alena Schillerová nešetřila výroky a citacemi, aby Zbyňka Stanjuru, Petra Fialu, mě a další členy vlády konfrontovala s tím, co říká Národní rozpočtová rada – ona ještě velmi ráda říkala „ctěná“ nebo „ctěný“ předseda Národní rozpočtové rady – a to se jí ty výroky hodily. Dva roky jsme ty výroky poslouchali v médiích, v různých debatách, tady. Teď najednou, když nám rozpočtová rada měří úplně stejným metrem – vládě Petra Fialy a vládě Andreje Babiše – tak najednou tady slyšíme, že se to nehodí, že ti členové Národní rozpočtové rady nemají objektivní pohled na danou věc nebo že tomu nerozumí, že paní ministryně je právnička a ona tedy má ta správná právní stanoviska a ona je tím jediným arbitrem, který vykládá to, zdali je či není v souladu s daným zákonem například návrh zákona o státním rozpočtu (na?) rok 2026.

Já myslím, že nejde takovým způsobem pracovat a dokázat během jednoho roku popírat sám sebe. Tak jednou je to orgán, který je OK, to se mi to hodí v roce 2025. Ještě do října paní ministryně financí Alena Schillerová ty výroky používala, šup – od listopadu už to najednou je všechno jinak a Národní rozpočtová rada není dostatečně objektivní orgán, je možná trochu zbytečný, jak paní ministryně říkala, a prostě najednou se to nehodí.

Když se podívám na to, co je obsahem této schůze a ten první bod – a to je ten balík zákonů o rozpočtové odpovědnosti, respektive o rozpočtové neodpovědnosti – tak mně tam vadí několik základních věcí. Paní ministryně tady používala výroky o tom, že tady prostě je nějaká klec – to není žádná klec, to jsou jenom nastavená pravidla pro všechny politiky a je jedno, jestli to je tato vláda nebo je to nějaká jiná v jiném složení nebo nějaká budoucí. Ale jsou to daná pravidla o tom, jak máme hospodařit v této zemi s veřejnými financemi, jaká má být trajektorie zadlužování a jaký má být budoucí dluh. A ta pravidla jsme si dali mimo jiné v dobách, kdy to podporoval i Andrej Babiš. Mimochodem on byl ten, který tedy inicioval Národní rozpočtovou radu a říkal, že je důležité, aby takovýto nezávislý orgán tady v České republice byl.

A myslím si, že rozhodně nemá být ambicí politika, aby přišel a řekl: No, náš cíl je mít deficity na úrovni tří procent HDP. Safra, to přece není cíl, to je nějaká horní hranice, kdy se říká... Jako k tomu, když se to přiblíží, tak je to už alarmující. Přece naše ambice má být postupně ty deficity sekat dolů a snažit se celkové zadlužování České republiky snižovat.

A když si spočítáme důsledky toho, co tato vládní koalice tím balíkem zákonů chce schválit, tak já to převedu do řeči, aby tomu opravdu rozuměl běžný občan této země: Tak jak dneska máme na rok 2026 s touto vládní koalicí deficit minus 310 miliard korun, tak velmi pravděpodobně budeme mít v příštích třech letech od této vládní koalice deficity já odhaduji kolem 400 miliard korun. To znamená, když to sečtu, tak za ty čtyři roky vzroste nominálně to zadlužení zhruba o 1500 miliard, o 1,5 bilionu korun. To je něco, co si běžní lidé asi neumí úplně představit. A co to znamená pro běžného občana této země? Že ten stát si na to bude půjčovat v dobách nejvyšších úrokových sazeb – dneska ty emise jsou zhruba za 4,7 procenta. Kdybychom si na to půjčili na těch 1,5 bilionu a spláceli to v desetiletém cyklu, tak zaplatíme jenom na těch úrocích 70 miliard korun ročně z tohoto celkového objemu, 70 miliard korun ročně. Za těch 10 let se dostáváme na částku někde přes 700 miliard korun ročně. To znamená – to je 64 000 korun na občana. Ta vláda říká: My kašleme na veškerá pravidla, my už si chceme úplně rozvolnit ruce, ale zaplatíte to vy, občané, zaplatíte nejenom tu jistinu, ale budete platit dalších 60 000 korun jenom na těch úrocích z toho, co si tato vládní koalice půjčí.

Já zdravím tady veřejnost na balkoně. (Hovoří k levé galerii.) Vidím tady mladé lidi – tak tady projednáváme věc, která bude znamenat, že budete platit jenom na úrocích za příštích 10 let 60 000 korun navíc. Každý z vás, kdo tady sedíte a budete jednou pracovat. Takto se chová tato vládní koalice tím si návrhem, který nám tady dneska tlačí ve třetím čtení.

Kolegové tady popsali celou řadu fakt těch jako nelogických, nesmyslných výjimek. Kdy zase to převedu do běžné řeči: To je stejné, jako kdyby se doma sešla domácnost – máma, táta, děcka, co chodí do školy – a teď si řekli: Jak budeme hospodařit? To máme nějaké příjmy, ale my si potřebujeme půjčit. Jasný, ale na co? A potřebujeme si půjčit na to, abychom mohli bydlet, abychom měli dům? Tedy vzít si hypotéku? Je to priorita asi jedna z nejvyšších. Tak si půjčíme, ale pořád se díváme na to, jaké máme příjmy, kolik zaplatíme za tu hypotéku na těch splátkách a jaké máme ty ostatní výdaje.

Tato vládní koalice přichází a říká slovy té rodiny: No, my k tomu přidáme do těch klíčových výdajů, co potřebujeme, dovolenou v létě, na podzim, v zimě, koupíme každý rok dětem nový iPhone a nový tablet a to všechno řekneme, že je strategická investice naší domácnosti, a bude to znamenat, že ty naše výdaje v té domácnosti budou větší než ty naše příjmy.

Já myslím, že tady sedí veřejnost, sedí tady mládež... Myslím, že si každý uvědomí, že přece takhle nemůže dlouho hospodařit ta domácnost, ta by za rok, za dva skončila v exekuci, přišli by o dům, ale přesně takhle se chová teď současná vládní koalice. Vlastně říká: Kdejaká dopravní stavba bude ta klíčová, strategická, na kterou si půjčíme ještě víc. Ta vláda říká: My nemáme ambici snižovat každý rok deficit aspoň o trochu, my máme ambici ten deficit zvýšit, protože nemáme sami vnitřní disciplínu, abychom si řekli: Chceme udělat nějaké klíčové reformy, chceme udělat klíčové reformy v oblasti zdravotnictví, v oblasti efektivního státu, v oblasti největších výdajů, jako je třeba oblast důchodová a sociální. ***